Papežova předmluva ke knize jezuity Jamese Martina „Lazare, vyjdi ven!“
Papež František
Musíme být velmi vděční otci Jamesi Martinovi, jehož jiné spisy také znám a vážím si jich, za tuto jeho novou knihu věnovanou tomu, co nazývá „největším Ježíšovým zázrakem“: příběhu o vzkříšení Lazara. Důvodů, proč mu být vděčný, je hned několik a úzce souvisejí se způsobem, jakým tento brilantní, strhující a přitom nikterak předvídatelný text napsal.
Především otec James nechává biblický text mluvit sám za sebe: zkoumá jej pohledem a studiem různých autorů, kteří tuto biblickou stránku do hloubky analyzovali, uchopili její různé aspekty, různé důrazy, různé interpretace. Toto studium je však vždy „láskyplné“, nikoli odtažité ani chladně vědecké: je to pohled člověka, který je zamilován do toho, co je Božím slovem, vyprávěním o skutcích Božího Syna, Ježíše. Při četbě všech argumentů a zkoumání biblistů, o nichž otec Martin referuje, jsem si kladl otázku, nakolik jsme schopni přistupovat k Písmu s „hladem“ toho, kdo ví, že toto slovo je skutečně a pravdivě Slovem Božím.
To, že Bůh „mluví“, by nás mělo každý den přimět k tomu, abychom nadskočili na židli. Protože Bible je skutečně potravou, kterou potřebujeme, abychom mohli obstát ve svém životě, představuje „milostný dopis“, který Bůh po staletí posílá mužům a ženám všech dob a míst. Opatrovat Slovo, milovat Bibli, nosit ji každý den sebou jako malé evangelium v kapse, možná ji dokonce vyhledávat v mobilním telefonu, když máme důležitou schůzku, delikátní jednání, okamžik sklíčenosti... to vše nás přiměje uvědomit si, jak moc je Písmo živým tělem, otevřenou knihou, pulzujícím svědectvím o Bohu, který není mrtvý a pohřbený v zaprášených regálech dějin, ale kráčí s námi stále, i dnes. I pro vás, kteří nyní otevíráte tuto knihu zaujati vyprávěním příběhu, který mnozí znají, ale málokdo pochopil jeho hluboký a úplný význam.
Navíc na těchto stránkách spatříte pravdu křesťanství, která je vždy aktuální a plodná: evangelium je věčné a konkrétní, týká se našeho vnitřního života stejně jako dějin a každodennosti. Ježíš o věčném životě nejen mluvil, ale také jej daroval. Neřekl jen „já jsem vzkříšení“, ale vzkřísil i Lazara, který byl tři dny mrtvý. Křesťanská víra je stále přítomným prolínáním věčného a nahodilého, nebe a země, božského a lidského. Nikdy neexistuje jedno bez druhého. Kdyby byla pouze „pozemská“, čím by se lišila od dobré filosofie, od strukturované ideologie, od artikulovaného myšlení, které zůstává pouze takovým, od teorie, která zůstává odtržená od času a dějin? A kdyby se křesťanství týkalo pouze onoho „potom“, pouze věčnosti, byla by to zrada volby, kterou Bůh učinil jednou provždy, když se takříkajíc zapletl s celým lidstvem. Bůh se nevtělil naoko, ale rozhodl se vstoupit do lidských dějin, aby se dějiny mužů a žen mohly utvářet jako Boží království, čas a místo, v němž klíčí mír, opodstatňuje se naděje a láska dává život.
Lazar je koneckonců každý z nás. Otec Martin nás v tomto ohledu, který se drží ignaciánské tradice, nutí ztotožnit se s příběhem tohoto Ježíšova přítele. I my jsme jeho přáteli, i my jsme někdy „mrtví“ kvůli svému hříchu, svým nedostatkům a nevěrám, beznaději, která nás skličuje a drtí naši duši. Ježíš se však nebojí k nám přiblížit, i když „páchneme“ jako tři dny pohřbená mrtvola. Ne, Ježíš se nebojí naší smrti ani našeho hříchu. Zastavuje se pouze před zavřenými dveřmi našeho srdce, těmi dveřmi, které se otevírají pouze zevnitř a které dvakrát zamykáme, když si myslíme, že nám Bůh už nemůže odpustit. A místo toho se při četbě zevrubné analýzy Jamese Martina dotkneme hlubokého významu Ježíšova gesta před „mrtvým“ člověkem, který vydává nepříjemný zápach, metaforu pro vnitřní hnilobu, kterou v našich duších vytváří hřích. Ježíš se nebojí přistoupit k hříšníkovi, k jakémukoli hříšníkovi, dokonce i k tomu nejzarputilejšímu a nejnestoudnějšímu. Má jedinou starost: aby se nikdo neztratil, aby nikdo nepřišel o možnost pocítit láskyplnou náruč jeho Otce. Jeden americký spisovatel, který zemřel v roce 2023, zanechal obdivuhodný popis toho, co je „Boží dílo“. Spisovatel Cormac McCarthy nechal v jedné ze svých knih promluvit jednu ze svých postav takto: „Říkal, že věří v Boha, i když pochyboval o lidském nároku znát Boží myšlenky. Ale Bůh neschopný odpuštění by ani nebyl Bohem“. Ano, je to tak: úkolem Boha je odpouštět.
Na závěr mi stránky otce Jamese Martina připomněly větu italského biblisty Alberta Maggiho, který k textu o Lazarově zázraku poznamenal: „Tímto zázrakem nás Ježíš nenaučil ani tak to, že mrtví vstanou z mrtvých, ale že živí neumírají!“ Jak krásná definice plná paradoxů! Samozřejmě, že mrtví vstanou z mrtvých, ale jak pravdivě nám připomíná, že my, živí, neumíráme! Jistě, smrt přichází, smrt se nás dotýká, a to nejen naše vlastní, ale především smrt našich blízkých a rodinných příslušníků, všech lidí: kolik smrti vidíme kolem sebe, nespravedlivé a bolestné, protože ji způsobují války, násilí a Kainovo opanování Ábela. Muž a žena jsou však určeni pro věčnost.
Všichni jsme předurčeni k věčnosti. Jsme polopřímka, abych použil geometrický obraz: máme výchozí bod, naše lidské zrození, ale náš život je zasvěcen nekonečnu. Ano, skutečně nekonečnu. A to, co Písmo nazývá „věčným životem“, je ten život, který nás čeká po smrti a kterého se můžeme dotknout už zde, když ho nežijeme v sobectví, které nás rozesmutňuje, ale v lásce, která rozšiřuje naše srdce. Jsme stvořeni pro věčnost. Lazar je díky těmto stránkám otce Martina naším přítelem. A jeho vzkříšení nám to připomíná a dosvědčuje.
Vatikán, 11. března 2024