Papež: Pokud spravedlnost nehájí lidskou důstojnost, zůstává mrtvou literou

Vatican News

„Tranzitní spravedlnost“, odborný termín obtížně srozumitelný pro ty, kdo v této oblasti nepracují. František se pro jeho definici vrací ke slovníku, podle něhož jde o „soubor soudních a politických opatření přijatých po skončení konfliktu nebo represe, v nichž došlo k masivnímu porušování lidských práv, s cílem podpořit usmíření a demokracii; zahrnuje trestní stíhání, komise pověřené hledáním pravdy, programy odškodnění a institucionální reformy“. Jedná se tedy o spravedlnost, která obnovuje společenskou spojovací tkáň, a to je výchozí bod papežovy úvahy obsažené v poselství zaslaném Enriquemu Gil Boterovi, generálnímu tajemníkovi Konference ministrů spravedlnosti iberoamerických zemí, a José Ángelu Martínezovi Sánchezovi, předsedovi Generální rady španělského notářství.

Nápravná opatření

U příležitosti prezentace knihy nazvané „Minulost, současnost a budoucnost tranzitní spravedlnosti: latinskoamerické zkušenosti s budováním světového míru“ papež František vyvozuje tři „poučení“ z dávné skutečnosti, která se datuje k jedné z prvních Kolumbových cest do Ameriky, kdy se královna Isabela Kastilská dozvěděla o prodeji domorodého obyvatelstva do otroctví. Jasným příkladem je podle papeže dřívější definice „situace konfliktu a represe, v níž docházelo k masivnímu porušování lidských práv“, po níž „bezprostředně následoval soubor opatření přijatých španělskou korunou, která budou zárodkem našich moderních deklarací lidských práv“.

Tři „lekce“

Prvním ponaučením podle papeže je, že „dějiny se nevracejí zpět“ a že z ran určitých situací je třeba znovu vybudovat realitu větší spravedlnosti. Druhým poučením „je okamžitá reakce“, kterou královna Isabela projevila „jako politická autorita“ a jako „morální svědomí“, které se staví na obranu lidské důstojnosti a je schopno „odvážných, inovativních a pevných řešení“, přijetí reparačního opatření - „osvobození otroků i za cenu vlastních peněz“ - a institucionální reformy - „zákazu otroctví a aktivního a integrálního vyžadování základních práv poškozených“. Třetí poučení, které František označil za „možná nejtěžší, ale nikoli bez naděje“, se týká „účinného a konkrétního uplatňování těchto ustanovení“. Smlouva, podpis, zákon mohou být mrtvou literou,“ píše papež, „pokud nejsou zavedeny prostředky, aby se s vážností, zdravým rozumem a trpělivostí dostala nejen litera, ale i duch, který ji oživuje, k těm, jimž je určena“.