Papežovo kázání na Zelený čtvrtek
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Missa chismatis, Bazilika svatého Petra, 28. března 2024
"V synagoze na něj všichni upírali oči" (Lk 4,20). Tento úryvek z evangelia je vždy působivý a vede člověka k vizualizaci oné scény: představíme si ten okamžik ticha, v němž se všechny oči upíraly na Ježíše ve směsici úžasu a nedůvěry. Víme však, jak to skončilo: poté, co Ježíš demaskoval falešná očekávání svých krajanů, "byli naplněni rozhořčením" (Lk 4,28), vyšli ven a vyhnali ho z města. Jejich oči se upíraly na Ježíše, ale jejich srdce se nechtělo na základě jeho poselství změnit. Tak přišli o životní šanci.
Dnešní večer, na Zelený čtvrtek, dochází k vzájemnému protnutí pohledů. Hlavním hrdinou je první pastýř naší církve Petr. Ani on zpočátku nevěřil "demaskujícímu" slovu, které mu Kristus adresoval: "Třikrát mě zapřeš" (Mk 14,30). Proto "ztratil Ježíše z očí" a zapřel ho, když kohout zazpíval. Ale když se pak "Pán obrátil a pohlédl" na něj, "vzpomněl si na slovo, které mu Pán řekl [...] Vyšel ven a hořce plakal" (Lk 22,61-62). Jeho oči byly zaplaveny slzami, které vytryskly ze zraněného srdce a osvobodily ho od falešných přesvědčení a ospravedlňování. Tento hořký pláč změnil jeho život.
Ježíšova slova a činy po celá léta Petra nevychýlila z jeho očekávání, podobného očekávání obyvatel Nazareta: i on čekal politického a mocného Mesiáše, silného a rozhodného, a tváří v tvář pohoršení nad slabým Ježíšem, zatčeným bez odporu, prohlásil: "Neznám ho!" (Lk 22,57). A je pravda, že ho neznal: začal ho poznávat, když v temnotě zapření dal prostor slzám hanby, slzám pokání. A skutečně ho pozná, až když se "zarmoucen, že se ho potřetí zeptal: 'Miluješ mě?'", nechá plně proniknout Ježíšovým pohledem. Pak od "neznám ho" přejde ke slovům: "Pane, ty znáš všechno" (J 21,17).
Drazí bratři kněží, k uzdravení Petrova srdce, k uzdravení apoštola, k uzdravení pastýře dochází tehdy, když si zranění a kající se necháme od Ježíše odpustit: prochází slzami, hořkým pláčem, bolestí, která nám umožňuje znovu objevit lásku. Proto jsem cítil, že bych se s vámi měl podělit o několik myšlenek týkajících se poněkud opomíjeného, ale podstatného aspektu duchovního života; dnes ho znovu navrhuji slovem, které je možná zastaralé, ale o němž se domnívám, že je dobré, abychom ho znovu objevili: zkroušenost.
Toto slovo evokuje bodnutí: zkroušenost (italsky compunzione) je "bodnutí do srdce", bodání, které ho zraňuje a způsobuje, že tečou slzy pokání. Pomůže nám v tom jedna epizoda, která se stále týká svatého Petra. Ten, probodený pohledem a slovy zmrtvýchvstalého Ježíše, v den Letnic, očištěný a zapálený Duchem, hlásal obyvatelům Jeruzaléma: "Bůh učinil Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, Pánem a Mesiášem" (srov. Sk 2,36). Posluchači najednou pocítili to zlo, kterého se dopustili, a spásu, kterou jim Pán udělil, a "když to slyšeli," říká text, "cítili, jak byli v srdci zasaženi" (Sk 2,37).
Toto je zkroušenost: ne pocit viny, který člověka sráží k zemi, ne skrupule, která ochromuje, ale je to blahodárné bodnutí, které pálí uvnitř a uzdravuje, protože srdce, když vidí své vlastní zlo a poznává se jako hříšník, se otevírá, přijímá působení Ducha svatého, živou vodu, která ho dojímá tak, že mu po tváři stékají slzy. Kdo odhodí masku a nechá Boha nahlédnout do svého srdce, dostává dar těchto slz, nejsvětější vody po křtu. Drazí bratři kněží, dnes vám přeji toto.
Je však třeba dobře pochopit, co to znamená plakat nad sebou samým. Neznamená to plakat kvůli sobě, jak jsme často v pokušení. To se stává například tehdy, když jsme zklamáni nebo znepokojeni svými nesplněnými očekáváními, nepochopením ze strany druhých, třeba našich bratří a nadřízených. Nebo když pro zvláštní a nezdravé potěšení duše rádi omíláme křivdy, kterých se nám dostalo, abychom se litovali, myslíme si, že jsme nedostali, co jsme si zasloužili, a představujeme si, že budoucnost pro nás může chystat jen neustálá negativní překvapení. To - učí nás svatý Pavel - je smutek podle světa, na rozdíl od smutku podle Boha.
Plakat nad sebou naproti tomu znamená vážně litovat toho, že jsme Boha zarmoutili hříchem; znamená to uznat, že jsme stále v dluzích a nikdy v zásluhách; znamená to přiznat, že jsme ztratili cestu ke svatosti, protože jsme nedokázali zachovat víru v lásku toho, který za mě dal svůj život. Znamená to podívat se do svého nitra a oplakávat svou nevděčnost a nestálost; znamená to se smutkem rozjímat o své obojakosti a falešnosti; znamená to sestoupit do hlubin svého pokrytectví, klerikálního pokrytectví, drazí bratři, toho pokrytectví, do kterého tolik, tolik sklouzáváme... Dávejte si pozor na klerikální pokrytectví. A to znamená znovu pozvednout oči k Ukřižovanému a nechat se pohnout Jeho láskou, která vždy odpouští a povznáší, která nikdy nezklame očekávání těch, kdo v něj důvěřují. Tak slzy dál padají a očišťují srdce.
Zkroušenost totiž vyžaduje námahu, ale obnovuje pokoj; nezpůsobuje úzkost, ale zbavuje duši břemen, protože působí v ráně hříchu a disponuje nás k tomu, abychom právě tam přijali Pánovo pohlazení, které proměňuje srdce, když je "zkroušené a utrápené" (Ž 51,19), obměkčené slzami. Zkroušenost je tak protilátkou proti sklerokardii, oné tvrdosti srdce, kterou Ježíš tolik odsuzuje (srov. Mk 3,5; 10,5). Srdce totiž bez pokání a slz ztuhne: nejprve se stane navyklým, pak nesnášenlivým k problémům a lhostejným k lidem, pak chladným a téměř netečným, jako by bylo obaleno neprolomitelnou kůrou, a nakonec srdcem kamenným. Ale tak jako kapka rozrušuje kámen, tak slzy pomalu rozrušují zatvrzelá srdce. Tak jsme svědky zázraku smutku, dobrého smutku vedoucího ke sladkosti.
Pak chápeme, proč duchovní učitelé trvají na zkroušenosti. Svatý Benedikt nás vyzývá, abychom každý den "se slzami a sténáním vyznávali Bohu své minulé viny", a potvrzuje, že modlitbou "nebudeme vyslyšeni kvůli našim slovům, ale kvůli čistotě našeho srdce a zkroušenosti, která stírá naše slzy". A jestliže pro svatého Jana Zlatoústého jediná slza uhasí žár provinění, v Následování Krista se doporučuje: "Odevzdej se zkroušenosti srdce", neboť "pro lehkomyslnost srdce a nedbalost svých vin si často neuvědomujeme trápení své duše". Zkroušenost je lékem, neboť nás přivádí zpět k pravdě o nás samých, takže hloubka naší hříšnosti odhaluje nekonečně větší skutečnost, že nám bylo odpuštěno, radost z toho, že nám bylo odpuštěno. Proto nepřekvapuje výrok Izáka z Ninive: "Kdo zapomíná na míru svých hříchů, zapomíná na míru Boží milosti vůči němu".
Je pravda, drazí bratři a sestry, že každé vnitřní znovuzrození vždy pramení ze setkání naší bídy s jeho milosrdenstvím, každé vnitřní znovuzrození prochází naší chudobou ducha, která umožňuje Duchu svatému, aby nás obohatil. V tomto světle lze pochopit silná tvrzení tolika duchovních mistrů. Vzpomeňme si na paradoxní slova svatého Izáka: "Ten, kdo zná své vlastní hříchy [...], je větší než ten, kdo modlitbou křísí mrtvé. Kdo hodinu pláče nad sebou samým, je větší než ten, kdo slouží celému světu kontemplací [...]. Ten, komu je dáno poznat sebe sama, je větší než ten, komu je dáno vidět anděly".
Bratři, pojďme nyní k nám, kněžím, a ptejme se sami sebe, kolik zkroušenosti a slz je přítomno v našem zpytování svědomí a v naší modlitbě. Ptejme se sami sebe, zda s přibývajícími léty přibývá slz. V tomto ohledu platí opak biologického života, kdy člověk, když dospěje, pláče méně než v dětství. Naproti tomu v duchovním životě, kde se počítá stát se dítětem (srov. Mt 18,3), ten, kdo nepláče, upadá do regrese, vnitřně stárne, zatímco ten, kdo dospěje k prostší a důvěrnější modlitbě, tvořené adorací a pohnutím před Bohem, takový člověk zraje. Stále méně se váže na sebe a stále více na Krista a stává se chudým v duchu. Tak se cítí být blíže chudým, miláčkům Božím, které si dříve držel v odstupu - jak píše svatý František ve svém testamentu -, protože byl v hříchu, ale jejichž společnost se pak mění z hořké na sladkou. A tak ten, kdo je ve svém srdci soucitný, se cítí stále více jako bratr všech hříšníků světa, bez jakéhokoli náznaku nadřazenosti nebo přísného posuzování, ale vždy s touhou milovat a napravovat.
A to je, drazí bratři, další vlastnost zkroušenosti: solidarita. Učenlivé srdce, osvobozené duchem blahoslavenství, přirozeně inklinuje ke zkroušenosti nad druhými: místo aby se hněvalo a pohoršovalo nad zlem, které páchají bratři, pláče nad jejich hříchy. Není pohoršeno. Dochází k jakémusi zvratu, kdy se přirozený sklon k nesmiřitelnosti vůči sobě a nepružnosti vůči druhým obrací a člověk se díky Boží milosti stává pevným vůči sobě a milosrdným vůči druhým. A Hospodin hledá, zvláště mezi těmi, kdo se mu zasvětili, ty, kdo pláčou nad hříchy církve a světa a stávají se nástroji přímluvy za všechny. Kolik hrdinných svědků v církvi nám ukazuje tuto cestu! Vzpomeňme na mnichy pouště na Východě i na Západě; na nepřetržitou přímluvu, tvořenou sténáním a slzami, svatého Řehoře z Nareku; na františkánskou oběť za nemilovanou Lásku; na kněze, jako byl kurát z Arsu, kteří žili pokáním pro spásu druhých. Drazí bratři, to není poezie, to je kněžství!
Drazí bratři, od nás, svých pastýřů, Bůh nežádá pohrdavé soudy nad těmi, kdo nevěří, ale lásku a slzy pro ty, kdo jsou daleko. Těžké situace, které vidíme a prožíváme, nedostatek víry, utrpení, kterého se dotýkáme, ve styku se zkroušeným srdcem nevzbuzují rozhodnost ve sporu, ale vytrvalost v milosrdenství. Jak moc se potřebujeme osvobodit od hrubosti a obviňování, od sobectví a ctižádosti, od strnulosti a nespokojenosti, abychom se svěřili a spolehli na Boha a našli v něm pokoj, který zachraňuje před každou bouří! Klanějme se, přimlouvejme se a plačme za druhé: dovolíme Hospodinu, aby konal zázraky. A nebojme se: On nás překvapí!
Naše služba bude mít užitek. Dnes, v sekulární společnosti, nám hrozí, že budeme velmi aktivní a zároveň se budeme cítit bezmocní, což má za následek, že ztratíme nadšení a budeme v pokušení "vytáhnout vesla na loď", uzavřít se do svých stížností - běda stížnostem - a nechat velikost problémů převážit nad velikostí Boží. Pokud se to stane, staneme se zatrpklými a pichlavými, stále pomlouváme, stále hledáme nějakou příležitost ke stížnostem. Pokud se však na druhé straně hořkost a zkroušenost obrátí místo ke světu k našemu vlastnímu srdci, Bůh nás neopomene navštívit a pozvednout. Jak nás k tomu nabádá Následování Krista: "Nenos v sobě záležitosti druhých, ani se nevměšuj do toho, co dělají významnější lidé; raději vždy a v první řadě bdi nad sebou a napomenutí adresuj zvláště sobě, než je budeš adresovat jiným lidem, i těm, kteří jsou ti blízcí. Nebuď smutný, když se ti nedostane přízně lidí; to, co by tě mělo tížit a zarmucovat, je naopak vědomí, že nejsi zcela a jistě na cestě dobra".
Nakonec bych chtěl zdůraznit jeden podstatný aspekt: zkroušenost není ani tak výsledkem našeho cvičení, ale je milostí a jako takovou je třeba si ji vyprosit v modlitbě. Pokání je dar od Boha, je to ovoce působení Ducha svatého. Abychom usnadnili jeho růst, podělím se o dvě drobné rady. První je nedívat se na život a povolání v perspektivě efektivity a okamžitosti, spojené pouze s dneškem a jeho naléhavostí a očekáváním, ale v celku minulosti a budoucnosti. Z minulosti pamatovat na Boží věrnost - Bůh je věrný -, připomínat si jeho odpuštění, zakotvit v jeho lásce; a z budoucnosti myslet na věčný cíl, k němuž jsme povoláni, na konečný cíl naší existence. Rozšiřování obzorů, drazí bratři, rozšiřování obzorů pomáhá rozšiřovat naše srdce, povzbuzuje nás, abychom se s Hospodinem vraceli k sobě samým a zakoušeli zkroušenost. Druhá rada, která přichází jako důsledek: znovu objevme potřebu věnovat se modlitbě, která není povinná a účelná, ale svobodná, tichá a dlouhá. Bratře, jaká je tvá modlitba? Vraťme se k adoraci - zapomněl jsi adorovat? - a vraťme se k modlitbě srdce. Opakujme: Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem. Pociťujme Boží velikost v naší nízkosti hříšníků, abychom se mohli podívat do svého nitra a nechali svůj pohled projít skrze něj. Znovu objevme moudrost svaté matky církve, která nás do modlitby uvádí vždy vzýváním chudáka, který volá: Bože, pospěš mi na pomoc.
Drazí, vraťme se nakonec ke svatému Petrovi a jeho slzám. Oltář umístěný nad jeho hrobem nás nemůže nepřimět k zamyšlení nad tím, kolikrát my, kteří tam každý den říkáme: "Vezměte a jezte z toho všichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává", kolikrát zklameme a zarmoutíme Toho, který nás miluje natolik, že naše ruce učinil nástroji své přítomnosti. Je proto dobré, aby nám byla vlastní ta slova, jimiž se potichu připravujeme: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným", a pak: "Smyj ze mě Bože moji nepravost a očisť mě od mých hříchů." Ve všem nás, bratři, utěšuje jistota, kterou nám dnes předává Slovo: Pán, pomazaný (srov. Lk 4,18), přišel "obvázat rány zlomených srdcí" (Iz 61,1). Je-li tedy srdce zlomené, může být Ježíšem obvázáno a uzdraveno. Děkuji vám, drazí kněží, děkuji vám za vaše otevřená a poddajná srdce; děkuji vám za vaši práci a děkuji vám za vaše slzy; děkuji vám, že přinášíte zázrak milosrdenství - vždy odpouštějte, buďte milosrdní - a přinášejte toto milosrdenství Boží bratřím a sestrám naší doby. Drazí kněží, kéž vás Hospodin potěší, povzbudí a odmění. Děkuji vám.
