Velikonoční homilie papeže Františka
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Velikonoční vigilie, 30. března 2024
Ženy jdou ke hrobu za svítání, ale v sobě si uchovávají temnotu noci. Ačkoli jsou na cestě, stále stojí na místě: jejich srdce zůstává u paty kříže. Ochromeny slzami Velkého pátku jsou paralizovány zármutkem, uzamčeny v pocitu, že už je po všem, že nad Ježíšovým příběhem už byl položen kámen. Právě tento kámen je středem jejich myšlenek. Ptají se sami sebe: "Kdo odvalí kámen od vchodu do hrobu?" (Mk 16,3). Když však dorazí na místo, šokuje je překvapivá síla Velikonoc: "Když vzhlédli," říká text, "viděli, že kámen je již odvalen, ačkoli byl velmi velký" (Mk 16,4).
Zastavme se, drazí bratři a sestry, u těchto dvou momentů, které nás vedou k nebývalé velikonoční radosti: nejprve se ženy s úzkostí ptají, kdo odvalí kámen, a když pak vzhlédnou, vidí, že už je odvalen.
Nejprve je tu otázka, která trápí jejich zarmoucená srdce: kdo odvalí kámen od hrobu? Ten kámen představoval konec Ježíšova příběhu, pohřbeného v noci smrti. On, život, který přišel na svět, byl zabit; on, který projevil milosrdnou Otcovu lásku, se nedočkal milosrdenství; on, který zbavil hříšníky břemene odsouzení, byl odsouzen na kříž. Kníže pokoje, který vysvobodil cizoložnici z prudké zuřivosti kamenujících, leží pohřben za velkým kamenem. Ten kámen, nepřekonatelná překážka, byl symbolem toho, co ženy nosily v srdci, konce jejich naděje: na něm se vše roztříštilo, s temným tajemstvím tragické bolesti, která zabránila naplnění jejich snů.
Bratři a sestry, to se může stát i nám. Někdy máme pocit, že u vchodu do našeho srdce byl položen těžký náhrobní kámen, který dusí život, zhasíná důvěru, vězní nás v hrobě obav a hořkosti a blokuje cestu k radosti a naději. Jsou to "balvany smrti" a setkáváme se s nimi na cestě, ve všech těch zkušenostech a situacích, které nás připravují o nadšení a sílu jít dál: V utrpeních, která se nás dotýkají, a ve smrti blízkých, která v nás zanechává nepřeklenutelné mezery; v selháních a obavách, které nám brání uskutečnit vše dobré, co je nám drahé; ve všech uzavřenostech, které omezují naše projevy velkorysosti a nedovolují nám otevřít se lásce; ve všech gumových stěnách sobectví a lhostejnosti, které odmítají závazek budovat spravedlivější a lidštější města a společnosti; ve všech touhách po míru, které jsou rozbíjeny krutostí nenávisti a zuřivostí války. Když zažíváme tato zklamání, máme pocit, že tolik snů je odsouzeno k rozbití, a i my se s úzkostí ptáme: kdo odvalí kámen z hrobu?
Avšak tytéž ženy, které měly v srdci temnotu, svědčí o něčem mimořádném: vzhlédly a uviděly, že kámen už byl odvalen, i když byl velmi velký. Zde jsou Kristovy Velikonoce, zde je Boží moc: vítězství života nad smrtí, triumf světla nad temnotou, znovuzrození naděje v troskách neúspěchu. Je to Pán, Bůh nemožného, kdo odvalil kámen a začal otevírat naše srdce, takže naděje nemá konce. K němu tedy musíme i my pozvednout svůj pohled.
Nyní druhý bod. Pozvedněme svůj pohled k Ježíši: On, který na sebe vzal naše lidství, sestoupil do propastí smrti a překročil je silou svého božského života, čímž pro každého z nás otevřel nekonečnou cestu světla. Vzkříšen Otcem ve svém vlastním, našem těle s mocí Ducha Svatého otevřel novou stránku pro lidský rod. Od tohoto okamžiku, pokud se necháme uchopit Ježíšovou rukou, nemůže mít žádná zkušenost neúspěchu a bolesti, ať už nás bolí sebevíc, nemůže mít poslední slovo o smyslu a osudu našeho života. Od tohoto okamžiku, pokud se necháme uchopit Zmrtvýchvstalým, žádná porážka, žádné utrpení ani smrt nemohou zastavit naši cestu k plnosti života. Od tohoto okamžiku "my křesťané říkáme, že tyto dějiny ... mají smysl, smysl, který zahrnuje všechno, smysl, který už není kontaminován absurditou a nejasností ... smysl, který nazýváme Bůh ... K němu směřují všechny vody naší proměny; neutápějí se v propastech nicoty a absurdity ... protože jeho hrob je prázdný a on, který byl mrtvý, se ukázal jako živý" (K. RAHNER, Co je vzkříšení? Meditace o Velkém pátku a Velikonocích, Brescia 2005, 33-35).
Bratři a sestry, Ježíš je naše Pascha, ten, který nás přivádí z temnoty do světla, který se k nám navždy připoutal a zachraňuje nás z hlubin hříchu a smrti a vtahuje nás do světelného proudu odpuštění a věčného života. Pozvedněme k němu oči, přijměme Ježíše, Boha života, do svého života, obnovme dnes své "ano" jemu a žádný balvan nebude moci zadusit naše srdce, žádný hrob nebude moci uzamknout radost ze života, žádný neúspěch nás nebude moci uvrhnout do zoufalství. Pozvedněme k Němu oči a prosme Ho, aby moc Jeho vzkříšení odvalila balvany, které tísní naše duše. Pozvedněme oči k Němu, Vzkříšenému, a kráčejme v jistotě, že v nejtemnějších hlubinách našich očekávání a naší smrti je již přítomen věčný život, který přišel přinést.
Sestro, bratře, ať vaše srdce v tuto svatou noc propukne v jásot! Společně zpívejme Ježíšovo vzkříšení: "Zpívejte to, všichni, řeky a pláně, pouště a hory ... zpívejte Pána života, který vstává z hrobu, jasnější než tisíc sluncí. Národy zlomené zlem a zbité nespravedlností, národy bez místa, národy mučené, zažeňte v tuto noc zpěváky zoufalství. Muž bolestí už není ve vězení, otevřel průchod ve zdi, spěchá k vám. Ať se v temnotách ozve nečekaný výkřik: On žije, on vstal z mrtvých! A vy, bratři a sestry, malí i velcí... vy v námaze života, vy, kteří se cítíte nehodni zpívat... nový plamen proniká vaše srdce, nová svěžest prostupuje váš hlas. Jsou to Velikonoce Páně, je to svátek živých" (J-Y. QUELLEC, Dieu face nord, Ottignies 1998, 85-86).
