Papež ke kázáním otce Tantardiniho: V církvi je vždy potřeba obnovit to podstatné
Papež František
V této knize jsou shromážděny homilie dona Giacoma Tantardiniho, kněze lombardského původu, který s velkou vášní vykonával svůj apoštolát téměř výhradně ve Věčném městě. V průběhu let jeho homilie duchovně živily tisíce mladých i méně mladých lidí, kteří v sobotu večer zaplňovali baziliku svatého Vavřince za hradbami. Nikdo se při jeho kázání nerozptyloval: každé slovo zůstávalo v srdci a osvětlovalo život.
Právě v tomto raně křesťanském kostele, kde jsou uctívány ostatky svatého jáhna Vavřince, jsem se také setkal s donem Giacomem. Jak jsem vzpomínal v měsíčníku 30 Giorni u příležitosti jeho úmrtí v roce 2012, poslední obraz, který si uchovávám, je "při obřadu biřmování u svatého Vavřince za hradbami, se sepjatýma rukama, s očima otevřenýma a udivenýma, usměvavý a vážný zároveň" (Il mio amico don Giacomo, 30 Giorni, č. 5, 2012). Byl už vážně nemocný, modlili jsme se za jeho zdraví... a on děkoval gestem, které vyjadřovalo naději na uzdravení a zároveň důvěru.
Rozhodnutí vydat texty jeho homilií (z let 2007-2012) není jen uctěním památky tohoto kněze, který byl živým duchovním synem otce Luigiho Giussaniho. Číst a rozjímat nad jeho kázáními prospěje i našim dnešním duším, protože nám zprostředkovávají původní podstatu křesťanského života.
V církvi je vždy potřeba obnovit to podstatné. Příliš dlouho jsme křesťanství redukovali na kodex pravidel nebo na voluntaristické úsilí, ale veškerý moralismus v nás nakonec zanechává pocit selhání a smutek. V meditacích Dona Giacoma je vždy velkou protagonistkou Milost, protože si byl po své zkušenosti vědom toho, že Boží iniciativa vždy předchází a předjímá každý náš záměr a rozněcuje touhu po dobru pro nás i pro naše bližní, zvláště ty nejpotřebnější. Ke slovu "Milost" don Giacomo vždy připojuje další slovo, které ho konkretizuje: "přitažlivost", protože Pán nás vždy přitahuje kouzlem svého lidství.
Jednou z nejčastěji se opakujících evangelijních epizod v homiliích Dona Giacoma je obrácení Zachea: "zrádce lidu", jehož nečekaná změna nastane, když ze zvědavosti vyleze na strom a setká se s Ježíšovým pohledem: "Zacheus seběhne dolů plný radosti… tento pohled je čirým odrazem toho, že na něj někdo pohlíží; je to jediný pohled, který není bezmocný, je to jediný pohled, který je plný radosti, je to jediný pohled, který člověk nemá, protože spočívá pouze v tom, že na nás někdo pohlédl" (Homilie ze 3. listopadu 2007).
Proto se modlitba stává nejdůležitějším rozměrem života. "Chi prega si salva" (Kdo se modlí, ten se spasí) je heslo svatého Alfonse Maria de Liguori, které nikoli náhodou don Giacomo velmi miloval. Modlitba není zbožným únikem ze "špatného" světa. Je to ptát se z hloubi sebe sama, co dává životu smysl a možnost radosti. Je to prosba, aby On sám přišel obývat náš život: "Člověk doufá, když řekne: 'Přijď'. Dítě nedoufá abstraktně v matku, dítě doufá, že je mu matka nablízku, tak se křesťanská naděje vyjadřuje otázkou, vyjadřuje se slovy: 'Přijď, přijď'" (Homilie z 1. prosince 2007).
Don Giacomo mluví jednoduchým jazykem, ale na těchto stránkách je cítit hutnost jeho četby, od teologických myšlenek jeho oblíbeného svatého Augustina přes poetickou prózu Charlese Péguyho až po "malou cestu" svaté Terezie od Dítěte Ježíše: "Když miluji, je to jen Ježíš, kdo ve mně jedná", je jeho oblíbený citát.
Existuje mnoho jeho homilií, které se dotýkají srdce. Nejdojemnější je jistě ta poslední, datovaná v sobotu 31. března 2012, několik dní před jeho odchodem, která končí prostou větou, vyslovenou s obtížemi, jak čteme v knize, slabým hlasem: "Jak krásné je spočinout v náručí Božího Syna". V těchto deseti slovech, která pronesl ke svým přátelům a k nám všem, byl celý jeho život a jeho kázání.
