Papežův projev na univerzitě v Lovani

Vatican News

Hlavním bodem odpoledního programu papeže Františka v pátek 27. září odpoledne byla návštěva univerzity v Lovani. Katolická univerzita v Lovani je vlámská univerzita, která vznikla rozdělením v důsledku národnostního schizmatu na původní historické Katolické univerzitě v Lovani v roce 1968. Zůstala na stejném místě, zatímco frankofonní (valonská) část se přestěhovala do nově postaveného města Louvain-la-Neuve (Nová Lovaň), 20 km na jih od Bruselu, tuto frankofonní univerzitu navštíví papež František zítra.

Dnes odpoledne papež navštívil starobylé sídlo této univerzity a setkal se se zástupci akademické obce. Po úvodním slově rektora univerzity všichni přítomní shlédli dokumentární film o pomoci uprchlíkům a několik videí se svědectvími jednotlivých migrantů. 

Poté papež František přednesl svůj projev, kde hlavním tématem byla výzva univerzitní obci k rozšíření hranic poznání.

PROSLOV SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA
Setkání s univerzitními pedagogy
Katholieke Universiteit Leuven, 27. září 2024

Vážený pane rektore,
vážení profesoři,
drazí bratři a sestry, dobré odpoledne!
Jsem rád, že jsem se ocitl mezi vámi, a děkuji panu rektorovi za jeho slova na uvítanou, kterými připomněl historii a tradici, v níž je tato univerzita zakořeněna, i některé z hlavních výzev dneška, jimž jsme všichni vystaveni. To je první úkol univerzity: nabízet ucelené vzdělání, aby lidé získali nástroje, které potřebují k interpretaci současnosti a plánování budoucnosti.
Kulturní vzdělání totiž nikdy není samoúčelné a univerzity nesmí riskovat, že se stanou jakýmisi „katedrálami na poušti“; jsou ze své podstaty místy, která rozvíjejí myšlenky a nové podněty pro život a myšlení člověka a pro výzvy společnosti, tedy generativními prostory. Líbí se mi myslenka, že univerzita vytváří kulturu, generuje myšlenky, ale především podporuje vášeň pro hledání pravdy ve službách lidského pokroku. 

Zejména katolické univerzity, jako je tato, jsou povolány „přinášet rozhodující příspěvek kvasu, soli a světla evangelia Ježíše Krista a živé tradice církve, vždy otevřené novým scénářům a novým návrhům“ (apoštolská konstituce Veritatis gaudium, 3).
Rád bych vám tedy adresoval jednoduchou výzvu: rozšiřte hranice poznání! Nejde o to, aby se množily pojmy a teorie, ale aby se akademické a kulturní vzdělávání stalo živým prostorem, který zahrnuje život a promlouvá k životu.
Z Knihy letopisů se vypráví krátký biblický příběh, který zde rád připomínám. Hlavním hrdinou je Jaebes, který se obrací na Boha s touto prosbou: „Kéž bys mi požehnal a rozšířil mé hranice“ (1 Pa 4,10). Jaebes znamená „bolest“ a toto jméno dostal proto, že jeho matka při jeho porodu velmi trpěla. Nyní však Jaebes nechce zůstat uzavřený ve své bolesti, vláčet se v nářku a prosí Hospodina, aby „rozšířil hranice“ jeho života, aby vstoupil do požehnaného, většího a přívětivějšího prostoru. Opakem je pak uzavírání.

Rozšířit hranice a stát se otevřeným prostorem pro člověka a společnost je velkým posláním univerzity.

V našem kontextu se setkáváme s ambivalentní situací, kdy jsou hranice úzké. Na jedné straně jsme ponořeni do kultury, která se vyznačuje rezignací na hledání pravdy. Ztratili jsme neklidnou vášeň hledání, abychom se uchýlili do pohodlí slaboduchého myšlení, do přesvědčení, že všechno je stejné, že jedna věc má hodnotu druhé, že všechno je relativní. Na druhé straně, když v univerzitním prostředí i jinde hovoříme o pravdě, často upadáme do racionalistického postoje, podle něhož lze za pravdivé považovat pouze to, co můžeme změřit a zakusit, dotknout se, jako by se život redukoval pouze na hmotu a to, co je viditelné. V obou případech jsou hranice úzké.

Na jedné straně tu máme únavu ducha, která nás odsuzuje k trvalé nejistotě a absenci vášně, jako by bylo zbytečné hledat smysl ve skutečnosti, která zůstává nepochopitelná. Tento pocit se často objevuje u některých postav v dílech Franze Kafky, který popsal tragický a strastiplný stav člověka 20. století. V dialogu dvou postav v jedné z jeho povídek najdeme tento výrok: „Myslím, že se nezabýváte pravdou jen proto, že je to příliš únavné“ (Racconti, Milán, 1990, 38). Hledání pravdy je unavující, protože nás nutí vykročit mimo sebe, riskovat, klást si otázky. A tak nás v únavě ducha více přitahuje povrchní život, který si neklade příliš mnoho otázek; stejně jako nás více přitahuje snadná, lehká, pohodlná „víra“, která se nikdy na nic neptá.

Na druhé straně tu však máme bezduchý racionalismus, do něhož nám dnes hrozí, že opět upadneme, podmíněni technokratickou kulturou. Když je člověk redukován na pouhou hmotu, když je realita omezena na hranice toho, co je viditelné; když je rozum pouze matematický a „laboratorní“, pak se vytrácí úžas, - a když chybí údiv, nelze myslet; údiv je počátkem filozofie, je počátkem myšlení - onen vnitřní úžas, který nás nutí hledat dál, vzhlížet k nebesům, objevovat onu skrytou pravdu, která odpovídá na základní otázky: proč žiji, jaký je smysl mého života, jaký je konečný účel a cíl této cesty? Romano Guardini si položil otázku: „Proč je člověk přes veškerý pokrok sám sobě tak neznámý a stává se neznámým čím dál víc? Protože ztratil klíč k pochopení podstaty člověka. Zákon naší pravdy říká, že člověk může být poznán pouze shora, nad ním, od Boha, protože pouze od něj odvozuje svou existenci“ (Preghiera e verità, Brescia 1973, 56).

Drazí profesoři, proti únavě ducha a bezduchému racionalismu se také naučme modlit jako Jaebes: „Pane, rozšiř naše hranice!“. Prosme Boha, aby požehnal naší práci ve službě kultuře schopné čelit výzvám dneška. Duch svatý, kterého jsme dostali jako dar, nás vybízí k hledání, aby otevřel prostory našeho myšlení a jednání, aby nás dovedl k celé pravdě (srov. J 16,13). Jsme si vědomi - jak nám na začátku řekl pan rektor - „že ještě nevíme všechno“, ale zároveň je to právě tato omezenost, která vás musí stále hnát kupředu, pomáhat vám udržovat plamen bádání a zůstávat otevřeným oknem do dnešního světa.

A v této souvislosti vám chci upřímně říci: děkuji vám! Děkuji vám za to, že jste se rozšířením svých hranic stali přívětivým prostorem pro všechny uprchlíky, kteří jsou nuceni utíkat ze svých zemí uprostřed tisíců nejistot, nesmírných útrap a někdy i krutého utrpení. Děkuji. Právě jsme na videu viděli velmi dojemné svědectví. A zatímco někteří volají po posílení hranic, vy jako univerzitní komunita jste hranice rozšířili. Děkuji! Otevřeli jste svou náruč, abyste tyto lidi poznamenané bolestí přijali, pomohli jim studovat a růst. Děkuji.

To je to, co potřebujeme: kulturu, která rozšiřuje hranice, která není „sektářská“ - a vy nejste sektáři, děkuji! - ani se nestaví nad ostatní, ale naopak se staví do těsta světa tím, že vnáší dobrý kvas, který přispívá k dobru lidstva. Tento úkol, tato „větší naděje“, je svěřen vám!

Jeden teolog této země, syn a učitel této univerzity, řekl: „Jsme hořícím keřem, který umožňuje Bohu, aby se projevil“ (A. Gesché, Bůh k přemýšlení. Kristus, Cinisello Balsamo 2003, 276). Udržujte plamen tohoto ohně; rozšiřujte hranice! Buďte neklidnými - prosím! - s neklidem života, buďte hledači pravdy a nikdy neuhasínejte svou vášeň, abyste nepodlehli lenosti myšlení, která je zlou nemocí. Buďte protagonisty vytváření kultury inkluze, soucitu, péče o nejslabší a o velké výzvy světa, v němž žijeme.

A nezapomeňte se prosím za mě modlit. Děkuji vám!