Papež: Církev na Papui-Nové Guineji ať je přívětivým domovem a vydá se na periferie
Lorena Leonardi - Vatikán
Odvaha začít, krása přítomnosti a naděje na růst, přičemž je třeba se chovat podle „Božího stylu“, tvořeného „blízkostí, soucitem a něhou“. To byla témata promluvy papeže Františka, kterou dnes, 7. září odpoledne místního času a dopoledne v Itálii, pronesl k přítomným ve svatyni Panny Marie Pomocnice křesťanů v Port Moresby. Papež se zde setkal s biskupy Papuy-Nové Guineje a Šalamounových ostrovů, kněžími a jáhny, zasvěcenými muži a ženami, seminaristy a katechety, a když se nechal inspirovat vyslechnutými svědectvími, pronesl svou promluvu.
Vzácný dar pro církev
Po dopolední zdvořilostní návštěvě generálního guvernéra a setkání s oficiálními představiteli, občanskou společností a diplomatickým sborem prožil František odpoledne velmi dojemnou chvíli s dětmi ulice a postiženými v odborné střední škole Charity. Poté dorazil do mariánské svatyně na poslední schůzku dne. Zde ho předseda konference, která sdružuje biskupy tichomořského státu a biskupy ostrovů souostroví na východním okraji Šalamounova moře, monsignor Otto Separy, přivítal v „krásné zemi s 800 různými jazyky a kulturami a tisíci kmeny“. Biskup vyjádřil papeži vděčnost za jeho přítomnost, která je „vzácným darem pro církev v této zemi i pro každého z nás jednotlivě, neboť potvrzuje naše společenství v jediné víře“.
Tři aspekty misijní cesty
Po svědectvích promluvil František, který vyjádřil své uznání diecézní svatyni, která hostila setkání, zasvěcené „Marii Pomocnici křesťanů: Marii Pomocnici křesťanů, podle titulu tak drahého svatému Janu Boskovi; Marii Helpim, jak ji zde s oblibou vzýváte“. Poté vysvětlil, že svatyně v Port Moresby může být zvláštním způsobem symbolem tří aspektů křesťanské a misijní cesty: odvahy začít, krásy přítomnosti a naděje na růst.
Udělat první krok
„Odvaha začít,“ řekl, je odvahou stavitelů církve a jejich úkonu víry, který však byl možný „jen díky mnoha dalším odvážným začátkům těch, kteří jim předcházeli“. Papež poté zmínil příchod misionářů do této země v polovině 19. století: „První kroky jejich díla nebyly snadné“, ale oni „se nevzdali“ a „s velkou vírou a apoštolskou horlivostí pokračovali v hlásání evangelia a službě svým bratřím a sestrám, přičemž mnohokrát začali znovu tam, kde se jim to nepodařilo, za cenu mnoha obětí“.
Jako připomínku František ukázal na vitráže, ve kterých byly navzdory tmě vidět tváře světců a blahoslavených spojené s historií katolictví v Oceánii. Misionáři, dodal, „jsou odcházejícími lidmi, to je jejich život“.
Právě díky nim, jejich „odchodům“ a „opětovným odchodům“, jsme zde a dnes, navzdory výzvám, o které není nouze, pokračujeme vpřed, beze strachu, s vědomím, že nejsme sami: je to Bůh, kdo působí, v nás a s námi, a činí z nás, stejně jako z nich, nástroje své milosti.
Odchod na periferie
Pokud jde o odchod na periferie, papež doporučuje „důležitou cestu“, na kterou je třeba směřovat, a to na periferie země, přičemž myslí na lidi, kteří „patří k nejvíce znevýhodněným vrstvám městského obyvatelstva“ a kteří žijí „v nejodlehlejších a nejopuštěnějších oblastech, kde se občas nedostává potřebných věcí“. František se silně zajímá o ty, kdo jsou odsunuti na okraj společnosti a zraněni „morálně i fyzicky předsudky a pověrami, někdy až do té míry, že riskují svůj život“.
Těmto bratřím a sestrám chce být církev obzvlášť blízko, protože v nich je zvláštním způsobem přítomen Ježíš, a kde je On, naše hlava, tam jsme i my, jeho údy.
Prosím, dodal, když se obracel k přítomným, „nezapomínejte na tři nejkrásnější Boží postoje, blízkost, soucit a něhu“.
Nejkrásnější poklad
Druhý aspekt, „krásu přítomného bytí“, vidí papež v mušlích kina umístěných na ozdobu presbytáře kostela jako znamení prosperity:
Připomínají nám, že nejkrásnějším pokladem v Otcových očích jsme zde my, semknutí kolem Ježíše, pod Mariiným pláštěm, duchovně sjednocení se všemi bratry a sestrami, které nám Bůh svěřil a kteří zde nemohou být, zapálení touhou, aby celý svět poznal evangelium a sdílel s námi jeho sílu a světlo. Krása přítomnosti se tedy neprožívá ani tak při velkých událostech a okamžicích úspěchu, ale spíše ve věrnosti a lásce, s níž se snažíme každý den společně růst.
Semena dobra v brázdách světa
František se tak dostává ke třetímu a poslednímu aspektu, „naději na růst“, přičemž si bere příklad z průchodu Rudým mořem zobrazeného ve svatostánku, kde jsou patriarchové Abraham, Izák a Mojžíš „zúrodněni vírou“.
To je důležité znamení, protože i nás dnes povzbuzuje k důvěře v plodnost našeho apoštolátu, který pokračuje v zasévání malých semínek dobra do brázd světa.
I když jsou malá „jako hořčičné zrnko“, pokud jim důvěřujeme a nepřestáváme je rozsévat, z Boží milosti tato semínka, jak Svatý otec ujišťuje, „vyklíčí, přinesou hojnou úrodu a vyrostou z nich stromy schopné přivítat nebeské ptáky“. Proto „pokračujme v evangelizaci, trpělivě, aniž bychom se nechali odradit obtížemi a nedorozuměními. A nezapomínejte na Boží styl: blízkost, soucit a něhu. S tímto stylem jděte vždy vpřed!“, vyzval papež církev na Papui-Nové Guineji.
