Papežova trojice slov lucemburské církvi: Služba, misie a radost
Jana Gruberová – Vatikán
Odpolední program apoštolské cesty ve čtvrtek 26. září se soustředil do katedrály Notre Dame, kterou v historickém jádru Lucemburku postavili jezuité počátkem sedmnáctého století (1613). V chrámu se uctívá socha Panny Marie, Těšitelky zarmoucených, patronky Lucemburska, k níž každoročně přicházejí poutníci v rámci tradičního mariánského „oktávu“. Papež František tuto sochu Matky Boží, která je v Lucembursku velmi uctívána, poctil zlatou růží a zahájil 400. výročí této pouti.
Pozdrav kardinála Hollericha: církev v dialogu se sekularizovanou společností
Papežova devítihodinová návštěva Lucemburska je druhou papežskou návštěvou v dějinách, poté, co sem roku 1985 zavítal Jan Pavel II. Lucemburský arcibiskup, kard. Jean-Claude Hollerich SJ, proto v úvodním pozdravu vyjádřil radost nevelké, avšak aktivní a mnohonárodnostní lucemburské církve. Jak uvedl, jedná se o církev žijící v silně sekularizované společnosti, s níž vede dialog a do níž se snaží vnést naději:
„Naše církev je mnohonárodnostní církví, která se vydává na cestu synodální konverze, aby se stávala stále více a více
- církví, která není vázána na materiální hodnoty, ale slouží Bohu a mužům a ženám naší společnosti, s nimiž se snaží vést dialog;
- církví, která se zavázala k integrálnímu rozvoji, péči o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti;
- zkrátka církev Ježíše Krista, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“.
Svědectví multikulturní lucemburské církve
Poté si papež František vyslechl několik svědectví, která dokreslovala zmíněné multikulturní a multietnické složení lucemburské církve. Mladý muž Diego Costa vzpomenul na Světové dny mládeže v Portugalsku a uvedl taneční vystoupení Laudato si' inspirované životem svatého Františka. Místopředsedkyně diecézní pastorační rady papeži Františkovi poděkovala za synodální proces a poukázala na zvláštní pozornost, která se v lucemburské diecézi věnuje starým a nemocným lidem, uprchlíkům, vězňům a lidem bez domova, přičemž důležité místo zaujímá prevence zneužívání všeho druhu. Zároveň však uvedla, že „by bylo nepoctivé zastírat znechucení, které je součástí každodenního církevního života a pramení z pocitu nerovnosti, který mnohé členy církve vede k tomu, že zakopali svěřené hřivny“. Svědectví zástupkyně jazykových komunit přednesla řeholnice, která upozornila na vysoký, téměř padesátiprocentní podíl cizinců (47,4 %) z šesti set šedesáti tisíc obyvatel Lucemburska. Kromě toho do velkovévodství denně dojíždí za prací přibližně 214 000 přeshraničních pracovníků. Lucemburská církev již po generace přijímá přistěhovalecké komunity různých jazyků (lucemburskou, portugalskou, francouzskou, kapverdskou, italskou, anglickou, španělskou, polskou, ukrajinskou, vietnamskou, maďarskou, slovenskou, českou, chorvatskou, filipínskou, africkou atd.), kultur a náboženských tradic a tuto rozmanitost vnímá jako svou výhodu.
Na toto poslední svědectví papež František reagoval spontánními slovy:
„Rád bych navázal na to, co jste řekla o dramatu migrace: nezapomínejme na refrén, který se v Bibli, ve Starém zákoně, vrací, opakuje: vdova, sirotek a cizinec. Mějte soucit - říká Hospodin už ve Starém zákoně - s opuštěnými. V té době byly opuštěné vdovy, sirotci také a cizinci, přistěhovalci. Migranti přicházejí do zjevení. Velmi děkuji lidem a vládě Lucemburska za to, co dělají pro migranty: děkuji vám!“
Papežovo doporučení lucemburské církvi: služba, poslání a radost
Papež František ve své následné promluvě vyšel z úcty k Marii, Těšitelce zarmoucených a patronce Lucemburska, a motta apoštolské návštěvy, které zní „Sloužit“. Jak prohlásil, „utěšovat a sloužit jsou totiž dva základní aspekty lásky, kterou nám Ježíš daroval, kterou nám svěřil jako poslání a kterou nám ukázal jako jedinou cestu k plné radost“. Proto se papež zamýšlel právě nad těmito třemi slovy: služba, poslání a radost.
V souvislosti se službou papež doporučil jeden velmi naléhavý aspekt, kterým je přijetí příchozích, a poukázal na staletou tradici, kterou si v tomto ohledu Lucembursko udržuje:
„Ano, duch evangelia je duchem přijetí, otevřenosti vůči všem a nepřipouští žádné vyloučení. Povzbuzuji vás proto, abyste zůstali věrni tomuto dědictví a nadále vytvářeli ze své země přátelský domov pro každého, kdo zaklepe na vaše dveře s prosbou o pomoc a pohostinnost. Je to povinnost spravedlnosti předcházející povinnosti lásky, jak řekl již svatý Jan Pavel II., když připomněl křesťanské kořeny evropské kultury a povzbuzoval lucemburskou mládež, aby vytyčila směr „nejen Evropy zboží a statků, ale hodnot, lidí a srdcí“, v níž by se evangelium sdílelo „ve slově hlásání a ve znameních lásky“. Zdůrazňuji: Evropa a svět, v nichž se evangelium sdílí ve slově hlásání spojeném se znameními lásky“.
S ohledem na druhé téma, misii, papež připomenul poslání církve v sekularizované společnosti. Jak prohlásil, „církev se v sekularizované společnosti vyvíjí, zraje, roste. Neobrací se do sebe, není smutná, nerezignuje, ale naopak přijímá výzvu, aby ve věrnosti hodnotám všech dob znovu objevila a nově zhodnotila způsoby evangelizace a stále více se posouvala od prosté pastorační péče k misionářskému hlásání“.
„To, co nás podněcuje k misii, není potřeba „doplnit počty“, „dělat nábor“, ale touha dát poznat co největšímu počtu bratrů a sester radost ze setkání s Kristem. Zde je tedy, nehledě na obtíže živý dynamismus Ducha svatého, který v nás působí! Láska nás podněcuje k hlásání evangelia tím, že se otevíráme druhým, a výzva k misii nás nutí růst jako společenství, pomáhá nám překonat strach vydat se na nové cesty a podněcuje nás k vděčnému přijetí příspěvku každého člověka. Je to krásná, zdravá a radostná dynamika, kterou je dobré pěstovat v nás i kolem nás“.
Tuto radost papež vyzdvihl jako třetí aspekt – naše víra je radostná, „tančí“, protože nám říká, že jsme děti Boha, který je přítelem člověka, který chce, abychom byli šťastní a sjednocení, a který se neraduje z ničeho jiného než z naší spásy. Podmanivým obrazem takové radosti je jarní procesí, Springprozession, které se o Letnicích koná v lucemburském Echternachu na památku neúnavné misijní práce svatého Willibrorda, evangelizátora těchto krajů. Celé toto město tančí po ulicích a náměstích spolu s mnoha poutníky a návštěvníky, kteří se sem sjíždějí, a procesí se tak stává jedním velkým, jedinečným tancem. Jak papež připomněl, také král David tančil před Hospodinem, a tanec nás tedy přibližuje k Bohu.
Zahájení mariánského jubilea
V závěru setkání v lucemburské katedrále čtyři mladí lidé za zpěvu pěveckého sboru přenesli před papeže Františka sochu Panny Marie, Těšitelky zarmoucených. Po chvíli rozjímání kardinál Hollerich pronesl úvodní modlitbu k mariánskému jubileu. Prosil Matku Boží, aby se přimlouvala za to, aby jubilejní Mariánský rok „byl pro věřící příležitostí k upřímnému obrácení“ k jejímu Synu, Ježíši Kristu, a aby „obnovili své křestní závazky a stávali se stále více misionářskými učedníky, připravenými vydávat svědectví o radosti z evangelia“. „Utěš nás svou přímluvnou modlitbou,“ uzavřel modlitbu, „připodobni naše srdce svému, abychom se dali do služeb našich bratrů a sester, a tak chválili tvého Syna, Krista, našeho Pána!“. Poté papež František s pomocí kardinála položil k nohám mariánské sošky zlatou růži a zopakoval tak starobylé gesto, kterým papežové prokazují svou úctu Panně Marii.
Před zakončením setkání s katolickou komunitou předal lucemburský arcibiskup kardinál Jean-Claude Hollerich papeži Františkovi jako dar výtěžek peněžní sbírky pro nejchudší; papež František tuto částku věnoval místní Charitě pro její potřeby při pomoci chudým. Před odchodem z katedrály se papež pozdravil s přítomnými biskupy a poté se odebral na prostranství před zadní vchod katedrály, aby pozdravil shromážděné věřící.
