Papež k belgické církvi: Prožíváme menšinové křesťanství, žádá se odvaha k církevní konverzi
Jana Gruberová – Vatican News
Vkusně a dynamicky vedené setkání, prokládané zpěvy z Taizé za varhanního doprovodu, v této největší secesní budově světa uvedl bruselský arcibiskup mons. Luc Terlinden. Představil papeži církev s dlouhou misijní a sociální tradici, přičemž poukázal na belgického misionáře sv. Damiána z Molokai, církev, která s nadějí a nadšením přivítala synodální proces. Arcibiskup Terlinden papeži přislíbil synodální účast všech pastoračních pracovníků, žen i mužů, z nichž někteří poté ve svých stručných, věcných a výstižných svědectvích přiblížili jazykovou rozmanitost a rozsáhlé působení belgické církve, včetně řady palčivých otázek.
Německojazyčný farář jedné venkovské farnosti a bývalý misionář hovořil o nebývalé energii, kterou ve starobylé belgické církvi vyvolal synodální proces a dotazoval se na roli pastýřů v jeho rámci. Mladá pastorační pracovnice nadnesla otázky mladých lidí, kteří od církve očekávají liturgickou intenzitu, odvahu víry a svědectví o víře, podíl na utváření budoucí kultury, otevřenost všem příchozím, úctu k životu. Zajímalo ji, jak tato různorodá očekávání skloubit. Laický teolog papeži poděkoval za dokument (daný formou motu proprio) Ad theologiam promovendam, který belgické teology povzbudil k rozvíjení teologie vnímavé ke kontextům. Jako účastník metodologické komise sekretariátu synody zmínil rovněž metodu „rozhovoru v Duchu“, která zjevně přináší hojné ovoce, a ptal se na pokračování synodality v západních církvích.
Hluboké svědectví pronesla zástupkyně center, která přijímají oběti zneužívání v církvi. Tato sociálně angažovaná žena, která pracovala rovněž ve vlámském a federálním parlamentu, využila příležitost, jak „přetvořit hněv a bolest v konkrétní pomoc“. Jak prohlásila, původně se domnívala, že touto prací musí zachránit Kristovu církev, ale nakonec Boha potkala právě v lidech zraněných na duchu i na těle. Řeholnice z komunity inspirované františkánskou spiritualitou mluvila o hodnotě věrnosti a jejím předávání dnešním mladým lidem. A konečně pomocný vězeňský kaplan a otec tří dětí vyslovil „prorockou kritiku destruktivního vězeňského systému“ a dotazoval se na roli křesťanů v kontextu belgického trestního řádu.
Papeži Františkovi poté připadla nelehká úloha reagovat na toto množství podnětů a názorů vycházejících z církve, kterou v úvodu svého projevu tlumočeného simultánně na velkoplošných obrazovkách, ihned označil za církev „v pohybu“. Svůj proslov soustředil na trojici témat: evangelizace, radost, milosrdenství.
„Změny naší doby a krize víry, kterou prožíváme na Západě, nás vedou k tomu, abychom se vrátili k tomu podstatnému, tedy k evangeliu, aby dobrá zpráva, kterou Ježíš přinesl světu, byla znovu hlásána všem a aby zazářila její krása. Krize - každá krize - je časem, který se nabízí, aby námi otřásl, aby nás zpochybnil a změnil. Je to vzácná příležitost - v biblickém jazyce říkáme kairòs, zvláštní příležitost - jako se to stalo Abrahamovi, Mojžíšovi a prorokům. Od křesťanství usazeného v pohostinném společenském rámci jsme se posunuli ke křesťanství „menšinovému“, nebo spíše ke křesťanství založenému na svědectví. A to vyžaduje odvahu k církevní konverzi, k zahájení pastoračních proměn, které se týkají také zvyků, modelů a jazyků víry, aby skutečně sloužily evangelizaci“.
Tato odvaha se vyžaduje také od kněží, aby pouze nespravovali dědictví minulosti, ale byli pozorní k uchopení často implicitních otázek evangelia, pokračoval papež a poukázal na legitimní koexistenci různých snů a spiritualit mladých lidí v církvi. Je zde totiž místo pro každého a nikdo nemá být kopií toho druhého. Jednota v církvi není uniformita, ale nalezení harmonie v rozmanitosti. V souvislosti se synodou František vyzdvihl:
„Synodální proces musí být návratem k evangeliu; nesmí mít mezi svými prioritami nějakou „módní“ reformu, ale otázku: jak můžeme dosáhnout toho, aby evangelium oslovilo společnost, která mu už nenaslouchá nebo se od víry odvrátila? Položme si všichni tuto otázku“.
Druhým slovem – radost – papež nerozumí konzumní zábavu, ale vnitřní radost, která doprovází a udržuje život i v temných nebo bolestných chvílích.
„Je to dar, který přichází shůry, který pochází od Boha. Je to radost srdce vzbuzená evangeliem: je to vědomí, že na cestě nejsme sami a že i v situacích ubohosti, hříchu, trápení je nám Bůh nablízku, stará se o nás a nedovolí smrti, aby měla poslední slovo. Bůh je blízko: blízkost ... Dávno předtím, než se stal papežem, Joseph Ratzinger napsal, že „Kde chybí radost, kde skomírá humor, tam není ani Duch svatý [...] a naopak: radost je znamením milosti“.
Kromě hlásání evangelia a radosti potřebuje církev milosrdenství. Evangelium, přijaté a sdílené, přijaté a darované, nás vede k radosti, protože nám dává objevit, že Bůh je Otec milosrdenství, kterého dojímáme a který nás pozvedá z našich pádů, vysvětlil papež.
„To se nám tváří v tvář zkušenosti se zlem může někdy zdát „nespravedlivé“, protože jednoduše uplatňujeme pozemskou spravedlnost, která říká: „Kdo se dopustí zla, musí zaplatit“. Boží spravedlnost je však vyšší: ti, kdo se dopustili zla, jsou povoláni k nápravě, ale k uzdravení ve svém srdci potřebují milosrdnou Boží lásku. Nezapomínejte: Bůh odpouští všechno a odpouští vždycky; právě svým milosrdenstvím nás Bůh ospravedlňuje, tímto milosrdenstvím nás činí spravedlivými, protože nám dává nové srdce, nový život“.
Milosrdenství potřebujeme k tomu, abychom byli církví, která se činí služebnicí všech, aniž by si někoho podmaňovala. Jedním z kořenů násilí je totiž zneužívání moci, kdy využíváme vlastních rolí k tomu, abychom druhé drtili nebo jimi manipulovali, zdůraznil papež František. V závěru připomněl dílo belgického malíře René Magritta z roku 1960, nazvané „Akt víry“. Zobrazuje dveře zavřené zevnitř, které jsou však uprostřed proražené a otevírají se do nebe.
To je obraz, který vám zanechávám jako symbol církve, která nikdy nezavírá své dveře, prosím: nikdy nezavírá své dveře, církve, která každému nabízí otevření se nekonečnu, která dokáže hledět dál. To je církev, která evangelizuje, žije radostí z evangelia, praktikuje milosrdenství.
