Ekumenická modlitba účastníků synody s papežem Františkem
Vatican News
Datum ekumenické vigilie bylo obzvláště symbolické, neboť připadlo na výročí zahájení II. vatikánského koncilu, které se konalo 11. října 1962. Tato modlitba byla příležitostí k poděkování za všechny ekumenické plody koncilu a připomínkou 60 let od vydání dogmatické konstituce o církvi Lumen gentium a dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio (21. listopadu 1964). Modlitbu připravil tým Generálního sekretariátu synody a Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů spolu s bratry z komunity Taizé. Přinášíme homilii papeže Františka, kterou předal účastníkům vigilie:
HOMILIE SVATÉHO OTCE, Ekumenická modlitební vigilie, 11. října 2024
„A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim“ (Jan 17,22). Tato slova z Ježíšovy modlitby před umučením lze eminentně vztáhnout na mučedníky, oslavované za jejich svědectví o Kristu. Na tomto místě si připomínáme první mučedníky církve v Římě: na jejich krvi byla postavena tato bazilika, na jejich krvi byla postavena církev. Kéž tito mučedníci posílí naši jistotu, že když se přibližujeme ke Kristu, přibližujeme se i k sobě navzájem, podporováni modlitbou všech svatých našich církví, již dokonale sjednocených účastí na velikonočním tajemství. Jak uvádí dekret Unitatis redintegratio, jehož 60. výročí slavíme, čím blíže jsou křesťané Kristu, tím blíže jsou si navzájem (srov. č. 7).
V tento den, kdy si připomínáme zahájení II. vatikánského koncilu, který znamenal oficiální vstup katolické církve do ekumenického hnutí, jsme se sešli spolu s bratrskými delegáty, našimi bratry a sestrami z ostatních církví. Za svá proto beru slova, která svatý Jan XXIII. adresoval pozorovatelům při zahájení koncilu: „Vaše vážená přítomnost zde, dojetí, které objímá mé srdce jako kněze, jako biskupa Boží církve [...], mě zvou, abych vám svěřil touhu svého srdce, které hoří touhou pracovat a trpět pro to, aby se přiblížila hodina, v níž se pro všechny naplní Kristova modlitba při Poslední večeři“ (13. října 1962). Vstupme do této Ježíšovy modlitby, přijměme ji za svou v Duchu svatém, doprovázeni modlitbou mučedníků.
Jednota křesťanů a synodalita spolu souvisejí. Pokud je totiž „cesta synodality cestou, kterou Bůh očekává od církve třetího tisíciletí“ (Promluva k 50. výročí ustavení biskupské synody, 17. října 2015), je třeba po ní jít se všemi křesťany. „Cesta synodality [...] je a musí být ekumenická, stejně jako je ekumenická cesta synodální“ (Promluva k Jeho Svatosti Mar Awa III., 19. listopadu 2022). V obou procesech nejde ani tak o to něco vybudovat, jako spíše přijmout a učinit plodným dar, který jsme již obdrželi. A jak vypadá dar jednoty? Synodální zkušenost nám pomáhá objevit některé jeho aspekty.
Jednota je milost, nepředvídatelný dar. Skutečným protagonistou nejsme my, ale Duch svatý, který nás vede k většímu společenství. Stejně jako předem nevíme, jaký bude výsledek synody, nevíme přesně, jaká bude jednota, ke které jsme povoláni. Evangelium nám říká, že Ježíš ve své velké modlitbě „pozvedl oči k nebi“: jednota není primárně plodem země, ale nebe. Je to dar, jehož načasování a způsob nemůžeme předvídat; musíme jej přijmout, „aniž bychom Prozřetelnosti kladli překážky a aniž bychom předjímali budoucí podněty Ducha svatého“, jak se dále praví v koncilním dekretu (UR, 24). Otec Paul Couturier říkával, že o jednotu křesťanů je třeba prosit „jak si to přeje Kristus“ a „takovými prostředky, které si přeje on“.
Další poučení, které vyplývá ze synodního procesu, je, že jednota je cesta: dozrává v pohybu, na cestě. Roste ve vzájemné službě, v životním dialogu, ve spolupráci všech křesťanů, která „jasněji ukazuje tvář Krista služebníka“ (UR, 12). Musíme však kráčet podle Ducha (srov. Gal 5,16-25); nebo, jak říká svatý Irenej, jako tôn adelphôn synodía, „karavana bratří“. Spojení mezi křesťany roste a zraje na společné pouti „v Božím rytmu“, podobně jako poutníci do Emauz, které doprovázel zmrtvýchvstalý Ježíš.
Třetím učením je, že jednota je harmonie. Synoda nám pomáhá znovu objevit krásu církve v rozmanitosti jejích tváří. Jednota tedy není uniformita ani výsledek kompromisu či vyvažování. Jednota křesťanů je harmonie v rozmanitosti charismat, která Duch vzbuzuje k utvrzení všech křesťanů (srov. UR, 4). Harmonie je cestou Ducha, protože on sám, jak říká svatý Basil, je harmonie (srov. O Žalmu 29,1). Cestou jednoty máme kráčet z lásky ke Kristu a ke všem lidem, kterým jsme povoláni sloužit. Na této cestě se nikdy nenechme zastavit obtížemi! Důvěřujme Duchu svatému, který prosazuje jednotu v harmonii mnohobarevné rozmanitosti.
Konečně, stejně jako synodalita, je jednota křesťanů nezbytná pro jejich svědectví: jednota je pro misii. „Aby všichni byli jedno ... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). O tom byli přesvědčeni koncilní otcové, když potvrdili, že naše rozdělení „je pohoršením pro svět a poškozuje nejsvětější věc: hlásání evangelia každému stvoření“ (UR, 1). Ekumenické hnutí se zrodilo z touhy svědčit společně, s druhými, a ne daleko od sebe, nebo ještě hůře, proti sobě. Na tomto místě nám prvomučedníci připomínají, že dnes v mnoha částech světa křesťané různých tradic společně obětují své životy pro víru v Ježíše Krista a žijí ekumenismus krve. Jejich svědectví je silnější než jakákoli slova, protože jednota pochází z Kristova kříže.
Před zahájením tohoto shromáždění jsme prožili kající bohoslužbu. I dnes vyjadřujeme své zahanbení nad pohoršením z rozdělení křesťanů, nad pohoršením z toho, že společně nesvědčíme o Pánu Ježíši. Tato synoda je příležitostí k tomu, abychom se polepšili, abychom překonali zdi, které mezi námi stále existují. Zaměřme se na společný základ našeho společného křtu, který nás podněcuje k tomu, abychom se stali misionářskými Kristovými učedníky se společným posláním. Svět potřebuje společné svědectví, svět potřebuje, abychom byli věrní svému společnému poslání.
Drazí bratři a sestry, svatý František z Assisi přijal před Ukřižovaným výzvu k obnově církve. Kéž i nás Kristův kříž každý den vede na naší cestě k plné jednotě, k harmonii mezi námi navzájem i s celým stvořením, „Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.“ (Kol 1,19-20).
