Papež: Trest smrti není spravedlností, je jedem pro společnost

PPEŽ FRANTIŠEK

Evangelium je setkání s živou osobou, která mění životy: Ježíš je schopen převrátit naše plány, naše touhy a naše perspektivy. Poznat ho znamená naplnit naši existenci smyslem, protože Kristus nám nabízí radost, která nepomíjí. Je to totiž radost samotného Boha.

Lidský příběh Dalea Recinelly, s nímž jsem se setkal na audienci, lépe ho poznal díky článkům, které v průběhu let psal pro L'Osservatore Romano, a nyní díky této knize, která se dotýká srdce, je potvrzením toho, co bylo řečeno: jen tak lze vysvětlit, jak je možné, že se člověk, který měl do budoucna jiné cíle, stal jako laický křesťan, manžel a otec kaplanem odsouzených k trestu smrti.

Jde o velmi obtížný, riskantní a namáhavý úkol, protože se dotýká zla ve všech jeho rozměrech: zla, které bylo způsobeno obětem a které nelze napravit; zla, které prožívá odsouzený s vědomím, že je odsouzen k jisté smrti; zla, které je praktikováním trestu smrti vštěpováno společnosti. Ano, jak jsem již opakovaně řekl, trest smrti není v žádném případě řešením násilí, které může postihnout nevinné lidi. Popravy, které zdaleka nenaplňují spravedlnost, živí pocit pomsty, který se mění v nebezpečný jed pro tělo naší civilizované společnosti. Státy by se měly starat o to, aby vězni dostali šanci skutečně změnit svůj život, a ne investovat peníze a prostředky do jejich represe, jako by to byly lidské bytosti, které již nejsou hodny života a mají být zlikvidovány. Fjodor Dostojevskij ve svém románu Idiot bezvadně shrnuje logickou a morální neudržitelnost trestu smrti, když hovoří o člověku odsouzeném k trestu smrti: „Je to znásilnění lidské duše, nic jiného! Říká se: 'Nezabiješ', a místo toho, protože zabil, ho zabijí jiní. Ne, je to něco, co by být nemělo“. Právě Jubileum by mělo všechny věřící zavázat k tomu, aby jednoznačným hlasem volali po zrušení trestu smrti, praxe, která, jak říká Katechismus katolické církve, „je nepřípustná, protože útočí na nedotknutelnost a důstojnost osoby!“ (č. 2267).

Navíc je činnost Dalea Recinelly, ani nemluvě o významném přínosu jeho manželky Susan, který se odráží v knize, velkým darem pro církev a společnost ve Spojených státech, kde Dale žije a pracuje. Jeho angažovanost laického kaplana na tak nelidském místě, jako je cela smrti, je živým a vášnivým svědectvím školy nekonečného Božího milosrdenství. Jak nás naučilo mimořádné Jubileum milosrdenství, nikdy si nesmíme myslet, že může existovat nějaký náš hřích, nějaká naše chyba nebo nějaký náš čin, který nás definitivně vzdálí od Boha. Jeho srdce už bylo za nás ukřižováno. A Bůh nám může pouze odpustit.

Toto nekonečné Boží milosrdenství může samozřejmě také pohoršovat, jako pohoršovalo mnoho lidí v Ježíšově době, kdy Boží Syn jedl s hříšníky a prostitutkami. Sám bratr Dale čelí kritice, výtkám a odmítání za své duchovní nasazení po boku odsouzených. Není však pravda, že Ježíš přijal v objetí k smrti odsouzeného lotra? Nuže, Dale Recinella skutečně pochopil a dosvědčuje svým životem pokaždé, když prochází dveřmi vězení, zejména toho, které nazývá „domem smrti“, že Boží láska je bezmezná a nezměrná. A že ani ten nejhorší z našich hříchů neznetvoří naši identitu v Božích očích: zůstáváme jeho dětmi, které miluje, opatruje a považuje za vzácné.

Daleu Recinellovi bych proto chtěl upřímně a srdečně poděkovat: protože jeho působení jako kaplana v cele smrti je houževnatým a vášnivým přilnutím k nejniternější skutečnosti Ježíšova evangelia, kterou je Boží milosrdenství, jeho bezplatná a neúnavná láska ke každému člověku, dokonce i k těm, kteří se dopustili něčeho špatného. A že právě z pohledu lásky, podobného pohledu Krista na kříži, mohou najít nový smysl svého života a také svého umírání.

Vatikán, 18. července 2024