Papež při polední modlitbě: Hmotné věci nenaplňují život – může tak učinit pouze láska

Drazí bratři a sestry, pěknou neděli!

Dnešní evangelium nám vypráví o Ježíši, který po zázraku s chleby a rybami vyzývá zástupy, které ho hledají, aby se zamyslely nad tím, co se stalo, a pochopily tak smysl této události (srov. Jan 6,24-35).

 Jedli onen společný pokrm a mohli vidět, jak se i s málem prostředků, díky velkorysosti a odvaze jednoho chlapce, který dal ostatním k dispozici to, co měl, všichni nasytili do sytosti (srov. Jan 6, 1-13). Znamení bylo jasné: když člověk dává druhým to, co má, s Boží pomocí může i z mála každý něco mít. Nezapomínejte na to: když člověk dává druhým, co má, s Boží pomocí i z mála může každý něco mít. Nezapomínejte na to.

Lidé to nepochopili: spletli si Ježíše s nějakým kouzelníkem a vrátili se za ním v naději, že zázrak zopakuje, jako by to bylo nějaké kouzlo (srov. v. 26).

Byli protagonisty události určené k jejich pouti, ale nepochopili její význam: jejich pozornost se soustředila pouze na chleby a ryby, na hmotný pokrm, který okamžitě došel. Neuvědomili si, že to byl jen nástroj, jehož prostřednictvím jim Otec, zatímco sytil jejich hlad, zjevil něco mnohem důležitějšího. A co jim Otec zjevil? Cestu života, který trvá věčně, a chuť chleba, která sytí nad veškerou míru. Pravým chlebem totiž byl a je Ježíš, jeho milovaný Syn, který se stal člověkem (srov. v. 35), který přišel sdílet naši chudobu, aby nás skrze ni přivedl k radosti z plného společenství s Bohem a s našimi bratry a sestrami (srov. Jan 3,16).

Materiální věci nenaplňují život, pomáhají nám přežít a jsou důležité, ale nenaplňují život: to může učinit pouze láska (srov. Jan 6,35). A aby se tak stalo, je třeba jít cestou lásky, která si nic nenechává pro sebe, ale o všechno se dělí. Láska se dělí o všechno.

Neděje se něco takového i v našich rodinách? Vždyť to vidíme. Vzpomeňme na rodiče, kteří se celý život lopotí, aby dobře vychovali své děti a něco jim zanechali do budoucna. Jak je krásné, když je toto poselství pochopeno a děti jsou vděčné a následně se mezi sebou jako sourozenci vzájemně podporují! Je však pravda, že když se o dědictví hádají - viděl jsem tolik případů, je to smutné – bojují spolu navzájem a třeba spolu kvůli penězům nemluví, nemluví spolu celá léta! Otcovým a matčiným poselstvím, jejich nejcennějším dědictvím, nejsou peníze: je to láska, je to láska, s níž dávají svým dětem všechno, co mají, stejně jako to dělá Bůh s námi, a tak nás učí milovat.

Ptejme se tedy sami sebe: jaký je můj vztah k hmotným věcem? Jsem jejich otrokem, nebo je používám svobodně, jako nástroj k darování a přijímání lásky? Umím Bohu a svým bratrům a sestrám poděkovat za dary, které jsem obdržel, a umím se dělit s ostatními?

Kéž nás Maria, která darovala Ježíši celý svůj život, učí, abychom vše učinili nástrojem lásky.