„Rozhovor v Duchu - Umění rozlišování a praxe synodality: Papežova předmluva

PAPEŽ FRANTIŠEK

Drazí bratři, děkuji vám, že jste se se mnou podělili o tuto knihu ještě před jejím vydáním. Z toho, co nám v úvodu říkáte o její genezi, vidím, že Óscar dokázal vytrhnout svého společníka ze světa ekonomie, v němž jsme ho zde uvěznili, aby ho vrátil k duchovnějším tématům. Je krásné, že z duchovního rozhovoru mezi jejími autory vznikla kniha o rozhovoru v Duchu.

Přestože je kniha především o rozhovoru v Duchu, což je metodika přijatá na synodální cestě, oceňuji, že jste se nezastavili u metody a jejího fungování. S uspokojením vnímám, že čtenáři poskytujete dostatek historických odkazů, aby pochopil hloubku této metody a vše, co přináší, aby se opravdu stala zkušeností naslouchání Duchu. Poukazujete na to, že synodální metoda je duchovní zkušeností, v níž mluvení a naslouchání směřuje k tomu, aby se Duch svatý stal skutečným protagonistou. Z jejího rozuzlení je zřejmé, že synodální cesta, na kterou jsme se jako církev vydali, je osobní, komunitní a církevní duchovní zkušeností, a proto vyžaduje individuální práci každého člověka v jeho vlastní hloubce.

Myšlenka rozhovoru jako „vtékání do společného řečiště" si zaslouží další rozpracování. Toto pojetí rozhovoru totiž umožňuje, aby toto společné řečiště obohatily různé úhly pohledu. Větší dávka konverzace v životě společnosti a církve by nám velmi prospěla. V rozhovoru v Duchu nacházíme participativní způsob orientovaný na společenství a obnovu poslání, který podporuje účast všech a přijímá do společenství a jednoty velkou rozmanitost, kterou všichni jsme.

Rozhovor v Duchu, rozlišování a synodalita spočívají především v naslouchání. Synodální cesta, kterou církev podniká, je cestou hlubokého naslouchání. Vámi navrhovaný postoj „otevřeného a zranitelného naslouchání“ je zásadní a velmi potřebný, neboť umožňuje Duchu, aby nás pohnul a přiměl ke změně, aby nás přiměl k volbě a vedl ke konkrétním rozhodnutím. Pokud každý zůstane usazený na svých předchozích pozicích, nedojde ke skutečnému rozhovoru, ke skutečnému naslouchání Duchu. Nenajde nic, co by se mohl naučit nebo si osvojit od druhých, a bude se bát jakéhokoli rozhodnutí, které zahrnuje změnu. Pouze tehdy, když si skutečně nasloucháme, se totiž obohacujeme a prohlubujeme společenství a poslání.

Za zvlášť podstatnou považuji kapitolu o vnitřních dispozicích. Jak jsem již nejednou řekl, naším záměrem není svolat parlament nebo dokonce provést průzkum veřejného mínění. Chceme jít společně jako sestry a bratři a naslouchat Duchu svatému. On je skutečným protagonistou synody. Naslouchání Duchu vyžaduje určitý vnitřní postoj. Rozhovor v Duchu, rozlišování a synodalita se mohou uskutečnit pouze tehdy, pokud se budeme snažit vyprázdnit sami sebe, abychom se naplnili Duchem, pokud se naše svoboda uvolní od materiálních, ideologických a afektivních zakotvení, abychom umožnili Duchu účinněji nás vést; pokud v sobě budeme pěstovat postoje pokory, pohostinnosti a přijetí a zároveň vyženeme soběstačnost a sebestřednost. Jen tak se může posílit naše společenství a naše poslání.

Poslední kapitolu věnujete konkrétnímu způsobu vedení rozhovoru v Duchu. Vysvětlujete metodu, způsob jeho vedení, aspekty, které vyžadují zvláštní pozornost. Tato kapitola by neměla být čtena, jako by byla vyvrcholením knihy. Každá metoda je prostředkem k dosažení cíle, nikoli cílem. Instrumentum laboris také odkazuje na potřebu přizpůsobit metodu různým situacím, aby byla skutečně užitečná. Význam předchozích kapitol spočívá právě v tom, že umožňují metodiku dobře připravit a aplikovat.

Instrumentum laboris zdůrazňuje potřebu přípravy na rozhovor v Duchu. Zdá se mi, že kniha, kterou jste představili, poskytuje k tomuto účelu užitečné materiály. Velmi vám děkuji za vaše úsilí a jsem si jist, že bude vynikající pomůckou v mnoha církevních prostředích.

Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria vás ochraňuje a nezapomeňte se prosím modlit i vy za mě.