PODCAST: Papežova katecheze o apoštolské cestě do Asie a Oceánie

Mt 28,16.18-20

Papež František věnoval svou katechezi vzpomínce na nedávno zakončenou cestu do Indonésie, Papuy-Nové Guineje, Východního Timoru a Singapuru. Ještě předtím však představil dva naše kolegy z listu L´Osservatore Romano, kterým již před časem požehnal při jejich zasnoubení a kteří zanedlouho budou manželi.

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dnes bych rád začal jednou dobrou zprávou – chtěl bych vám představit dva sebevrahy. Tito dva se v sobotu berou – zatleskejme jim! Je krásné vidět, když nás láska vede vpřed k založení nové rodiny. Proto jsem vám chtěl tyto dva novomanžele představit, abychom poděkovali Bohu.

Dnes budu mluvit o apoštolské cestě, kterou jsem podnikl do Asie a Oceánie: nazývá se apoštolskou cestou, protože to není turistická cesta, ale cesta, která má přinést Boží slovo, aby zprostředkovala Boha a také aby poznala duše národů. A to je velmi krásné.

Jako první papež letěl v roce 1970 vstříc vycházejícímu slunci papež Pavel VI. a přitom důkladně navštívil Filipíny a Austrálii, ale také se zastavil v různých asijských zemích a na Samoi. To byla nezapomenutelná cesta, protože první, kdo opustil Vatikán, byl svatý Jan XXIII., který jel vlakem do Assisi; a svatý Pavel VI. vykonal již takovouto cestu: byla to nezapomenutelná cesta! I v tom jsem se snažil následovat jeho příkladu, ale vzhledem k tomu, že mám nějaký křížek navíc, jsem se omezil na čtyři země: Indonésii, Papuu-Novou Guineu, Východní Timor a Singapur. Děkuji Bohu, že mi jako starému papeži dovolil udělat to, co bych býval rád učinil jako mladý jezuita, protože jsem tam chtěl jet a misijně působit!

První úvaha, která mě po této cestě přirozeně napadá, je, že v přemýšlení o církvi jsme stále příliš eurocentričtí, nebo jak se říká, „západní“. Ale ve skutečnosti je církev mnohem větší, mnohem větší než Řím a Evropa, mnohem větší! a také - mohu říci - mnohem živější, právě v těchto zemích! Emotivně jsem to prožíval, když jsem se setkával s těmito společenstvími a naslouchal svědectvím kněží, řeholnic, laiků, zejména katechistů - katechisté jsou ti, kdo nesou vpřed tamní evangelizaci. Jsou to církve, které nedělají nábor, ale rostou „přitažlivostí“, jak moudře řekl Benedikt XVI.

V Indonésii je křesťanů asi 10 % a katolíků 3 %, což je menšina. Setkal jsem se však s živou, dynamickou církví, schopnou žít a předávat evangelium v této zemi, která má velmi ušlechtilou kulturu, sklon k harmonizaci rozmanitosti a zároveň největší zastoupení muslimů na celém světě.

V této souvislosti se mi potvrdilo, že soucit je cestou, po níž křesťané mohou a mají kráčet, aby vydávali svědectví o Kristu Spasiteli a zároveň se setkávali s velkými náboženskými a kulturními tradicemi. V souvislosti se soucitem nezapomínejme na tři Boží vlastnosti: blízkost, milosrdenství a soucit.

Bůh je blízký, milosrdný a soucitný. Pokud křesťan nemá soucit, je k ničemu. „Víra, bratrství, soucit“ bylo mottem návštěvy Indonésie: na základě těchto slov vstupuje evangelium každý den konkrétně do života tohoto lidu, přijímá ho a obdarovává jej milostí Ježíše, který zemřel a vstal z mrtvých.

Tato slova jsou jako most, jako podchod, který spojuje katedrálu v Jakartě s největší mešitou v Asii. Tam jsem viděl, že bratrství je budoucnost, je to odpověď na necivilizovanost, na ďábelské úklady strojené nenávistí a válkou, dokonce i na sektářství. Zde existuje bratrství, bratrství.

Krásu misionářské, vycházející církve jsem našel na Papui-Nové Guineji, souostroví rozprostírajícím se v nedozírné rozloze Tichého oceánu. Různá etnika tam hovoří více než osmi sty jazyky - mluví se tam osmi sty jazyky: ideální prostředí pro Ducha svatého, který rád nechává zaznít poselství Lásky v symfonii jazyků. To, co Duch svatý působí, není uniformita, nýbrž je to symfonie, je to harmonie, on je patronem, je vůdcem souladu. Na těchto místech zvláštním způsobem byli a dosud jsou protagonisty misionáři a katechisté. Potěšilo mě, že jsem mohl strávit nějaký čas s dnešními misionáři a katechisty; a byl jsem dojat, když jsem poslouchal písně a hudbu mladých lidí: viděl jsem v nich novou budoucnost, bez kmenového násilí, bez závislostí, bez ideologického a ekonomického kolonialismu; budoucnost bratrství a péče o nádherné přírodní prostředí. Papua-Nová Guinea může být „laboratoří“ tohoto modelu integrálního rozvoje, oživeného „kvasem“ evangelia. Neboť nové lidstvo neexistuje bez nových mužů a nových žen, a ty tvoří pouze Bůh. A rád bych se také zmínil o své návštěvě Vanima, kde misionáři žijí mezi pralesem a mořem. Chodí tam do pralesa hledat nejskrytější kmeny... krásná vzpomínka.

Lidská a sociální působnost křesťanského poselství vyniká zejména v dějinách Východního Timoru. Tam církev společně s celým národem sdílela proces získání nezávislosti a vždy jej směřovala k míru a usmíření. Nejedná se o ideologizaci víry, nikoliv, je to víra, která se stává kulturou a zároveň ji osvěcuje, očišťuje a povznáší. Proto jsem znovu připomněl plodný vztah mezi vírou a kulturou, na který se zaměřil již svatý Jan Pavel II. při své návštěvě. Víra má být inkulturována a kultury mají být evangelizovány. Víra a kultura. Především mě však zasáhla krása tohoto lidu: lidu zkoušeného, ale radostného, lidu moudrého v utrpení. Lidu, který nejenže plodí tolik dětí - ale bylo jich tolik, že? - ale učí je usmívat se. Nikdy nezapomenu na úsměv dětí té krajiny, oné oblasti. Tamní děti se vždycky usmívají, a je jich tolik. Ona víra je učí usmívat se, a to je záruka do budoucna. Ve Východním Timoru jsem zkrátka viděl mladost církve: rodiny, děti, mladé lidi, mnoho seminaristů a uchazečů o zasvěcený život. Bez nadsázky bych řekl, že jsem tam dýchal „jarní vzduch“!

Poslední zastávkou této cesty byl Singapur. Země velmi odlišná od ostatních tří: městský stát, velmi moderní, hospodářský a finanční pól nejen asijského kontinentu. Křesťané jsou zde v menšině, ale přesto tvoří živou církev, která se snaží vytvářet harmonii a bratrství mezi různými etnickými skupinami, kulturami a náboženstvími. I v bohatém Singapuru jsou „maličcí“, kteří se drží evangelia a stávají se solí a světlem, svědky naděje větší, než jakou mohou zaručit ekonomické zisky.

Chtěl bych poděkovat těmto národům, které mě přijaly s takovou vřelostí, s takovou láskou, poděkovat jejich vládcům, kteří této návštěvě vydatně pomohli, aby mohla proběhnout v pořádku a bez problémů. Děkuji všem, kteří při tom také spolupracovali, a děkuji Bohu za dar této cesty! A všem jim znovu vyjadřuji svůj vděk. Kéž Bůh žehná národům, s nimiž jsem se setkal, a vede je po cestě míru a bratrství! Zdravím všechny!