František: Rezignaci nezvažuji. Pokud ano, budu "emeritním římským biskupem"

Vatican News

V případě rezignace by František nebyl emeritním papežem, ale "prostě emeritním římským biskupem", žijícím u Santa Maria Maggiore, "aby se vrátil ke zpovídání a roznášení přijímání nemocným". Je to sám papež, kdo objasňuje možný scénář v případě své rezignace, který je však, jak zdůrazňuje, "vzdálenou hypotézou", protože neexistují "tak závažné důvody", aby se o této možnosti, která nikdy nebyla brána v úvahu, uvažovalo "navzdory obtížným okamžikům". To je jedna z hlavních pasáží autobiografické knihy papeže Františka s názvem "Život. Můj příběh v dějinách", kterou napsal spolu s Fabiem Marchesem Ragonou, vatikanistou Mediasetu, a která vyjde 19. března v Americe a Evropě v nakladatelství HarperCollins a z níž Corriere della Sera dnes, 14. března, předjímá některé pasáže.

Neexistují "žádné podmínky pro zřeknutí se úřadu", toto je stále ještě Františkovo vodítko, ledaže by se objevila "vážná zdravotní překážka", což je možnost, na kterou by odpovídal "dopis o zřeknutí se úřadu" uložený na Státním sekretariátu, který Bergoglio podepsal na začátku svého pontifikátu. Tato možnost je však zatím vzdálená, neboť papež, jak se dočítáme, se těší "dobrému zdraví a s Boží pomocí je ještě mnoho projektů, které bude třeba uskutečnit".

Generační genocida v Argentině

Na více než třech stech stranách jsou zachyceny četné aspekty Františkova života, od jeho vztahu k rodině, zejména k prarodičům, přes jejich emigraci do Argentiny v roce 1929, "malou loupež" během jeho seminárních let až po druhou světovou válku s jejím dramatickým atomovým epilogem. "Využití atomové energie pro válečné účely je zločinem proti lidstvu, proti jeho důstojnosti a proti jakékoli možnosti budoucnosti v našem společném domově," opakuje František znovu a nastoluje závažnou otázku, jak se můžeme stavět "do role bojovníků za mír a spravedlnost, když pak mezitím vyrábíme nové válečné zbraně". Stránky procházejí historií argentinské diktatury, Bergogliovými hlubokými vazbami na ty, kteří z ní nevyvázli živí, jeho angažovaností při přijímání ohrožených mladých lidí za režimu generála Jorgeho Rafaela Videly a také neúspěšným pokusem o záchranu učitelky Esther, která byla pro jeho vzdělání velmi důležitá. To, co se stalo v Argentině, "byla generační genocida", píše papež, který se neopomene pozastavit nad obviněními, která mu byla opakovaně adresována, že se nějakým způsobem spolčil s diktaturou, což vyvrací důkazy o jeho odporu "k těmto zvěrstvům". František píše o Ester, ženě, která byla "komunistkou pravého smyslu", ateistkou, "ale uctivou", která "i když měla své vlastní názory, nikdy nenapadla víru. A naučila mě toho tolik o politice". Tato vzpomínka nabízí papeži příležitost znovu zopakovat, že "mluvit o chudých neznamená být automaticky komunistou", neboť "chudí jsou praporem evangelia a leží v Ježíšově srdci", a že "v křesťanských komunitách se lidé dělili o majetek: to není komunismus, to je křesťanství ve své nejčistší podobě!".

Obrana lidského života

Kniha pokračuje usilovnou obranou lidského života "od početí až po smrt", kdy potrat "je vražda", prováděná "nájemnými vrahy, zabijáky!", a praxe "dělohy na pronájem" je "nelidská", přičemž neopomíjí ani kapitolu o fotbale, Bergogliově vášni, který píše o Maradonovi a svém slibu, že se "už nebude dívat na televizi". Stránky procházejí jeho působením v Córdobě, odkud pochází papežova úvaha o chybách, "kterých jsem se dopustil kvůli svému autoritářskému postoji, a to natolik, že jsem byl obviněn z ultrakonzervativismu. Bylo to období očisty. Byl jsem velmi uzavřený do sebe, trochu sklíčený".

Vztah s Benediktem XVI.

Rezignace Benedikta XVI. a následné konkláve a jeho zvolení papežem s volbou jména František jsou další kapitolou autobiografie, v níž František popisuje svou bolest nad tím, že byla postava emeritního papeže "zneužita", "k ideologickým a politickým účelům bezohlednými lidmi", a nad následnými "kontroverzemi", o které "za deset let nebyla nouze a které nás oba zranily". "Život. Můj příběh v dějinách" pak prochází okamžikem pandemie, připomíná apely na bohatství kultur a odlišnosti národů vlastní Evropské unii s nadějí, že tuto výzvu vyslyší maďarský premiér Orbán, "aby pochopil, že je stále tolik zapotřebí jednoty", stejně jako Brusel, "který jako by chtěl vše standardizovat, aby respektoval maďarskou jedinečnost". František se v knize dotýká témat, která jsou mu nejdražší, jako je ochrana stvoření, obrací se k mladým lidem, žádá je, aby "dělali hluk", protože "čas běží, na záchranu planety nám už mnoho nezbývá".

Církev, kterou si František představuje, je "mateřská církev, která objímá a přijímá všechny, i ty, kteří se cítí ukřivděni, a ty, které jsme v minulosti odsoudili", myšleno je na homosexuály či transsexuály, "kteří hledají Pána a místo toho byli odmítnuti nebo vyvrženi". František opakuje své ano "požehnání neregulérním párům", protože Bůh miluje každého, "zvláště hříšníky". A pokud se bratři biskupové rozhodnou nejít touto cestou, neznamená to, že se jedná o předstupeň schizmatu, protože učení církve není zpochybňováno".

Homosexuálové a občanské svazky

A pokud homosexuální manželství zůstává nemožné, neplatí to pro občanské svazky, protože "je správné, aby tito lidé, kteří žijí darem lásky, mohli mít právní zastřešení jako všichni ostatní". Stejně jako jindy jsou Františkova slova doporučením, aby se lidé, kteří jsou v církvi často odsunuti na okraj, cítili jako doma, "zejména ti, kteří přijali křest a jsou do všech důsledků součástí Božího lidu. A kdo nepřijal křest a přeje si ho přijmout, nebo kdo si přeje být kmotrem či kmotrou, prosím, nechť je přijat".

Papež pak neskrývá rány způsobené mu těmi, kdo se domnívají, že on "ničí papežství", a i když se vždy najdou "ti, kdo se snaží brzdit reformy, ti, kdo by se chtěli stastavit v éře papeže-krále", faktem zůstává, že i když "Vatikán je poslední absolutní monarchií v Evropě a že se tady často provádějí úklady a dvorské manévry, je třeba od těchto schémat definitivně upustit".