Papežův projev na valonské univerzitě v Nové Lovani

PROSLOV SVATÉHO OTCE
Setkání s univerzitními studenty
Université Catholique de Louvain, 28. září 2024

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Děkuji vám, paní rektorko, za vaše laskavá slova. Milí studenti, jsem rád, že se s vámi mohu setkat a vyslechnout si vaše úvahy. Slyším v nich nadšení a naději, touhu po spravedlnosti a hledání pravdy.
Mezi otázkami, kterými se zabýváte, mě zaujala ta o budoucnosti a úzkosti. Vidíme, jak násilné a arogantní je zlo, které ničí životní prostředí a národy. Zdá se, že nezná žádné zábrany. Válka je jeho nejbrutálnějším projevem - víte, že v jedné zemi, kterou nebudu jmenovat, jsou dnes nejvýnosnější investicí továrny na zbraně, je to ošklivé! - a zdá se, že nezná žádné zábrany: válka je brutálním projevem; stejně tak korupce a moderní formy otroctví. Válka, korupce a nové formy otroctví. Někdy tyto špatnosti znečišťují samotné náboženství, které se pak stává nástrojem nadvlády. Pozor! To je však rouhání. Spojení lidí s Bohem, který je spasitelnou Láskou, se tak stává otroctvím. Dokonce i jméno Otce, které je zjevením péče, se stává výrazem arogance. Bůh je Otec, ne pán; je Syn a Bratr, ne diktátor; je Duch lásky, ne vládnutí.
My křesťané víme, že zlo nemá poslední slovo - a v tom musíme být silní: zlo nemá poslední slovo - že má, jak se říká, své dny sečteny. To neubírá na našem odhodlání, ba naopak, zvyšuje ho: naděje je naší odpovědností. Odpovědností, kterou je třeba přijmout, protože naděje nikdy nezklame, nikdy nezklame. A tato jistota překonává ono pesimistické svědomí, styl Turandot... Naděje nikdy nezklame!
A nyní tři slova: vděčnost, poslání, věrnost.
Prvním postojem je vděčnost, protože tento dům je nám dán: nejsme pány, jsme hosty a poutníky na zemi. První, kdo se stará, je Bůh: především se o nás stará Bůh, který stvořil zemi - říká Izajáš - „ne jako prázdný kraj, ale aby byla obydlená“ (srov. Iz45,18). A plný užaslé vděčnosti je osmý žalm: „Když vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, / měsíc a hvězdy, které jsi upevnil, / co je člověk, že na něj pamatuješ, / syn člověka, že o něj pečuješ?“ (Ž 8,4-5). Modlitba srdce, která ke mně přichází, zní: Děkuji ti, Otče, za hvězdnou oblohu a za život v tomto vesmíru!
Druhým postojem je poslání: Jsme na světě, abychom střežili jeho krásu a kultivovali ho pro dobro všech, zejména potomků, příštích v budoucnosti. To je „ekologický program“ církve. Žádný plán rozvoje však nebude úspěšný, pokud v našem svědomí zůstane arogance, násilí, soupeření, a to i v naší společnosti. Musíme jít ke zdroji problému, kterým je srdce člověka. Ze srdce člověka také vychází dramatická naléhavost ekologického problému: z arogantní lhostejnosti mocných, kteří vždy staví na první místo ekonomické zájmy. Ekonomický zájem: peníze. Vzpomínám si na něco, co mi říkávala moje babička: „Buď v životě opatrný, protože ďábel přichází skrze tvé kapsy“.Ekonomický zájem. Dokud tomu tak bude, každý apel bude umlčen nebo bude přijat jen do té míry, do jaké se to hodí trhu. Jde tedy o „spiritualitu“ trhu. A dokud bude trh na prvním místě, bude náš společný domov trpět nespravedlností. Krása daru vyžaduje naši odpovědnost: jsme hosté, ne despotové. V tomto ohledu, milí studenti, považujte kulturu za kultivaci světa, nikoliv pouze idejí.
V tom spočívá výzva integrálního rozvoje, který vyžaduje třetí postoj: věrnost. Věrnost Bohu a věrnost člověku. Tento rozvoj se ve skutečnosti týká všech lidí ve všech aspektech jejich života: fyzickém, morálním, kulturním, společensko-politickém; a je v opozici vůči jakékoli formě útlaku a zavržení. Církev tato zneužívání odsuzuje a zavazuje se především k obrácení každého svého člena, nás samotných, ke spravedlnosti a pravdě. V tomto smyslu se integrální rozvoj odvolává na naši svatost: je to povolání ke spravedlivému a šťastnému životu, a to pro všechny.
A nyní je tedy třeba se rozhodnout mezi manipulací s přírodou a kultivací přírody. Takováto volba: buď manipulovat přírodu, nebo ji kultivovat. Počínaje naší lidskou přirozeností - pomyslete na eugeniku, kybernetické organismy, umělou inteligenci. Volba mezi manipulací nebo kultivací se týká i našeho vnitřního světa.
Přemýšlení o lidské ekologii nás přivádí k otázce, která je blízká vašemu srdci a předtím i mně a mým předchůdcům: úloha žen v církvi. Násilí a nespravedlnost zde mají velký podíl, stejně jako ideologické předsudky. Proto musíme znovu objevit výchozí bod: kdo je žena a kdo je církev. Církev je žena, není to „ten církev“, je to „ta církev“, je to nevěsta. Církev je Boží lid, ne nadnárodní společnost. Žena je v Božím lidu dcerou, sestrou, matkou. Stejně jako já jsem syn, bratr, otec. To jsou vztahy, které vyjadřují naše bytí k Božímu obrazu, muže a ženy, společně, ne odděleně! Ženy a muži jsou totiž osoby, ne individua; od „počátku“ jsou povoláni k tomu, aby milovali a byli milováni. Povolání, které je posláním. A odtud plyne jejich role ve společnosti a v církvi (srov. sv. Jan Pavel II., Ap. Lett. Mulieris dignitatem, 1).
To, co je pro ženy charakteristické, co je ženské, není zakotveno v konsenzu nebo ideologiích. A důstojnost je zajištěna původním řádem, který není napsán na papíře, ale v těle. Důstojnost je neocenitelné dobro, původní kvalita, kterou žádný lidský zákon nemůže dát ani vzít. Vycházejíc z této důstojnosti, společné a sdílené, křesťanská kultura vždy znovu a v různých souvislostech rozvíjí poslání a život muže a ženy a jejich vzájemné bytí pro sebe navzájem, ve společenství. Ne jeden proti druhému, to by byl feminismus nebo machismus, a ne v protikladných nárocích, ale muž pro ženu a žena pro muže, společně.
Nezapomínejme, že žena je v centru spásné události. Právě z Mariina „ano“ přichází na svět sám Bůh. Žena je plodné přijetí, péče, vitální oddanost. Proto je žena důležitější než muž, ale je špatné, když žena chce být mužem: ne, ona je žena, a to je „vážné“, to je důležité. Otevřeme oči pro mnoho každodenních příkladů lásky, od přátelství k práci, od studia ke společenské a církevní odpovědnosti, od manželství k mateřství, k panenství pro Boží království a pro službu. Nezapomínejme, opakuji: Církev je žena, není to muž, je to žena.
Vy sami jste tu proto, abyste rostli jako ženy a jako muži. Jste na cestě, ve formaci jako osoby. Proto vaše akademická cesta zahrnuje různé oblasti: výzkum, přátelství, sociální službu, občanskou a politickou odpovědnost, umělecké projevy...
Přemýšlím o zkušenosti, kterou prožíváte každý den na této Katolické univerzitě v Louvain, a sdílím tři jednoduché a rozhodující aspekty formace: jak studovat, proč studovat a pro koho studovat?
Jak studovat: existuje nejen metoda, jako v každé vědě, ale také styl. Každý si může vypěstovat svůj vlastní. Studium je totiž vždy cestou k poznání sebe sama i druhých. Existuje však také společný styl, který lze sdílet v univerzitní komunitě. Člověk studuje společně: s těmi, kteří studovali přede mnou - s vyučujícími, se spolužáky, kteří jsou dále přede mnou - s těmi, kteří studují vedle mě, v učebně. Kultura jako péče o sebe sama zahrnuje péči o druhé. Mezi studenty a profesory neprobíhá žádná válka, probíhá dialog, někdy je trochu vyhrocený, ale probíhá a díky dialogu univerzitní komunita roste.
Za druhé: proč studovat. Existuje důvod, který nás pohání, a cíl, který nás přitahuje. Musí být dobré, protože na nich závisí smysl studia, na nich závisí směřování našeho života. Někdy studuji proto, abych našel takovou práci, ale nakonec podle toho i žiji. Stáváme se „zbožím“, žijeme ve funkci práce. Nežijeme proto, abychom pracovali, ale pracujeme proto, abychom žili; to se snadno řekne, ale vyžaduje to odhodlání důsledně to uvádět do praxe. A toto slovo důslednost je velmi důležité pro každého, ale zejména pro vás studenty. Musíte se naučit tomuto postoji důslednosti, být důslední.
Za třetí: pro koho studovat. Pro sebe? Abyste se zodpovídali ostatním? Studujeme proto, abychom byli schopni vzdělávat a sloužit druhým, a to především službou kompetenci a autoritě. Než si položíme otázku, zda studujeme pro něco, zabývejme se tím, zda někomu sloužíme. Dobrá otázka pro vysokoškolského studenta: Komu sloužím, sobě?Nebo mám srdce otevřené pro jinou službu? Pak univerzitní titul svědčí o schopnosti sloužit obecnému dobru. Studuji pro sebe, abych pracoval, abych byl užitečný, pro společné dobro. A to musí být velmi vyvážené, velmi vyvážené!
Milí studenti, je pro mě radostí, že se s vámi mohu podělit o tyto úvahy. A když tak činíme, vnímáme, že existuje větší skutečnost, která nás osvěcuje a přesahuje: pravda. Co je to pravda? Tuto otázku položil Pilát. Bez pravdy ztrácí náš život smysl. Studium má smysl, když hledá pravdu, když se ji snaží najít, ale s kritickým rozumem. Ale pravda, abychom ji našli, potřebuje tento kritický postoj, abychom se mohli posunout vpřed. Studium má smysl, když hledá pravdu, nezapomínejte. A tím, že ji hledá, chápe, že jsme stvořeni k tomu, abychom ji našli. Pravda se dává nalézt: je vstřícná, je dostupná, je velkorysá. Pokud se vzdáme společného hledání pravdy, stává se studium nástrojem moci, ovládání druhých. A přiznám se vám, že mě mrzí, když kdekoli na světě nacházím univerzity, které mají studenty připravovat pouze na to, aby získali nebo měli moc. Je to příliš individualistické, bez společenství. Alma mater je univerzitní společenství, univerzita, to, co nám pomáhá vytvářet společnost, vytvářet bratrství. Studium bez společného (hledání pravdy) neslouží, spíše ovládá. Naopak pravda nás činí svobodnými (srov. J 8,32). Milí studenti, chcete svobodu? Buďte hledači a svědky pravdy! Snažte se být věrohodní a důslední prostřednictvím těch nejjednodušších každodenních rozhodnutí. Tak se tato univerzita každý den stane tím, čím chce být, katolickou univerzitou! A pokračujte, pokračujte a nevstupujte do bojů s ideologickými dichotomiemi, ne. Nezapomeňte: Církev je žena a to nám tolik pomůže.
Děkuji vám za toto setkání. Děkuji vám! Ze srdce vám žehnám, vám i vaší cestě formace. A prosím vás, abyste se za mě modlili. A pokud se někdo nemodlí nebo neví, jak se modlit, nebo se modlit nechce, pošlete mi alespoň dobré vlny, které jsou potřeba! Děkuji!