Nevyhýbejme se lidem na okraji společnosti, píše papež latinskoamerickým humanitárním institucím
Adriana Masotti – Vatican News
Úvaha papeže Františka obsažená v poselství adresovaném účastníkům setkání s institucemi a organizacemi na pomoc církvi v Latinské Americe, probíhajícího od včerejška do 8. března v kolumbijské Bogotě, se rozvíjí kolem tématu bezplatnosti. Papež o ní hovoří s odkazem na přirozené očekávání výsledků, které následuje po nabídce pomoci, očekávání, které by se však mohlo jevit v protikladu k evangelijnímu postoji, který dává, aniž by cokoli očekával na oplátku.
Všechno, co máme, nám bylo dáno zdarma
V reakci na tyto protichůdné dynamiky - bezplatnost a očekávání plodů, jejichž nedostatek by mohl být považován za selhání - František navrhuje podívat se na to, co po nás Ježíš v evangeliu žádá, a položit si, podobně jako novinář, několik otázek: Kdo dává? Co dává? Kde dává? Jak dává? Kdy dává? Proč dává? Za co dává?
Na první otázku - Kdo dává? - Písmo vysvětluje, že to, co dáváme, není nic jiného než to, co jsme zdarma přijali. Bůh je ten, kdo dává, a my jsme pouze správci přijatých statků, takže bychom se neměli chlubit, ani bychom neměli požadovat větší odměnu, než je naše vlastní mzda. Máme pokorně přijmout odpovědnost, kterou od nás tento dar vyžaduje.
Boží dary, znamení jeho lásky
Odpověď na druhou otázku: Co nám Bůh dává? je snadná. Dal nám všechno, říká František, dal nám život, stvoření, inteligenci a vůli být pány svého osudu, schopnost vztahovat se k němu a k našim bratřím a sestrám. Kromě toho nám byl nesčetněkrát darován On sám' až po oběť na kříži a dar eucharistie a Ducha svatého. Všechno, co máme, pokračuje papež, je buď On sám, nebo je projevem Jeho lásky.
Ztratíme-li toto vědomí při dávání a také při přijímání, zkreslujeme jeho podstatu i svou vlastní. Z pečlivých Božích správců se stáváme otroky peněz a podmaněni strachem z toho, že nebudeme mít, odevzdáváme svá srdce pokladu falešné ekonomické jistoty, administrativní efektivity, kontroly, života bez otřesů.
Věrnost Boha vprostřed jeho lidu
Kde se nám však Bůh dává? František poznamenává, že Bůh od stvoření „bere naše bláto do svých rukou, miluje nás v našich nevěrách a hříších“. Bůh, píše papež, se – řečeno jedním slovem – dává vprostřed svého lidu a naše dávání to nemůže nebrat v úvahu.
Nevyhýbejme se tedy těm, kdo jsou slepí, těm, kdo leží na kraji cesty, těm, kdo jsou pokryti malomocenstvím nebo bídou, ale spíše prosme Boha, abychom dokázali vidět, co jim brání čelit jejich těžkostem.
Vděčnost znamená napodobovat Ježíše
A konečně, Bůh se nám dává vždy a zcela, bez omezení, vždy na nás čeká a odpouští nám, činí se chudým, aby nás obohatil.
Nezištnost je tedy napodobování způsobu, jakým se Ježíš dává nám, svému lidu, vždy a zcela, navzdory naší ubohosti. A proč? Z lásky. Protože, jak by řekl Pascal, láska má své důvody, které rozum nezná.
Přijmout kříž není znamením selhání
Papež připomíná slova svatého Pavla, který ve svém prvním listu Korinťanům o lásce prohlašuje: „Všechno omlouvá, všechno věří, všechno doufá, všechno vydrží“, aby potvrdil, že láska nemá program, nekolonizuje, ale vtělí se, stává se jednou z nás, míšenkou, aby učinila všechny věci novými. Snaha dávat, jak to dělají instituce a organizace pomáhající církvi v Latinské Americe, jimž jsou papežova slova adresována, tedy není zbytečná, nýbrž je napodobováním Ježíše. Přijmout kříž není znamením selhání, ale znamená to připojit se k jeho poslání. František uzavírá:
To znamená konkrétně se dotknout rány tohoto bratra, této komunity, která má své jméno, která má pro Boha nekonečnou hodnotu, dát mu světlo, posílit jeho nohy, očistit jeho bídu, nabídnout mu možnost odpovědět na projekt lásky, který pro něj Bůh má, a na kolenou prosit, aby Ježíš, který tam přichází, našel v onom kraji víru.
