PAPEŽ

Papež skalabriniánům: Péčujte o migranty, oběti nelidského bezpráví

František přijal Misionáře svatého Karla. Vycházeje z jubilejního tématu „Poutníci naděje“, které inspirovalo generální kapitulu kongregace, se František ve své promluvě věnoval třem aspektům, které jsou pro tuto službu specifické: migrantům, „učitelům naděje“; potřebě ad hoc pastorační péče a charitě, „která staví člověka, jeho práva, jeho důstojnost opět do středu“. Vyzval je: "Itálie potřebuje migranty a musí je přijímat, doprovázet, podporovat a integrovat".

Lorena Leonardi - Vatikán

Překonejme „vylučující stereotypy, rozpoznejme v druhém, ať je to kdokoli a ať pochází odkudkoli, Boží dar, jedinečný, posvátný, nedotknutelný, cenný pro dobro všech“. Tak zní výzva, kterou dnes ráno 28. října adresoval papež František Misionářům svatého Karla, známějším pod názvem skalabriniáni, přijatým na audienci v Konzistorním sále u příležitosti jejich 16. generální kapituly. A vycházeje z jubilejního tématu „Poutníci naděje“ , které kapitulu inspirovalo, papež formuloval své zamyšlení nad třemi konkrétními aspekty misie: migranti, „učitelé naděje“; potřeba ad hoc pastorace; konkrétní charita, „která do středu pozornosti opět staví člověka, jeho práva a důstojnost“.

Hledání chleba vezdejšího jinde

„Je krásné, že jste se při plánování budoucí misijní a charitativní pastorace ve prospěch migrantů rozhodli inspirovat jubilejním tématem,“ poznamenal papež ve své úvaze a začal prvním z oslovených témat, migranty, v jejichž prospěch řád založený svatým Janem Křtitelem Scalabrinim vykonává svůj apoštolát. „Jsem synem migrantů a doma jsme vždycky žili tím, že tam jdeme, abychom vytvořili Ameriku, abychom pokročili, abychom šli dál,“ řekl papež. Lidé odcházejí s nadějí, že „svůj denní chléb najdou jinde“, dodává a cituje svatého Jana Křtitele Scalabriniho, a „nevzdávají se, ani když se zdá, že je všechno ‚proti nim‘, ani když narazí na uzavírání a odmítání“.

Jejich houževnatost, často podporovaná láskou k rodinám, které zůstaly, nás tolik učí, zejména vás, kteří jako „migranti mezi migranty“ - jak si přál váš zakladatel - sdílíte jejich cestu.

Dějiny spásy jsou dějinami migrantů

Prostřednictvím „dynamiky setkávání, dialogu, přijímání Krista přítomného v cizinci“, pokračuje papež, „rostete spolu s nimi, ve vzájemné solidaritě, opuštěni ‚v Bohu a jen v Bohu‘“, a jak vyzývá: „Nezapomínejte na Starý zákon: vdova, sirotek a cizinec. Jsou to Boží privilegovaní“.

Hledání budoucnosti, které oživuje migranty, koneckonců vyjadřuje potřebu spásy, která spojuje všechny bez ohledu na rasu nebo stav.

Vskutku, „putování“, zdůrazňuje František, „správně chápané a žité“, se může stát „i v bolesti vzácnou školou víry a lidskosti jak pro ty, kdo pomáhají, tak pro ty, kterým je pomáháno“. Nezapomínejme, nabádá „že samotné dějiny spásy jsou dějinami migrantů, národů na cestě“.

Růst společně s migranty

Papež František se dále dotýká druhého bodu úvahy, který se soustředí na potřebu pastorace naděje. Jestliže na jedné straně se migrace „s vhodnou podporou“ může stát momentem „růstu pro všechny“, na druhé straně, pokud je prožívána v osamění a opuštěnosti, „může přerůst v dramata existenciálního vykořenění, krize hodnot a perspektiv“, až vést ke „ztrátě víry a zoufalství“.

Nespravedlnost a násilí, jimiž prochází tolik našich bratří a sester, vytržených ze svých domovů, jsou často tak nelidské, že mohou i ty nejsilnější strhnout do temnoty sklíčenosti nebo chmurné rezignace.

Nemělo by se přehlížet, upozorňuje František, že každý migrant „musí být přijat, doprovázen, podporován a integrován“. V tomto světle je třeba, aby se někdo sklonil k ranám migrantů a „postaral se o jejich extrémní fyzickou, duchovní a psychickou zranitelnost“, nemá-li se v nich ztratit síla a odolnost potřebná k pokračování v cestě.

Je zapotřebí solidních pastoračních zásahů blízkosti na materiální, náboženské a lidské úrovni, aby se v nich udržela naděje a s ní i vnitřní cesty, které vedou k Bohu, jejich věrnému společníkovi na cestě, vždy přítomnému po boku trpících.

Velké katastrofy tíží svět i dnes

Od Františka zazněla zmínka o nízké porodnosti jako smutném rozšířeném trendu: „Dnes tolik zemí potřebuje migranty. Itálie nemá děti. Průměrný věk je 46 let. Itálie migranty potřebuje a musí je přijímat, doprovázet, podporovat a integrovat. Musíme říkat tuto pravdu“.

Situace se příliš nezměnila ve srovnání s dobou, kdy svatý Jan Křtitel Scalabrini u bran jubilea roku 1900 řekl, že „svět sténá pod tíhou velkých neštěstí“: „I v dnešní době totiž ti, kdo odcházejí, často odcházejí kvůli tragickým a nespravedlivým nerovnostem v oblasti příležitostí, demokracie, budoucnosti nebo kvůli ničivým válečným scénářům, které sužují planetu,“ upozorňuje papež.

Mezi lhostejností a spekulací

K těmto prvkům se přidává „uzavřenost a nepřátelství“ bohatých zemí, které v těch, kdo klepou na dveře, vidí „ohrožení vlastního blahobytu“. Papež pak uvádí praktický příklad a odkazuje na „skandál“, který se odehrává kvůli sklizni jablek na severu: „Přivážejí migranty ze střední Evropy, ale pak je posílají pryč. Využijí je ke sběru jablek a pak odejdou“.

V dramatické konfrontaci mezi zájmy těch, kteří chrání svůj blahobyt, a bojem těch, kteří se snaží přežít, prchajíce před hladem a pronásledováním, tak přichází o život tolik lidí, a to za lhostejného přihlížení těch, kteří tuto podívanou pouze sledují, nebo ještě hůře, spekulují na kůži těch, kteří trpí.

Charita staví člověka zpět do středu zájmu

Jestliže v Bibli „jedním ze zákonů jubilea bylo navrácení půdy těm, kdo o ni přišli, dnes,“ vysvětluje papež, když se dostává ke třetímu a poslednímu aspektu, kterým se ve svém zkoumání zabývá, „může tento akt spravedlnosti nabýt konkrétní podoby v jiném kontextu, v charitě, která do středu pozornosti opět staví člověka, jeho práva, jeho důstojnost".

A konečně výzva, aby kapitula byla „příležitostí k prohloubení a obnově života a poslání“, počínaje časem pokorného a radostného díkůvzdání před eucharistií, ukřižovaným Ježíšem a Marií, Matkou migrantů. „Teprve odtud,“ uzavírá, „začneme společně, s nadějí, kráčet v lásce“.