PODCAST - Papež při mši v Bruselu: „Nezakrývejte zneužívání"
Mše na bruselském Stadionu krále Baudouina v neděli ráno byla závěrečnou veřejnou akcí čtyřdenní apoštolské cesty papeže Františka do Lucemburska a Belgie.
Během mše svaté papež blahořečil Annu od Ježíše, španělskou řeholnici ze 17. století, která do Belgie a dalších částí Evropy přinesla reformu karmelitánského řádu svaté Terezie z Avily.
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Mše svatá a blahořečení ctihodné služebnice Boží Anny de Jésus
Brusel, Stadion krále Baudouina, 29. září 2024
„Kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, pro toho by bylo mnohem lepší, kdyby mu byl na krk zavěšen mlýnský kámen a on byl svržen do moře“ (Mk 9,42). Těmito slovy, adresovanými učedníkům, Ježíš varuje před nebezpečím pohoršení, tedy před překážením na cestě a zraňováním života „maličkých“. Je to důrazné varování, přísné varování, nad kterým je třeba se zastavit a zamyslet. A já bych tak s vámi rád učinil ve světle dalších posvátných textů prostřednictvím tří klíčových slov: otevřenost, společenství a svědectví.
Na začátku je otevřenost. O tom nám vypráví první čtení a evangelium, které nám ukazují svobodné působení Ducha svatého, který ve vyprávění o exodu naplňuje svým darem proroctví nejen starší, kteří šli s Mojžíšem do stanu setkání, ale také dva muže, kteří zůstali v táboře.
A to nás nutí k zamyšlení, protože jestliže zpočátku byla jejich nepřítomnost ve skupině vyvolených pohoršující, po daru Ducha je pohoršující zakázat jim vykonávat poslání, které přijali. To dobře chápe Mojžíš, pokorný a moudrý muž, který s otevřenou myslí a srdcem říká: „Ať jsou všichni proroky mezi Hospodinovým lidem a ať na ně Hospodin vloží svého ducha!“ (Numeri 11,29). Krásné znamení!
A jsou to moudrá slova, předznamenávající to, co říká Ježíš v evangeliu (srov. Mk 9,38-43.45.47-48). Zde se scéna odehrává v Kafarnaum a učedníci by rádi zabránili jednomu muži, aby ve jménu Mistra vyháněl démony, protože - jak říkají - „nešel za námi“: to znamená „není v naší skupině “ (Mk 9,38). To je to, co si myslí: „Kdo nás nenásleduje, kdo není ‚z naší skupiny‘, nemůže dělat zázraky, nemá na to právo“. Ježíš je však překvapuje - jako vždy: Ježíš nás vždy překvapuje - překvapuje je a kárá, vyzývá je, aby překročili svá vlastní schémata, aby se nenechali „pohoršit“ Boží svobodou. Říká jim: „Nebraňte jim [...], kdo není proti nám, je pro nás“ (Mk 9,39-40).
Všímejme si dobře těchto dvou scén, Mojžíšovy a Ježíšovy, protože se týkají i nás a našeho křesťanského života. Všichni jsme totiž skrze křest obdrželi poslání v církvi. Je to však dar, nikoliv honosný titul. Společenství věřících není okruh privilegovaných, je to rodina spasených a my nejsme posláni přinášet světu evangelium kvůli svým zásluhám, ale kvůli Boží milosti, jeho milosrdenství a důvěře, že přes všechna naše omezení a hříchy do nás stále vkládá otcovskou lásku a vidí v nás to, co my sami nevidíme. Proto nás volá, posílá a trpělivě provází den za dnem.
A tak chceme-li s otevřenou a starostlivou láskou spolupracovat na svobodném působení Ducha, aniž bychom svou domýšlivostí a strnulostí byli někomu pohoršením, překážkou, musíme své poslání plnit s pokorou, vděčností a radostí. Nesmíme se rozhořčovat, ale spíše se radovat, že to, co děláme my, mohou dělat i druzí, aby Boží království rostlo a abychom se jednou všichni sjednotili v Otcově náruči.
A to nás přivádí k druhému slovu: společenství. Svatý Jakub nám o něm vypráví ve druhém čtení (srov. Jk 5,1-6) dvěma silnými obrazy: bohatství, které se kazí (srov. v. 3), a protesty ženců, které se dostávají k uším Pána (srov. v. 4). Připomíná nám tak, že jedinou cestou života je cesta daru, lásky, která spojuje ve sdílení. Cesta sobectví vytváří jen uzavřenost, zdi a překážky - vlastně „pohoršení“ -, které nás připoutávají k věcem a vzdalují od Boha a našich bratří a sester.
Sobectví, stejně jako všechno, co brání lásce, je „pohoršující“, protože deptá maličké, ponižuje důstojnost lidí a dusí křik chudých (srov. Ž 9,13). A to platilo v době svatého Pavla stejně jako pro nás dnes. Pomysleme například na to, co se stane, když se do základu života jednotlivců a společenství postaví pouze principy vlastního zájmu a tržní logiky (srov. apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 54-58). Vzniká svět, v němž už není místo pro ty, kdo se ocitli v nesnázích, není milosrdenství pro ty, kdo chybují, není soucitu s těmi, kdo trpí a nemohou se s tím vyrovnat. Neexistuje. Myslíme na to, co se děje, když jsou maličcí skandalizováni, zraňováni, zneužíváni těmi, kdo by se o ně měli starat, na rány bolesti a bezmoci především u obětí, ale také v jejich rodinách a ve společenství. V duchu i srdcem se vracím k příběhům některých z těchto maličkých, které jsem předevčírem potkal. Naslouchal jsem jim, cítil jsem jejich utrpení zneužívaných a opakuji to i zde: v církvi je místo pro všechny, pro každého, ale každý bude souzen a není zde místo pro zneužívání, není zde místo pro zakrývání zneužívání. Prosím všechny: nezakrývejte zneužívání! Prosím biskupy: nezakrývejte zneužívání! Odsuzujte zneužívající a pomáhejte jim vyléčit se z této nemoci zneužívání. Zlo nelze skrývat: zlo je třeba vynést na světlo, nechat ho vyjít najevo, jak to někteří zneužívající udělali, a to s odvahou. Ať se o něm ví. A nechť je zneužívající osoba souzena. Ať je zneuživatel souzen, ať už je to laik, laička, kněz nebo biskup: ať je souzen.
Boží slovo hovoří jasně: říká, že „protesty ženců“ a „křik chudých“ nelze ignorovat, nelze je zahladit, jako by byly disharmonickou notou v dokonalém koncertu světa blahobytu, ani je nelze utlumit nějakou formou kosmetického welfarismu. Naopak, jsou živým hlasem Ducha, připomínají nám, kdo jsme - všichni jsme chudí hříšníci, všichni! Jsou nářkem, který stoupá k nebi, dotýká se našich duší a nutí nás stydět se - a vyzývají nás k obrácení. Nebraňme jejich prorockému hlasu tím, že ho umlčíme svou lhostejností. Naslouchejme tomu, co říká Ježíš v evangeliu: Daleko od nás pohoršlivé oko, které vidí zubožené a odvrací se! Daleko od nás pohoršená ruka, která zatíná pěst, aby ukryla své poklady, a chtivě se stahuje do svých kapes! Moje babička říkávala: „Ďábel vchází přes kapsy“. Ta ruka, která udeří, aby se dopustila sexuálního zneužití, zneužití moci, zneužití svědomí vůči slabším: a kolik případů zneužití máme v naší historii, v naší společnosti. Pryč od nás ta skandální noha, která rychle běží pryč, aby se nepřiblížila k trpícím, ale aby je „přešla“ a udržela si odstup! Pryč od nás! Nic dobrého a pevného se takto nevybuduje! A otázka, kterou rád pokládám lidem: „Dáváte, dáváte almužnu?“. - „Ano, otče, ano!“ - „A řekni mi, když dáváš almužnu, dotýkáš se ruky potřebného, nebo ji prostě hodíš a díváš se jinam? Díváš se trpícím lidem do očí?“ Zamysleme se nad tím.
Chceme-li rozsévat pro budoucnost, a to i v sociální a ekonomické rovině, prospěje nám, když se vrátíme k tomu, abychom za základ svých rozhodnutí považovali evangelium milosrdenství. Ježíš je milosrdenství; my všichni jsme přijali milosrdenství. Jinak, ať už jsou pomníky našeho bohatství jakkoli zdánlivě impozantní, budou to vždy obři s hliněnýma nohama (srov. Dan 2,31-45). Nedělejme si iluze: bez lásky nic nevydrží, všechno zmizí, rozpadne se a zanechá nás vězni pomíjivého, prázdného a nesmyslného života, nepodstatného světa, který za fasádami ztratil veškerou důvěryhodnost, proč? Protože pohoršil maličké.
A tak se dostáváme ke třetímu slovu: svědectví. V tomto ohledu si můžeme vzít příklad ze života a díla Anny od Ježíše, Anny de Lobera, v den jejího blahořečení. Tato žena byla ve své době v církvi jednou z protagonistek velkého reformního hnutí, která šla ve stopách „velikánky ducha“ - Terezie z Avily -, jejíž ideály šířila po celém Španělsku, Francii a dokonce i zde, v Bruselu a v tehdejším Španělském Nizozemí.
V době poznamenané bolestnými skandály uvnitř i vně křesťanské komunity dokázala ona a její společnice svým prostým a chudým životem plným modlitby, práce a dobročinnosti přivést zpět k víře tolik lidí, že kdosi označil jejich založení v tomto městě za „duchovní magnet“.
Z vlastní vůle nezanechala žádné spisy. Místo toho se zavázala uvádět do praxe to, co se naučila (srov. 1 Kor 15,3), a svým způsobem života pomáhala pozvednout církev v době velkých těžkostí.
Přijměme tedy s vděčností vzor „ženské svatosti“, který nám zanechala (srov. apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, 12), jemný a silný, tvořený otevřeností, společenstvím a svědectvím. Svěřme ji modlitbě, napodobujme její ctnosti a obnovme s ní náš závazek kráčet společně v Pánových stopách.
