Papežův pobyt v Jakartě začal objetím sirotků, chudých lidí a uprchlíků
Salvatore Cernuzio - korespondent v Jakartě
Návštěva papeže Františka v Indonésii začala ve znamení sirotků, starých lidí, chudých a uprchlíků, ztělesňujících onu „kulturu odpisu“, kterou papež vždy odsuzoval. Papež přistál na letišti Soekarno-Hatta v indonéském hlavním městě Jakartě - první zastávce na dlouhé apoštolské cestě, během níž do 13. září zavítá také do Papui-Nové Guineje, Východního Timoru a Singapuru - a zamířil na apoštolskou nunciaturu, velkou budovu postavenou v 60. letech 20. století nedaleko náměstí Merdeka, které je centrální částí města a nachází se mezi množstvím vojenských staveb lemujících jeho ulice a prostranství.
Pozdravy od lidí v ulicích
Bílé auto s papežem, které bylo jediným barevným odstínem ve městě zahaleném do šedivého příkrovu, se půl hodiny prodíralo dopravním ruchem kolem mrakodrapů, výškových budov a budov s typickou javánskou architekturou z 9. století, u jejichž úpatí snadno narazíte na boudy a dřevěné chatrče s výhledem na řeku Ciliwung. Rozvěšené oblečení za okolní vlhkosti dosahující 92 % je známkou toho, že uvnitř těchto přístřeší to žije.
Z ulic mávali muži, ženy a děti v bílých tričkách vlajkami v barvách Indonésie a volali „Selamat datang“, „Vítejte“, když kolem projíždělo papežské auto. Když papež František překročil práh nunciatury, vedené nunciem Pierrem Pioppem, všichni jeho dnešní hosté seděli v kruhu v hlavním sále této budovy: sirotci, staří lidé, chudí, uprchlíci. Bylo jich celkem čtyřicet a doprovázeli je ti, kteří jim denně pomáhají a snaží se vyjít vstříc jejich požadavkům: dominikánské řeholní sestry, Jezuitská služba pro uprchlíky a Komunita Sant'Egidio.
„Pestrý národ“ na jakartské nunciatuře
Komunita Sant´Egidio, která v Indonésii působí od roku 1991 z iniciativy několika mladých laiků z diecéze Padang a nyní se rozvětvila do jedenácti dalších měst, doprovázela na nunciaturu celkem dvacet hostů: „Je to pestrý lid“, vysvětlili zástupci Sant'Egidio Vatikánskému rozhlasu – Vatican News, „jsou zde chudí lidé, kteří žijí na ulici, sbírají odpadky a recyklují je. Nejedná se o bezdomovce, jak je vídáme v Evropě, ale o celé rodiny, které nemají domov a žijí mezi odpadky“. Tady v Jakartě jim v místním jazyce říkají „vozíčkáři“, protože na tato dřevěná vozidla nakládají odpadky sesbírané na skládkách a často je samotný vozík jejich jediným „domovem“, kde žijí, jedí a spí. Komunita Sant'Egidio jim stejně jako ve všech městech světa vozí jídlo a oblečení. Někteří z těchto lidí si dnes mohli potřást rukou s papežem, který obešel všechny židle, pozdravil každého z přítomných a krátce si vyslechl jejich příběh.
Uprchlíci a migranti, kteří přežili ztroskotání lodi
Mezi lidmi, které doprovázela komunita Sant'Egidio a Erlip Vitarsa, první stálý jáhen jakartské arcidiecéze, byli senioři z ústavů, chudí lidé, kteří žijí nebo pracují na skládkách a navštěvují komunitní jídelnu, dále pak uprchlíci ze Somálska a rodina uprchlíků ze Srí Lanky, kteří utekli před pronásledováním Tamilů. Před několika měsíci odjeli na lodi do Austrálie, ale loď se na moři převrátila. Jako zázrakem se dostali do Indonésie a jako mnozí zde čekají na shledání s příbuznými, žijícími v Austrálii nebo v Kanadě. „Žijí v limbu, v zemi, která je neodmítá, ale nemá patřičnou legislativu a prostředky, aby jim poskytla pomoc.“ Papež František si vyslechl jejich příběh a požehnal jim, stejně jako to udělal s uprchlíkem z Myanmaru, jedním z mnoha Rohingů, kteří trpí brutalitou, na niž papež tak často upozorňuje. Papež dnes na znamení blízkosti a zájmu položil ruku na hlavur rohingského chlapce, kterého na nunciaturu přivezla Jezuitská služba uprchlíkům.
Náklonnost k dětem
František znovu a znovu děti objímal: jak sirotky z vesnic a městských periferií, které živí a vzdělávají sestry dominikánky, tak děti ze Škol míru (18 po celém souostroví, sdružujících více než 3 000 dětí). Posledně jmenované věnovaly papeži kresbu „světa, který by si přály“, obraz zeměkoule držené dvěma pažemi tvořenými všemi vlajkami, sjednocenými a semknutými těsně u sebe na znamení bratrství. Nakonec se papež zastavil, aby si soukromě promluvil s jednou ženou z Afghánistánu, a zažertoval se starším mužem sedícím na vozíku: „Já taky!“. V závěru setkání všem požehnal a řekl, že je šťastný a dojatý, že nejdelší cestu svého pontifikátu zahájil právě takovouto schůzkou.
