PODCAST: Papežova promluva na závěr Sociálního týdne italských katolíků

Vážení státní představitelé,

drazí bratři biskupové,

páni kardinálové,

bratři a sestry, dobrý den!

Děkuji kardinálu Zuppimu a monsignorovi Baturimu za pozvání, abych s vámi sdílel toto závěrečné zasedání. Zdravím monsignora Rennu a vědecký a organizační výbor Sociálních týdnů. Jménem všech vyjadřuji vděčnost mons. Trevisimu za přijetí v terstské diecézi.

Poprvé jsem o Terstu slyšel od svého dědečka, který absolvoval rok 1914 na řece Piavě. Naučil nás spoustu písniček a jedna z nich byla o Terstu: „Generál Cadorna napsal královně: Jestli se chce podívat na Terst, ať se na něj podívá na pohlednici“. A to bylo poprvé, co jsem slyšel zmínku o tomto městě.

Letos se konal již 50. ročník Sociálního týdne. Dějiny těchto „týdnů“ se prolínají s dějinami Itálie, a to už vypovídá o mnohém: vypovídá to o církvi, která je citlivá na proměny společnosti a snaží se přispívat k obecnému dobru. Na základě této zkušenosti jste se rozhodli prozkoumat vysoce aktuální téma: „V jádru demokracie. Účast mezi dějinami a budoucností“.

Blahoslavený Giuseppe Toniolo, který tuto iniciativu v roce 1907 zahájil, prohlásil, že demokracii lze definovat jako „takový občanský řád, v němž všechny sociální, právní a ekonomické síly v plnosti svého hierarchického vývoje úměrně spolupracují na společném dobru, které se v konečném výsledku vrací k převažujícímu prospěchu nižších vrstev“ [1]. Takto se vyjádřil Toniolo. Ve světle této definice je zřejmé, že v dnešním světě se demokracie, řekněme popravdě, netěší dobrému zdraví. To nás zajímá a znepokojuje, protože jde o dobro člověka a nic, co je lidské, nám nemůže být cizí [2].

V Itálii dozrál demokratický řád po druhé světové válce, a to i díky rozhodujícímu přispění katolíků. Na tuto historii, na kterou měla vliv i zkušenost Sociálních týdnů, můžeme být hrdí; a aniž bychom minulost mytologizovali, musíme se z ní poučit, abychom převzali odpovědnost za budování něčeho dobrého v naší době. Tento postoj lze nalézt v Pastýřské nótě, kterou italský episkopát v roce 1988 obnovil Sociální týdny. Cituji jejich cíle: „Dát smysl angažovanosti každého člověka v proměně společnosti; věnovat pozornost lidem, kteří zůstávají mimo nebo na okraji procesů a rozhodujících ekonomických mechanismů; dát prostor sociální solidaritě ve všech jejích formách; podpořit návrat etiky pečující o společné dobro [...]; dát smysl rozvoji země, chápanému [...] jako globální zlepšení kvality života, kolektivního soužití, demokratické účasti, autentické svobody“ [3]. Konec citátu.

Tato vize, zakořeněná v sociální nauce církve, zahrnuje určité rozměry křesťanské angažovanosti a evangelijního výkladu sociálních jevů, které nejsou platné pouze pro italský kontext, ale představují varování pro celou lidskou společnost a cestu všech národů. Stejně jako je krize demokracie průřezová pro různé oblasti a národy, tak i postoj odpovědnosti vůči sociálním proměnám je výzvou adresovanou všem křesťanům, ať už žijí a pracují kdekoli, v kterékoli části světa.

Existuje obraz, který to vše shrnuje a který jste si vybrali jako symbol tohoto setkání: srdce. Vycházejíc z tohoto obrazu, navrhuji dvě úvahy, které by měly napomoci budoucí cestě.

V prvním případě si můžeme představit krizi demokracie jako zraněné srdce. Máme před očima to, co omezuje participaci. Pokud korupce a nezákonnost ukazují „infarkt“ srdce, musí nás znepokojovat i různé formy sociálního vyloučení. Kdykoli je někdo vytěsněn na okraj společnosti, trpí tím celá společnost. Kultura odpisu vytváří město, kde není místo pro chudé, nenarozené, slabé, nemocné, děti, ženy, mladé, staré. To je kultura odpisu. Moc se stává sebereferenční, což je ošklivé, není schopna naslouchat lidem a sloužit jim. Aldo Moro připomněl, že „stát není skutečně demokratický, pokud neslouží člověku, pokud nemá za svůj nejvyšší cíl důstojnost, svobodu a autonomii lidské osoby, pokud nerespektuje ty společenské útvary, v nichž se lidská osoba svobodně rozvíjí a v nichž integruje svou osobnost“ [4]. Samotné slovo „demokracie“ se neshoduje pouze s hlasováním lidu; přičemž mě znepokojuje malý počet lidí, kteří šli volit. Co tedy znamená? Nejde jen o hlasování lidu, ale vyžaduje, aby byly vytvořeny podmínky, aby se každý mohl vyjádřit a mohl se zapojit. A participace se nedá improvizovat: člověk se jí učí už jako dítě, zamlada, a je třeba ji „trénovat“, a to i v oblasti kritického smyslu vůči ideologickým a populistickým pokušením. V této perspektivě, jak jsem měl možnost připomenout před lety při návštěvě Evropského parlamentu a Rady Evropy, je důležité vyzdvihnout „přínos, který dnes může křesťanství přinést evropskému kulturnímu a sociálnímu rozvoji v kontextu správného vztahu mezi náboženstvím a společností“[5], podporou plodného dialogu s občanským společenstvím a politickými institucemi, abychom vzájemným poučením a oproštěním se od nánosů ideologie mohli iniciovat společnou reflexi zejména o otázkách souvisejících s lidským životem a důstojností člověka.

Ideologie jsou svůdné. Kdosi je přirovnal ke krysaři z Hameln; svádějí, ale vedou k tomu, že se člověk utopí.

Za tímto účelem jsou i nadále plodné zásady solidarity a subsidiarity. Lid totiž drží pohromadě pouta, která ho tvoří, a pouta se posilují, když si vážíme každého člověka. Každý člověk má hodnotu, každý člověk je důležitý. Demokracie vždy vyžaduje posun od stranictví k účasti, od „fandění“ k dialogu. „Dokud náš sociálně-ekonomický systém vytváří ještě další oběť a dokud existuje jeden vyřazený člověk, nelze oslavovat všeobecné bratrství. Humánní a bratrská společnost je schopna pracovat tak, aby účinným a stabilním způsobem zajistila každému doprovod na jeho životní cestě, a to nejen proto, aby zajistila jeho základní potřeby, ale aby mohl ze sebe vydat to nejlepší, i když jeho výkon není nejlepší, i když jde pomalu, i když jeho výkonnost není velká“ [6]. Každý se musí cítit součástí komunitního projektu, nikdo se nesmí cítit zbytečný. Existují jisté formy welfarismu (sociálního zabezpečení), které neuznávají důstojnost lidí... Zastavuji se u slova welfarismus. Welfarismus, sám o sobě, je nepřítelem demokracie, nepřítelem lásky k bližnímu. A některé formy welfarismu, které neuznávají důstojnost lidí, jsou sociálním pokrytectvím. Nezapomínejme na to. A co se skrývá za tímto odstupem od sociální reality? Je to lhostejnost a lhostejnost je rakovinou demokracie, neúčastí.

Druhou reflexí je povzbuzení k účasti, aby se demokracie podobala uzdravenému srdci. Jedná se o toto: Rád přemýšlím o tom, že ve společenském životě je třeba stejně tak léčit srdce, obnovovat srdce. Uzdravené srdce. A k tomu je třeba uplatnit tvořivost. Když se podíváme kolem sebe, vidíme tolik znamení působení Ducha svatého v životě rodin a společenství. Dokonce i v oblasti ekonomiky, ideologie, politiky, společnosti. Vzpomeňme na ty, kdo v rámci nějakého podniku vytvořili prostor pro lidi s postižením; na pracovníky, kteří se zřekli jednoho ze svých práv, aby zabránili propouštění jiných; na komunity využívající obnovitelné zdroje energie, které podporují integrální ekologii a ujímají se i rodin v energetické chudobě; na správu, která podporuje porodnost, zaměstnanost, školství, vzdělávací služby, dostupné bydlení, mobilitu pro všechny a integraci migrantů. To vše nezapadá do politiky bez participace. Jádrem politiky je participace. A právě tyto věci činí participace, je to péče o celek; nejen dobročinnost, péče o jednu část ..., nikoliv: o celek!

Bratrství umožňuje rozkvět společenských vztahů; a na druhé straně péče o druhého vyžaduje odvahu myslet na sebe jako na lid. Vyžaduje odvahu myslet na sebe jako na lid, a nikoli jen na sebe nebo svůj klan, svou rodinu, své přátele. Bohužel tato kategorie – „lid“ - je často nesprávně vykládána a „mohla by vést k odstranění samotného slova „demokracie“ („vláda lidu“). Nicméně k potvrzení toho, že společnost je víc než pouhý součet jednotlivců, potřebujeme pojem 'lid'“ [7], což není populismus. Ne, je to něco jiného: lid. Je totiž „velmi obtížné dlouhodobě plánovat něco velkého, pokud se to nestane kolektivním snem“ [8]. Demokracie s uzdraveným srdcem neustále pěstuje sny o budoucnosti, uvádí je do hry, vyzývá k osobní a komunitní angažovanosti. Sněte o budoucnosti. Nebojme se toho.

Nenechme se oklamat snadnými řešeními. Buďme naopak oddáni společnému dobru. Je naší povinností nemanipulovat se slovem demokracie a nedeformovat ho prázdnými názvy schopnými ospravedlnit jakékoli jednání. Demokracie není prázdná schránka, ale je spojena s hodnotami člověka, bratrství a také integrální ekologie.

Jako katolíci se v tomto horizontu nemůžeme spokojit s okrajovou či soukromou vírou. Neznamená to ani tak být slyšet, ale především mít odvahu předkládat ve veřejné diskusi návrhy na spravedlnost a mír. Máme co říci, ale nikoliv proto, abychom hájili privilegia. Ne. Musíme být hlasem, hlasem, který pranýřuje a předkládá návrhy ve společnosti, která často postrádá hlas a kde příliš mnoho lidí nemá žádný hlas. Mnoho, mnoho lidí nemá žádný hlas. Je jich tolik. Taková je politická láska [9], která se nespokojuje s léčbou následků, ale snaží se řešit příčiny. Toto je politická láska. Je to forma lásky, která umožňuje politice dostát svým povinnostem a vystoupit z polarizací, z těch polarizací, které zbídačují a nepomáhají pochopit výzvy a čelit jim. K této politické lásce je povoláno celé křesťanské společenství, a to v rozlišení služeb a charismat. Utvářejme se k této lásce, abychom ji uváděli do oběhu ve světě, kterému chybí občanské nadšení. Musíme si znovu osvojit občanskou vášeň, právě takovou, jakou měli velcí politici, které jsme znali. Učme se více a lépe kráčet společně jako Boží lid, být kvasem účasti uprostřed lidu, jehož jsme součástí. A to je důležitá věc v našem politickém působení, a to i našich pastýřů: znát lid, přibližovat se lidu. Politik může být jako pastýř, který kráčí před lidem, mezi lidem a za lidem. Před lidem, aby trochu vyznačil cestu; uprostřed lidu, aby měl čich lidu; za lidem, aby pomáhal opozdilcům. Politik, který nemá čich lidu, je teoretik. Chybí mu to hlavní.

Giorgio La Pira se zamýšlel nad protagonismem měst, která nemají moc vyvolávat války, ale která za ně platí nejvyšší cenu. Proto si představoval systém "mostů" mezi městy celého světa, které by vytvářely příležitosti pro jednotu a dialog. Kéž by italským katolickým laikům po La Pirově vzoru nechyběla tato schopnost "organizovat naději". To je váš úkol, organizovat. Organizovat také mír a projekty dobré politiky, které mohou vzniknout zdola. Proč neobnovit, nepodpořit a neznásobit úsilí o sociální a politickou formaci, která začíná u mladých lidí? Proč se nepodělit o bohatství sociálního učení církve? Můžeme poskytnout prostor pro diskusi a dialog a podpořit součinnost pro společné dobro. Jestliže nás synodální proces vycvičil v komunitním rozlišování, nechť jsme v horizontu Jubilea aktivními poutníky naděje pro Itálii zítřka. Jako učedníci Zmrtvýchvstalého Krista nepřestávejme živit důvěru a buďme si jisti, že čas je nadřazen prostoru. Nezapomínejme na to. Tak často si myslíme, že politická práce spočívá v zabírání prostoru: ne! Je to sázka na čas, iniciování procesů, nikoliv zabírání míst. Čas je nadřazen prostoru a nezapomínejme, že iniciovat procesy je moudřejší než zabírat místo. Doporučuji vám, abyste ve svém společenském životě měli odvahu iniciovat procesy, a to vždy. Je to tvořivost a také zákon života. Žena, když porodí dítě, zahajuje proces a doprovází ho. Totéž musíme dělat i my v politice.

To je úloha církve: vtáhnout lidi do naděje, protože bez ní sice spravujeme přítomnost, ale nebudujeme budoucnost. Bez naděje bychom byli správci a ekvilibristy přítomnosti, a nikoli proroky a tvůrci budoucnosti.

Bratři a sestry, děkuji vám za vaše nasazení. Žehnám vám a přeji vám, abyste byli řemeslníky demokracie a nakažlivými svědky participace. A prosím vás, abyste se za mě modlili, protože má práce není snadná. Děkuji vám.

Nyní se společně pomodleme a pak vám udělím požehnání.

Modlitba Otče náš.

[1] G. Toniolo, Democrazia cristiana. Concetti e indirizzi, I, Vatikán 1949, 29.

[2] Srov. Pastorální konstituce Gaudium et spes, 1.

[3] Italská biskupská konference, Obnova Sociálních týdnů italských katolíků, 20. listopadu 1988, č. 4.

[4] A. Moro, Il fine è l'uomo, Edizioni di Comunità, Řím 2018, 25.

[5] Projev v Radě Evropy, Štrasburk, 25. listopadu 2014.

[6] Fratelli tutti, 110.

[7] Tamtéž, 157.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž, 180-182.