Papežovo setkání s indonéskou církví v jakartské katedrále
Jana Gruberová – Vatican News
Indonésie je s přibližně 276 miliony obyvatel nejlidnatější muslimskou zemí na světě: islám vyznává téměř 90 % obyvatel. Indonésie však není islámským konfesním státem, ale je založena na Pankasile, pěti principech zakotvených v ústavě (víra v jednoho nejvyššího Boha; spravedlivá a civilizovaná lidskost; jednota; demokracie vedená moudrostí; sociální spravedlnost), které zaručují svobodu všem věřícím. Indonéská společnost je nábožensky pluralitní a multietnická, a to do té míry, že mottem země je „jednota v rozmanitosti“, což je zvláštnost, která přispěla k historicky tolerantnímu charakteru islámu v zemi. Z této tolerance těží také katolická komunita. Potvrzují to dobré vztahy mezi církví a indonéským státem (který udržuje diplomatické styky se Svatým stolcem od roku 1950), zpečetěné apoštolskými cestami Pavla VI. v roce 1970 a Jana Pavla II. v roce 1989, které se v poslední době konkretizovaly také v projektech spolupráce v oblasti vzdělávání a kultury. Toto souznění bylo mimo jiné potvrzeno během oficiální návštěvy kardinála státního sekretáře Pietra Parolina v této zemi v roce 2015.
Křesťanství v Indonésii
Křesťanství se do Indonésie dostalo skrze nestoriány v 7. století, ale evangelizace se ujala až v 16. století prostřednictvím kázání katolických misionářů, včetně svatého Františka Xaverského. Příchod Holanďanů, kteří Portugalce v roce 1605 vyhnali, zavedl v Indonésii kalvinistický protestantismus a katolictví bylo na souostroví zakázáno až do roku 1806. Katoličtí misionáři se mohli do Indonésie vrátit v roce 1807, kdy byla v Batávii (dnešní Jakartě) zřízena první apoštolská prefektura. Katolická církev upevnila svou přítomnost v Indonésii v průběhu 19. a 20. století příchodem dalších misionářů z různých řeholí. Připomeňme především nizozemského jezuitského kněze otce, Franciska Georga Josepha van Litha SJ (1863-1926), zakladatele několika škol. V prvních dvou desetiletích 20. století byly zřízeny nové apoštolské prefektury a východní oblasti Indonésie byly svěřeny Misionářům Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, Borneo a Sumatra kapucínům a Nusa Teggara a Flores verbitům.
Svěcení prvního domorodého biskupa, jezuity Alberta Soegijapranata, se datuje do roku 1940. Další jezuita, Holanďan L. Swaans, založil v Jakartě první indonéský katolický týdeník „De Katholieke Week“ (dnes „Hidup“ - „Život“). Po navázání diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Indonéskou republikou v roce 1950 obnovili indonéští biskupové v roce 1955 svá plenární zasedání a založili Nejvyšší radu indonéských biskupů, z níž se v roce 1987 zrodila Indonéská biskupská konference. V roce 1967 se prvním indonéským kardinálem stal monsignor Justinus Darmowujono (1914-1994). Po Druhém vatikánském koncilu, jehož se zúčastnila i řada indonéských biskupů, vydal indonéský episkopát v roce 1970 první směrnice o chování katolíků v indonéské společnosti založené na Pancasile. Obrana ústavních principů, na nichž je založen indonéský stát, zůstala konstantou indonéské církve i v následujících desetiletích.
Katedrála Nanebevzetí Panny Marie
Jakartská katedrála, která hostila papežovo setkání s místní církví a je rovněž sídlem jakartského arcibiskupa, kardinála Ignatia Suharya Hardjoatmodja, se nachází v těsné blízkosti centrálního Náměstí nezávislosti (Merdeka Square) a naproti mešitě Istiqlal. Původní kostel byl slavnostně otevřen v únoru 1810 a v červenci 1826 vyhořel a zřítil se. Výstavba současné stavby byla zahájena v roce 1891 podle plánů kněze a architekta Antonia Dijkmanse, SJ a posvěcena o deset let později. Jezuita Dijkmans, s ohledem na seismickou povahuostrova, nechal postavit strop z týkového dřeva z indonéských lesů a věže ze směsi kamene a kovu. Hlavní vchod do kostela v novogotickém stylu s půdorysem ve tvaru kříže se nachází na západní straně a uprostřed hlavních dveří je umístěna socha Panny Marie s latinským citátem „Beatam me dicent omnes generationes“. Vitrážové okno na fasádě budovy zdobí symbol Panny Marie, rosa mystica. Stavba má tři věže, vysoké šedesát a pětačtyřicet metrů. Hlavní oltář, svatostánek a zlatý kříž byly zhotoveny v Nizozemsku v 19. století a instalovány v roce 1956. Na jižní straně, uvnitř budovy, se nachází sousoší Piety. Uvnitř katedrály, ve druhém patře, lze navštívit muzeum věnované historii katolické církve v Indonésii.
Setkání papeže Františka s místní církví
Papežovo setkání s biskupy, kněžími, seminaristy, jáhny, řeholníky a řeholnicemi, zasvěcenými osobami a katechety zahájil mons. Antonius Subianto Bunjamin, předseda Indonéské biskupské konference, která slaví sto let od svého založení. Ve svém krátkém pozdravu papeži představil indonéskou katolickou církev čítající osm milionu věřících, tedy zhruba tři procenta obyvatelstva, žijících v sedmatřiceti diecézích a jednom vojenském ordinariátu. Multietnickou církev, povolanou k nezbytnému dialogu s okolním islámem a ekumenickým vztahům s křesťanskými církvemi, poté ve svých svědectvím přiblížili jedna klariska misionářka, předseda svazu diecézních kněží a dva katechetové, či v misijním kontextu spíše katechisté. Upozornili rovněž na některé obtíže, s nimiž se místní církev potýká – kupříkladu nedostačující a pomalé překlady textů papežského magisteria, avšak převážně papeži děkovali za jeho návštěvu a učení, které vybízí ke stavbě mostů s okolní společností a péči o její nejslabší členy, což jsou rovněž principy indonéského státu. A právě přirozenému tíhnutí k jednotě a pokojnému soužití, souznějícímu s Pancasilou, se papež věnoval ve své následné promluvě, jejíž překlad NAJDETE ZDE. V jejím úvodu nicméně svým přirozeným humorem uvolnil atmosféru a spontánně vyzdvihl působení katechistů, kteří, jak řekl, nesou církev vpřed. Učinil tak poté, co své svědectví pronesla jedna katechistka, která papeže připodobnila ke sv. Františkovi z Assisi. "Jsi odvážná, podobám se spíš vlkovi", reagoval s úsměvem papež v odkazu na vlka z Gubbia, který sužoval toto umbrijské město a jehož světec z Assisi ochočil.
