Papežův první proslov v Belgii: Nedopusťme, aby zbraně diktovaly právo
Jana Gruberová – Vatican News
„S vděčným srdcem navštěvuji Belgii, znamení a most míru, kde spolu ve vzájemném respektu žijí různé kultury, jazyky a národy. Kéž Bůh žehná Belgii!“. Tato slova papež vepsal do Knihy cti na zámku Laeken během zdvořilostní návštěvy belgické královské rodiny.
Nepostradatelný most k budování míru a odmítnutí války, téměř syntéza Evropy, od níž je třeba znovu začít její obnovu, fyzickou, morální i duchovní. Takto papež poté definoval Belgii ve svém prvním projevu, který v témže zámku adresoval představitelům státních úřadů, občanské společnosti a diplomatickému sboru.
„Dalo by se říci, že Belgie je mostem: mezi kontinentem a britskými ostrovy, mezi germánskými a frankofonními oblastmi, mezi jihem a severem Evropy. Mostem, který umožňuje rozšíření shody a ústup sporů. Mostem, kde se každý člověk se svým jazykem, mentalitou a přesvědčením setkává s druhým a volí slovo, dialog a sdílení jako prostředek k navázání vztahu. Místo, kde se člověk učí, že jeho vlastní identita není modlou ani překážkou, ale pohostinným prostorem, odkud lze vycházet a kam se lze vracet, kde lze podporovat platné výměny a společně hledat nové rovnováhy, budovat nové syntézy. Mostem, který podporuje obchod, spojuje a umožňuje dialog civilizací, a tedy nepostradatelným k utváření míru a zapuzení války“.
Ačkoli Belgie není příliš velký stát, její zvláštní historie způsobila, že bezprostředně po skončení druhé světové války unavené a vyčerpané národy Evropy, které se vydaly na vážnou cestu smíření, spolupráce a integrace, vzhlížely k Belgii jako k přirozenému sídlu hlavních evropských institucí, pokračoval papež. Vzhledem k tomu, že se Belgie nacházela na zlomové linii mezi germánským a latinským světem, jevila se jako ideální místo, téměř syntéza Evropy, z něhož je třeba vycházet při její fyzické, morální a duchovní obnově. Proto dnes Evropa potřebuje Belgii, aby si připomněla své dějiny, tvořené kulturou a vzděláním, ale také mnoha válkami a touhou po nadvládě.
„Evropa potřebuje Belgii, aby pokračovala v cestě míru a bratrství mezi národy, které ji tvoří. Tato země všem ostatním připomíná, že když se - na základě nejrůznějších a neudržitelných výmluv - přestanou respektovat hranice a smlouvy a přenechá se zbraním vytváření práva, které rozvrací platné zákony, otevře se Pandořina skříňka a všechny větry prudce zavanou. Shoda a mír totiž nejsou vítězstvím, které se získává jednou provždy, ale spíše úkolem a neustálým posláním, které je třeba pěstovat, o které je třeba pečovat s houževnatostí a trpělivostí. Pokud si lidé přestanou připomínat minulost, mají znepokojivou schopnost znovu upadnout i poté, co konečně znovu povstanou, a zapomenout na utrpení a strašlivé náklady, které zaplatily předchozí generace. V této historické chvíli se domnívám, že Belgie musí sehrát důležitou roli: jsme totiž nablízku téměř světové válce,“ dodal papež.
Kromě hrozící války se Evropa potýká rovněž s demografickým poklesem. Obdobně jako v Lucemburku papež vyzval k investicím do budoucnosti, které by dávaly šanci životu.
„V této době existují dvě pohromy: válka, která se může změnit ve světový konflikt, a demografický propad. V tomto ohledu musíme být praktičtí: mějte děti!“
V ústřední části své první promluvy k oficiálním belgickým představitelům se papež věnoval bolestnému problému zneužívání nezletilých ze strany katolických kněží a nucených adopcí dětí, které se narodily svobodným matkám. Na tuto smutnou kapitolu belgických dějin poukázali ve svých předchozích projevech belgický král Filip a premiér Alexander De Croo, který se dožadoval konkrétních opatření ze strany církve. Papež ve své odpovědi zvolil obraz svaté a hříšné církve, která žije ve „věčné koexistenci světla a stínu, s výsledky často velké velkorysosti a skvělé obětavosti a někdy bohužel s výskytem bolestných protimluvů“.
„Mám na mysli dramatické události zneužívání dětí – o kterých se zmínili ministerský předseda a král, metlu, kterou církev řeší rozhodně a pevně, naslouchá a doprovází zraněné a realizuje kapilární preventivní program po celém světě. Bratři a sestry, je to hanba, ostudné zneužívání dětí, a s touto hanbou musíme naložit, prosit o odpuštění a problém vyřešit. Dnes je v samotné církvi tento zločin a církev se musí stydět a prosit za odpuštění a snažit se tuto situaci řešit s křesťanskou pokorou a udělat vše pro to, aby se to už neopakovalo. Jediné zneužití stačí k tomu, aby se za něj církev styděla, musí za něj požádat o odpuštění. Je to naše hanba a naše ponížení“.
Papež také uvedl, že je „zarmoucen fenoménem nucených adopcí, ke kterým v Belgii docházelo v 50. až 70. letech 20. století“. Jak prohlásil, byly bohužel výsledkem mentality rozšířené ve všech vrstvách společnosti natolik, že ti, kdo podle ní jednali, ve svědomí věřili, že konají dobro, a to jak dítěte, tak matky:
„Často se rodina a další sociální aktéři, včetně církve, domnívali, že k odstranění negativního stigmatu, které v té době bohužel postihlo neprovdanou matku, je pro dobro obou, matky i dítěte, vhodnější, aby dítě bylo adoptováno. Vyskytly se dokonce případy, kdy některé ženy neměly možnost volby, zda si dítě ponechají, nebo je dají k adopci. A to se děje i dnes v některých kulturách, v některých zemích“.
„Jako nástupce apoštola Petra se modlím k Bohu, aby církev v sobě vždy našla sílu nepřizpůsobovat se dominantní kultuře, a to i tehdy, když tato kultura používá evangelijní hodnoty a manipuluje s nimi, aby z nich vyvodila nepatřičné závěry, jejichž těžkým důsledkem je utrpení a vyloučení“, ujistil papež František.
„Modlím se, aby vládci uměli přijmout odpovědnost, riziko a čest míru a uměli se odvrátit od nebezpečí, hanebnosti a nesmyslnosti války. Modlím se, aby se báli soudu svědomí, dějin a Boha a obrátili své oči a srdce a vždy kladli na první místo společné dobro... V této době, kdy se ekonomika tolik rozvinula, jsou v některých zemích investicemi, které přinášejí největší příjmy, továrny na zbraně.“
Těmito intenzivními invokacemi zakončil papež svůj první projev v Belgii, který pronesl na zámku Laeken a adresoval jej státním představitelům, občanské společnosti a diplomatickému sboru.
