Papežova homilie v Terstu: 'Potřebujeme skandál víry'
PAPEŽ FRANTIŠEK
Aby Bůh znovu probudil naději v utrápených srdcích a podpořil námahu na cestě, vždy uprostřed svého lidu povolával proroky. Přesto, jak říká dnešní první čtení v příběhu o Ezechielovi, často nacházeli vzpurný lid, "děti tvrdohlavé a zatvrzelé" (Ez 2,4), a byli odmítnuti.
I Ježíš má stejnou zkušenost jako proroci. Vrací se do Nazareta, své vlasti, mezi lid, s nímž vyrůstal, a přesto není uznáván, je dokonce odmítán: "přišel mezi své, a jeho vlastní ho nepřijali" (J 1,11). Evangelium nám říká, že Ježíš "jim byl příčinou pohoršení" (Mk 6,3), ale slovo pohoršení, "skandál", neznamená něco obscénního nebo neslušného, jak to používáme dnes; pohoršení znamená "kámen úrazu", tj. překážku, překážku, něco, co tě blokuje a brání ti jít dál. Položme si otázku: Co je překážkou, která nám brání uvěřit Ježíši?
Když posloucháme řeči jeho krajanů, vidíme, že se zastavují pouze u jeho pozemské historie, u jeho rodinného zázemí, a proto si nedokážou vysvětlit, jak mohlo ze syna tesaře Josefa, tedy z obyčejného člověka, vzejít tolik moudrosti, a dokonce schopnost konat zázraky. Skandální je tedy Ježíšovo lidství. Překážkou, která těmto lidem brání rozpoznat v Ježíši Boží přítomnost, je skutečnost, že je to člověk, je to prostě syn tesaře Josefa: jak se může všemohoucí Bůh zjevit v křehkosti lidského těla? Jak může všemohoucí a silný Bůh, který stvořil zemi a osvobodil svůj lid z otroctví, jak se může učinit tak slabým, že přijde v těle a sníží se, aby učedníkům umyl nohy? To je skandál.
Bratři a sestry, je to víra založená na lidském Bohu, který se snižuje k lidskosti, stará se o ni, dojímá se našimi ranami, bere na sebe naši únavu, láme se pro nás jako chléb. Silný a mocný Bůh, který je na mé straně a uspokojuje mě, je přitažlivý; slabý Bůh, Bůh, který z lásky umírá na kříži, ode mě žádá, abych překonal všechen egoismus a obětoval svůj život za spásu světa; a to je, bratři a sestry, skandál.
A přesto, když se postavíme před Pána Ježíše a upřeme svůj pohled na výzvy, které se na nás kladou, na mnohé sociální a politické otázky, o nichž se v tomto sociálním týdnu také diskutuje, na konkrétní život našeho lidu a jeho zápasy, můžeme říci, že dnes potřebujeme právě tento skandál. Potřebujeme pohoršení víry. Nepotřebujeme religiozitu uzavřenou do sebe, která zvedá svůj pohled k nebi, aniž by se starala o to, co se děje na zemi, a slaví liturgie v chrámu, zatímco zapomíná na prach, který víří na našich ulicích. Potřebujeme naopak skandál víry - potřebujeme skandál víry - víry zakořeněné v Bohu, který se stal člověkem, a tedy víry lidské, víry z masa, která vstupuje do dějin, která hladí lidské životy, která uzdravuje zlomená srdce, která se stává kvasem naděje a setbou nového světa. Je to víra, která probouzí svědomí z letargie, která klade prst do ran, do ran společnosti, - a je jich mnoho, že - víra, která vyvolává otázky o budoucnosti člověka a dějin; je to víra neklidná, a my potřebujeme žít neklidným životem, víra, která se pohybuje od srdce k srdci, víra, která přijímá zvenčí problémy společnosti, neklidná víra, která pomáhá překonat průměrnost a lenost srdce, která se stává trnem v oku společnosti, často anestetizované a omráčené konzumem. A u toho se trochu pozastavím... Říká, že naše společnost je tak trochu anestetizovaná a omráčená konzumem, přemýšleli jste o tom, jestli se konzum dostal i do vašeho srdce? To nutkání mít, mít věci, mít víc, to nutkání plýtvat penězi. Konzumerismus je mor, je to rakovina: otravuje vaše srdce, dělá z vás sobce, nutí vás dívat se jen na sebe. Bratři a sestry, potřebujeme především víru, která rozbíjí vypočítavost lidského egoismu, která odsuzuje zlo, která ukazuje prstem na nespravedlnost, která narušuje intriky těch, kdo si ve stínu moci hrají na úkor slabých. A kolik, kolik lidí, - víme - , využívá víru k vykořisťování lidí. To není víra.
Jeden básník z tohoto města, popisující v lyrice svůj obvyklý večerní návrat domů, říká, že prochází poněkud temnou ulicí, místem rozkladu, kde lidé a zboží přístavu jsou "detritus", tedy zbytky lidstva; a přesto právě zde píše, cituji: "mimoděk nacházím nekonečno v pokoře", protože prostitutka a námořník, hádavá žena a voják, "to všechno jsou tvorové života a bolesti; v nich se vzmáhá, jako ve mně, Pán" (u. Saba, "Città vecchia", inIlcanzoniere (1900-1954) Definitive Edition, Turín, Einaudi, 1961). Na to nezapomínejme: Bůh se skrývá v temných zákoutích života našeho města, přemýšleli jste o tom? V temných zákoutích života našeho města. Jeho přítomnost se projevuje právě ve tvářích poznamenaných utrpením a tam, kde se zdá, že triumfuje rozklad. Boží nekonečnost se skrývá v lidské bídě, Pán se probouzí a přátelsky zpřítomňuje právě ve zraněném těle těch posledních, zapomenutých a zavržených. Tam se Hospodin zjevuje. A my, kteří se někdy zbytečně pohoršujeme nad tolika maličkostmi, bychom udělali dobře, kdybychom se raději zeptali sami sebe: proč se tváří v tvář bujícímu zlu, ponižovanému životu, problémům v práci, utrpení migrantů nepohoršujeme? Proč zůstáváme apatičtí a lhostejní k nespravedlnostem světa? Proč si nebereme k srdci situaci vězňů, která se i z tohoto města Terstu ozývá jako výkřik úzkosti? Proč se nezamýšlíme nad bídou, bolestí a odstrkováním tolika lidí ve městě? Bojíme se, bojíme se tam najít Krista.
Milovaní, Ježíš žil na vlastním těle proroctví o všednosti, vstupoval do každodenního života a příběhů lidí, projevoval soucit v rámci běžných událostí a projevoval se jako Bůh, který je soucitný. A proto se nad ním někteří pohoršovali, stal se překážkou, byl odmítán až k odsouzení; přesto zůstal věrný svému poslání, neschovával se za dvojznačnost, nesmiřoval se s logikou politické a náboženské moci. Učinil ze svého života oběť lásky Otci. Stejně tak my křesťané: jsme povoláni být proroky a svědky Božího království v každé situaci, v níž žijeme, na každém místě, které obýváme.
Bratři a sestry, z tohoto města Terstu s výhledem na Evropu, křižovatku národů a kultur, hraniční zemi, živme sen o nové civilizaci založené na míru a bratrství; prosím, nepohoršujme se nad Ježíšem, ale naopak se rozhořčujme nad všemi situacemi, v nichž je život týrán, zraňován a zabíjen; přinášejme proroctví evangelia ve svém těle, svými rozhodnutími, spíše než jen slovy. Potřebujeme soulad mezi rozhodnutími a slovy. A této církvi v Terstu bych chtěl říci: vpřed! Kupředu! Nadále se angažujte v první linii při šíření evangelia naděje, zejména směrem k těm, kteří přicházejí z balkánské trasy, a ke všem, kteří na těle či na duchu potřebují povzbuzení a útěchu. Zavažme se společně: abychom znovuobjevením lásky k Otci mohli žít všichni jako bratři. Všichni bratři, s oním úsměvem přijetí a pokojem v duši. Děkuji
