Naděje podle Bergoglia
Marcelo Figueroa – L’Osservatore Romano
Uplynulo více než deset let od 26. prosince 2013, kdy byl natočen poslední díl televizního seriálu Biblia, diálogo vigente, který jsem měl tu čest sdílet s tehdejším kardinálem Jorgem Mariem Bergogliem a rabínem Abrahamem Skorkou. Dne 24. prosince 2024 papež František otevřením Svaté brány zahájí Jubileum naděje. S ohledem na obě tyto události se zdá být vhodné připomenout slova, která o Vánocích roku 2013 pronesl kardinál Bergoglio - který se brzy na to stane papežem - v epizodě zmíněného televizního pořadu, plně věnované naději:
„Před časem, už si nepamatuji kde, jsem četl větu, která zněla asi takto: „Přítomnost není jen to, co nám dali naši rodiče, ale také to, co nám půjčili, abychom to mohli vrátit našim dětem. Žít s nadějí znamená hledět na své rodiče, kteří vám dávají tradici, cestu; a hledět na své děti, kterým musíte dát tutéž cestu“.
Ale „naděje je také lidský postoj, který se nachází někde mezi dědictvím a utopií, protože je to něco, co se nahlíží a znovu spouští směrem k budoucnosti. Má utopický rozměr. Jaký je to druh utopie? Pouhá nominalistická nebo ideologická utopie? Ne, jde o historickou utopii. V našem židovsko-křesťanském pojetí má v sobě naděje tuto historickou utopii, která tkví v Božím příslibu a přísaze: „On [Abraham] uvěřil“, a protože uvěřil v příslib, i když po něm Bůh žádal oběť tomuto příslibu, jak říká svatý Pavel, „[Pán] mu to připsal jako spravedlnost“. Abraham uvěřil navzdory veškeré naději. Boží přísaha a příslib rámují naši utopii. Není to utopie gnostického nebo new age typu, je to historická utopie, která nás pohání kupředu, abychom nesli odkaz, který musíme nechat vzkvétat a předat našim dětem lepší, než jsme ho dostali. Je to utopie plná naděje, která se projevila v otroctví, jež jsme zažili v minulém století, s věřícími muži a ženami, kteří tváří v tvář zcela ateistickému etatismu předali víru svým vnukům a zachránili ji, protože doufali, že Bůh situaci změní. Nebo v ještě těžší a bolestnější skutečnosti zažívané muži a ženami, kteří při vstupu do plynových komor nacistických táborů recitovali Šema Israel Adonaj“.
Věřit „navzdory všemu, i když víme, co se nám stane. Věřit, že se splní slib daný pod přísahou. Židovsko-křesťanská naděje spočívá v tom, že se do budoucnosti vydáme na neochvějném základě, který se historicky osvědčil jako pevný.
[...] Troufám si tvrdit, že dnešní svět je obecně beznadějný, rozčarovaný. Proto si lidé vyrábějí 'naděje', dočasná zaklínadla, utopie nominalistického, gnostického či jiného druhu. Když chybí ucelená utopie, člověk je rozčarován a hledá tisíce zaklínadel, aby se sám sobě odcizil. Člověk hledá - dalo by se říci - to, co ho baví na cestě, „zábavy“, které dnes jsou a zítra nikoli, ale jsou ihned nahrazeny jinými a tak dále. Je smutné, že se někdy lidské srdce neotevře, aby přijalo skutečnou naději, založenou na příslibu s přísahou od někoho, jehož slovo je neodvolatelné. Když se to stane, člověk skončí u těchto modlářských forem okouzlení, které jsou malými modlami, jež jsou postaveny a pak opuštěny, protože nenaplňují, neuspokojují, jen na chvíli pobaví. Je třeba rozlišit, co je okouzlení a co je kouzlo velké naděje, která vás vede k překonání přítomnosti, k tomu, abyste vzali to, co jste již dostali, a předali to svým dětem."
Naděje „je konečně darem od Boha. Sami o sobě můžeme naplnit jen malá očekávání, ale Bůh nás učinil konstitutivně očekávajícími. Při zklamáních je tento lidský rozměr očekávání a naděje podroben zkoušce. Autor biblického listu Židům nám říká, abychom se drželi naděje, která je nám nabízena, abychom tak činili, protože naděje je kotvou, která je již upevněna na druhém břehu. Tento rozměr nesmíme ztratit. Kotva je již na druhém břehu: držte se lana! Je to naděje, která nezklame; nikdy nezklame. Vzpomínám si na úryvek z 19. kapitoly knihy Jób, kdy s bolestmi a po ztrátě všeho, v naprostém zoufalství, říká: „Vím, že můj Obhájce žije“ a že v poslední den „ho mé oči uvidí“. Ani v největším zoufalství neztrácí naději, která spočívá ve vědomí, že Bůh žije, že pamatuje a hledí na kotvu, v níž jsme upevnili svou naději. Naděje totiž nezklame“.
