Papež: Modlitba znamená dovolit Duchu proměnu našich srdcí
Papež František
Modlitbě jsem se naučil od své babičky. Moje babička mě naučila modlit se a také mi vštípila úctu ke svatému Josefovi. Pak mi duchovní otcové, které jsem měl v semináři i v Tovaryšstvu, pomáhali pokračovat ve zkušenosti modlitby.
Mezi nimi bych rád zmínil otce Miguela Angela Fiorita, argentinského jezuitu, profesora filozofie, ale také nadšence pro spiritualitu. Jeho díla nyní vyšla i v Itálii: byl to velký duchovní učitel, který mě naučil růst ve způsobu modlitby. Vedl mnoho kurzů o spiritualitě. Naučil mě, jak se modlit jako syn, a nikoli tak, že hledám sladkosti útěchy: Jak se děje modlitba? Jak si zvyknout na modlitbu? Co dělat, když se dostaví útěcha nebo i sklíčenost, když není chuť se modlit? Byl pro mě mistrem duchovního života. Postupem času se má průprava k modlitbě nezměnila.
Ani jako papež jsem nic nezměnil: modlím se jako vždy, ve stejném rytmu jako vždy. Někdy několik slovních modliteb, někdy před Nejsvětější svátostí vydržím několik chvil vyprahlosti. Moje modlitba pokračovala s ohledem na to, co se dělo krásného, i méně krásného. Někdy si myslím, že se musím modlit víc, to ano. Není čas, ale musím se modlit víc. Vždycky jsem tedy připoután k denní modlitbě církve, nikdy ji neopouštím: odpoledne nešpory, pak později modlitba se čtením, ráno laudy a pak mše svatá. A pak duševní modlitba, modlitba rozjímání, když mám trochu času, snažím se vést malý rozhovor a o něco Boha požádat, ale bojím se, že mi odpoví...
A pak je tu modlitba Otče náš, Ježíšova modlitba. Tam je všechno! Když učedníci požádali Ježíše, aby je naučil modlit se, nepovolal katechetu, který by je poučil o nějaké metodice modlitby, nebo nějakého specialistu na umění modlitby. Řekl: „Modlete se takto: Otče náš“ (srov. Lk 11,2). Otče náš je modlitba univerzální, modlitba dětí, modlitba důvěry, modlitba odvahy a také modlitba odevzdanosti. Je to velká modlitba.
A jsou tu také modlitby k Marii: I já mám velkou důvěru v Pannu Marii, vždy se modlím růženec. Rád ji cítím nablízku, protože ona je Matka a vede nás. Existuje velmi krásný příběh, samozřejmě je to legenda, která nám vypráví, jak Panna Maria všechny zachraňuje! Je to příběh Panny Marie, ochránkyně zlodějů, kteří kradou, ale protože se k ní modlí, když jeden z nich zemře, Panna Maria, která je u nebeského okna, mu řekne, aby se schoval. Poradí mu, aby nechodil k Petrovi, který ho nepustí dovnitř. Večer však otevře nebeské okno a pustí ho tudy dovnitř. To se mi líbí: Panna Maria nás pouští dovnitř oknem, skoro pašerácky. Jako v Káně Galilejské. Pán neměl svobodu říct ne. Toto dělá se svým Synem. Ona je taková: prosebná všemohoucnost.
I díky této důvěře vás vždy na konci svých veřejných promluv prosím, abyste se za mě modlili. V této službě církvi potřebuji, aby mě společenství podporovalo. Pokud tě církev nepodpoří modlitbou, je s tebou konec. Společenství musí podporovat svého biskupa a biskup se musí modlit za společenství.
Modlitba otevírá srdce Bohu, a když do něj vstoupí Duch, změní váš vnitřní život. Musíte se tedy modlit, otevřít své srdce a nechat prostor Duchu. Modlíme se k Ježíši, k Otci, k Panně Marii, ale k Duchu svatému v modlitbě často nemluvíme. Právě Duch svatý je naopak tím, kdo mění naše srdce, vstupuje do něj a mění ho. Otec nás nepomazává, Syn nás nepomazává. Je to Duch svatý, kdo nás pomazává svou přítomností, a díky pomazání Duchem svatým dobře chápu skutečnost církve a tajemství Boha.
