Papež František: Odvaha k dialogu překonává nenávist a válku

Papež František

Tato kniha nazvaná „Slova míru“ vydává svědectví o dlouhé cestě od Mezináboženského setkání za mír v Assisi v roce 1986, které si přál svatý Jan Pavel II., až po současnost. Prostřednictvím sbírky textů Andrey Riccardiho, pronesených v rámci těchto každoročních setkání, lze vnímat problémy současnosti, hrozby války a očekávání míru. Vyvstávají také energie a naděje, které vzbuzuje dialog mezi náboženstvími a mezi věřícími. Právě tyto pocity nám vždy pomáhají nepřestat doufat, že mír je možný.

Intuice papeže Wojtyly, který svolal různá náboženství do Assisi, aby se modlila vedle sebe a nikoli už proti sobě, byla odvážná. Stále ještě probíhala studená válka a doba se jevila hrozivě. Náboženství mohla na jedné straně představovat zdroje míru, ale na druhé straně konflikty přiživovat nebo sakralizovat.

Událost v Assisi ohromila svět svou novostí. Ti, kdo onoho 27. října v Assisi zažili, vědí, že i z dálky to lidé vnímali jako historickou událost. Nechyběly však ani kontroverze, jak tomu u historických událostí často bývá. Problémem bylo, jak v této cestě pokračovat po velké události v Assisi. Jan Pavel II. na závěr setkání řekl: „Není míru bez nezdolné vůle dosáhnout míru. Mír čeká na své proroky“ (Jan Pavel II., Assisi, 27. října 1986).

Assisi „nemohlo a nemělo zůstat izolovanou událostí“, jak jsem sám řekl při přijetí náboženských představitelů v Římě na závěr Mezinárodního setkání za mír 30. září 2013: „Pokračovali jste v této cestě a zvýšili její dynamiku, zapojili jste do dialogu významné osobnosti všech náboženství a laické i humanistické exponenty. Právě v těchto měsících cítíme, že svět potřebuje ducha, který oživil toto historické setkání. Proč? Protože tolik potřebuje mír. Nikdy se nemůžeme smířit s bolestí celých národů, rukojmích války, bídy a vykořisťování. Cesta Assisi v letech následujících po roce 1986 byla aktem důvěry v modlitbu a dialog za mír“.

Na této cestě se sešly z náboženského hlediska různé osobnosti, putovalo se na různá místa světa. Nejprve dvakrát v Římě, ve čtvrti Zátibeří, pak ve Varšavě v roce 1989, když se chystal pád Berlínské zdi, nebo v Bukurešti. V roce 1998 připravilo toto setkání půdu pro první apoštolskou cestu papeže Jana Pavla II. do pravoslavné země. Duch Assisi v praxi dialogu a přátelství formoval po staletí muže a ženy míru z různých náboženství, vzdálených či nepřátelských.

Cesta, po níž se každoročně vydáváme, naznačuje směr: je jím odvaha k dialogu. Náboženští představitelé jsou povoláni k tomu, aby byli skutečnými tvůrci dialogu, aby při budování míru vystupovali nikoli jako prostředníci, ale jako autentičtí zprostředkovatelé. Každý z nás je povolán být řemeslníkem míru, který sjednocuje, a nerozděluje, hasí nenávist, a neudržuje ji, otevírá cesty dialogu, a nestaví nové zdi!

Dialog, setkání má ve světě nastolit kulturu dialogu, kulturu setkání. Na této cestě se náboženské světy sblížily. I když stále existují oblasti a situace fundamentalismu, které vyvolávají obavy, v 21. století došlo k hluboké změně ve vztazích mezi věřícími různých náboženství, kteří začali považovat dialog za rozhodující.

Mám na mysli zejména Dokument o lidském bratrství pro světový mír a společné soužití, který jsem v roce 2019 podepsal s velkým imámem Al Azharu Ahmadem Al- Tajíbem. Dnes je však zapotřebí více dialogu. Právě v této době, kdy je tolik otevřených konfliktů a hrozeb válek, si uvědomujeme, že „svět se bez dialogu dusí“ (papež František, 15. června 2014).

Je třeba vést otevřený, upřímný a stálý dialog. Náboženství vědí, že „dialog a modlitba spolu rostou, nebo hynou. Vztah člověka s Bohem je školou a potravou dialogu s lidmi“ (papež František, 30. září 2013). Z tohoto důvodu byla na cestě podniknuté v duchu Assisi z podnětu komunity Sant'Egidio modlitba vždy ústředním rozměrem. Věříme totiž v pokornou a tichou sílu modlitby.

Po roce 1989 se svět globalizoval a sjednotil v mnoha ohledech, jako jsou finance a obchod, komunikace. Přesto však stále zůstával hluboce rozdělen. Rozdělení bylo živeno duchem podezíravosti, který způsobil, že vojenská zařízení nejen zůstala zachována, ale ještě se zvětšila. Jde o zbožštění ozbrojené síly: Od doby vývoje jaderných, chemických a biologických zbraní a obrovských a stále rostoucích možností, které nabízejí nové technologie, získala válka nekontrolovatelnou ničivou sílu. Popravdě řečeno, nikdy nemělo lidstvo nad sebou tolik moci a nic nezaručuje, že ji využije dobře (Fratelli Tutti). Andrea Riccardi na těchto stránkách správně píše: „Nacházíme se v době, kdy příliš mnoho lidí může vést válku, protože mají k dispozici strašlivé zbraně“.

Nejsme však ochromeni strachem, i když nás to znepokojuje. Nerezignujeme na nadvládu síly a arogance. Nezříkáme se dialogu a nedovolujeme, aby duch nenávisti a války zasáhl náboženské světy a duše věřících. Nevracejme se zpět na ekumenické a mezináboženské cestě, která trvala tolik let, jak by si to přál duch rozdělení a zla! „Náboženství nelze používat k válce. Svatý je pouze mír a nikdo ať nepoužívá jméno Boží k požehnání teroru a násilí,“ řekl jsem při účasti na jednom z těchto setkání (papež František, Řím, 25. října 2022).

To je vědomí získané na cestě dialogu, přátelství a modlitby: že mír je svatý a Boží jméno nelze používat k boji a teroru! Toto vědomí je rozšířené a zakořeněné v lidu prostých věřících, kteří chtějí mír. Jejich modlitby a modlitby těch, kteří trpí válkou, podporují dialog.

Věřící, a zejména náboženští představitelé a vůdci, tak formováni dlouholetým přátelstvím tvoří „síť míru, která chrání svět a zejména ty nejslabší“ (papež František, 30. září 2013). Tato kniha sleduje konstruktivní momenty této sítě. Proto opakuji to, co jsem řekl, když jsem se účastnil jednoho ze Setkání v duchu Assisi, které podporovalo Sant'Egidio, před římským Koloseem: „Vidíte-li kolem sebe války, nerezignujte! Lidé touží po míru!“.