Papež na synodě: Kdo nechápe Boží bezplatnost a milosrdenství, je ateista převlečený za křesťana
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry,
od října 2021, kdy byla Boží církev „svolána na synodu“, jsme společně urazili část dlouhé cesty, na kterou Bůh Otec vždy povolával svůj lid, když ho posílal mezi všechny národy, aby přinášel radostnou zvěst, že Ježíš Kristus je náš pokoj (Ef 2,14), a utvrzoval ho v jeho poslání Duchem svatým.
Toto shromáždění, vedené Duchem svatým, který „srovnává, co je zkřivené, zahřívá, co je studené, a nedává zabloudit“, bude muset nabídnout svůj příspěvek, aby se uskutečnila synodální církev v misii, která by uměla vyjít sama ze sebe a obývat geografické a existenciální periferie, přičemž by dbala na navazování vazeb se všemi v Kristu, našem Bratru a Pánu.
Existuje text jednoho duchovního autora ze 4. století [1], který vám byl dán k dispozici a který by mohl shrnout, co se stane, když je Duchu svatému dáno působit počínaje křtem, jenž rodí všechny ve stejné důstojnosti. Zkušenosti, které popisuje, nám umožňují rozpoznat, co se odehrálo v těchto třech letech a co nás ještě čeká.
Úvahy tohoto duchovního autora nám pomáhají pochopit, že Duch svatý je jistým průvodcem a naším prvním úkolem je naučit se rozeznávat jeho hlas, protože on mluví v každém a ve všech věcech: a tento synodální proces nám to dal zakusit.
Duch svatý nás vždy doprovází. Je útěchou ve smutku a pláči, zvláště když - právě kvůli lásce, kterou živíme k lidstvu - tváří v tvář věcem, které se nedaří, nespravedlnostem, které panují, tvrdohlavosti, s níž se bráníme odpovědět dobrem tváří v tvář zlu, námaze odpustit, nedostatku odvahy při hledání pokoje, jsme zachváceni zoufalstvím, zdá se nám, že už se nedá nic dělat, a propadáme beznaději. Tak jako je naděje nejskromnější, ale nejsilnější ctností, je zoufalství tím nejhorším, nejsilnějším.
Duch svatý stírá slzy a utěšuje, protože předává Boží naději. Bůh se neunaví, protože jeho láska se neunaví.
Duch svatý proniká do té naší části, která se často tolik podobá soudním síním, kde obžalované stavíme před tribunu a vynášíme své soudy, většinou odsuzující. Právě tento autor nám ve své homilii, kterou jsem vám předal, říká, že Duch svatý rozněcuje oheň, „oheň takové radosti a lásky, že kdyby to bylo možné, nechal by v našich srdcích všechny, dobré i zlé, bez rozdílu“. To proto, že Bůh přijímá každého, vždy, nezapomínejme: každého, všechny a vždy, a každému nabízí nové možnosti života, a to až do poslední chvíle. Proto musíme odpouštět všem a vždy, s vědomím, že dispozice k odpuštění vychází ze zkušenosti, že nám bylo odpuštěno. Jen jediný člověk nemůže odpustit: ten, komu nebylo odpuštěno.
Včera během kající vigilie jsme tuto zkušenost zažili. Prosili jsme o odpuštění, uznali jsme, že jsme hříšníci. Odložili jsme svou pýchu, odpoutali jsme se od domněnky, že se cítíme lepší než ostatní. Stali jsme se pokornějšími?
Pokora je také darem Ducha svatého: musíme o ni prosit. Pokora, jak říká etymologie tohoto slova, nás vrací k zemi, k humusu, a připomíná nám původ, kdy bychom bez Stvořitelova dechu zůstali neživým blátem. Pokora nám umožňuje dívat se na svět s vědomím, že nejsme lepší než ostatní. Jak říká svatý Pavel: „Nemyslete si, že jenom vy sami jste moudří“ (Římanům 12,16). A bez lásky nelze být pokorný. Křesťané by měli být jako ty ženy, které popisuje Dante Alighieri v jednom ze svých sonetů, ženy, které mají v srdci zármutek nad ztrátou otce jejich přítelkyně Beatrice: „Vy, které jdete odevzdaně kolem a samým žalem oči klopíte“ (Vita Nuova XXII, 9). To je soucitná a slitovná pokora těch, kdo se cítí být bratrem a sestrou všech, kdo trpí stejnou bolestí, a v ranách a bolestech každého z nich rozpoznávají rány a bolesti našeho Boha.
Vyzývám vás, abyste v modlitbě rozjímali nad tímto krásným duchovním textem - byl předán všem a v různých jazycích - a uznali, že církev - semper reformanda - nemůže kráčet a obnovovat se bez Ducha svatého a jeho překvapení; aniž by se nechala formovat rukama Boha Stvořitele, Syna, Ježíše Krista, a Ducha svatého, jak nás učí svatý Irenej z Lyonu (Proti herezím, IV, 20, 1).
Neboť od té doby, co Bůh na počátku stvořil ze země muže a ženu; od té doby, co Bůh povolal Abraháma, aby byl požehnáním všem národům země, a povolal Mojžíše, aby vedl přes poušť lid vysvobozený z otroctví; od té doby, co Panna Maria přijala Slovo, které ji učinilo Matkou Božího Syna dle těla a Matkou každého učedníka a každé učednice jejího Syna; od té doby, co Pán Ježíš, ukřižovaný a vzkříšený, vylil o Letnicích svého Ducha svatého: od té doby jsme jako „omilosrdnění“ na cestě k úplnému a konečnému naplnění Otcovy lásky. A nezapomínejme na ono podobenství: Jsme omilosrdněni.
Známe krásu i únavu této cesty. Kráčíme po ní společně jako lid, který je i v této době znamením a nástrojem důvěrného spojení s Bohem a jednoty celého lidského rodu (LG 1). Kráčíme po ní s každým mužem a každou ženou dobré vůle a pro každého z nich, v nichž neviditelně působí milost (GS 22). Kráčíme po ní s přesvědčením o vztahové podstatě církve a dbáme na to, aby vztahy, které jsou nám dány a svěřeny naší odpovědnosti a tvořivosti, byly vždy projevem bezplatného milosrdenství. Samozvaný křesťan, který nevstoupí do bezplatnosti a milosrdenství Božího, je prostě ateista převlečený za křesťana. Boží milosrdenství nás činí důvěryhodnými a odpovědnými.
Sestry, bratři, kráčejme po této cestě s vědomím, že jsme povoláni odrážet světlo našeho slunce, kterým je Kristus, jako bledý měsíc, který věrně a radostně přijímá poslání být pro svět svátostí tohoto světla, které nezáří z nás samých.
Šestnácté řádné shromáždění biskupské synody, které se nyní nachází na svém druhém zasedání, představuje toto „společné kráčení“ Božího lidu originálním způsobem.
Inspirace, kterou uchopil papež svatý Pavel VI. při ustavení biskupské synody v roce 1965, se ukázala jako velmi plodná. Za šedesát let, která od té doby uplynula, jsme se naučili rozpoznávat v synodě biskupů pluralitní a symfonický subjekt, který je schopen podporovat cestu a poslání katolické církve a účinně pomáhat římskému biskupovi v jeho službě společenství všech církví a celé církvi.
Svatý Pavel VI. si byl dobře vědom, že „tato synoda, jako každá lidská instituce, může být v průběhu času ještě více zdokonalena“ (Apostolica Sollicitudo). Apoštolská konstituce Episcopalis communio měla v úmyslu navázat na zkušenosti z různých synodálních shromáždění (řádných, mimořádných, zvláštních) a výslovně konfigurovat synodální shromáždění jako proces, a nikoliv pouze jako událost.
Synodální proces je také procesem učení, v jehož průběhu se církev učí lépe poznávat sama sebe a identifikovat formy pastorační činnosti, které jsou nejvhodnější pro poslání, jež jí svěřil její Bůh. Tento proces učení zahrnuje také formy výkonu služby pastýřů, zejména biskupů. Když jsem se rozhodl povolat na toto XVI. shromáždění jako řádné členy také značný počet laiků a zasvěcených osob (mužů i žen), jáhnů a kněží, a rozvinout tak to, co bylo částečně předpokládáno již na předchozích shromážděních, učinil jsem tak v souladu s chápáním výkonu biskupské služby, které vyjádřil II. vatikánský ekumenický koncil: Biskup, princip a viditelný základ jednoty místní církve, nemůže žít svou službu jinak než v Božím lidu, s Božím lidem, předcházet, být uprostřed a následovat část Božího lidu, která mu byla svěřena. Toto inkluzivní chápání biskupské služby vyžaduje, aby se projevilo a stalo rozpoznatelným tím, že se vyhneme dvěma nebezpečím: prvním je abstraktnost, která zapomíná na plodnou konkrétnost míst a vztahů a na hodnotu každého člověka; druhým nebezpečím je rozbití společenství tím, že se hierarchie postaví proti laikům. Rozhodně nejde o nahrazení jedněch druhými, podnícené výkřikem: „Teď je řada na nás! Ne, to nejde: „teď jsme na řadě my, laici“, „teď jsme na řadě my jako kněží“: ne, to nejde. Naopak, žádá se od nás, abychom se společně cvičili v symfonickém umění, ve skladbě, která nás všechny spojuje ve službě Božímu milosrdenství, podle různých služeb a charismat, které má biskup za úkol rozpoznat a podporovat.
Kráčet společně, všichni, všichni je proces, v němž se církev, poddajná působení Ducha svatého, vnímavá k rozpoznávání znamení času (GS 4), neustále obnovuje a zdokonaluje svou svátostnost, aby byla věrohodným svědkem poslání, k němuž je povolána, aby shromáždila všechny národy země v jeden lid, který se očekává na konci, kdy nás sám Bůh posadí k jím připravené hostině (srov. Iz 25,6-10).
Složení tohoto 16. shromáždění je tedy více než jen podmíněná skutečnost. Vyjadřuje způsob vykonávání biskupské služby, který je v souladu s živou Tradicí církvía s učením II. vatikánského koncilu: biskup, stejně jako každý jiný křesťan, nemůže nikdy uvažovat o sobě „bez druhého“. Stejně jako se nikdo nespasí sám, tak i hlásání spásy potřebuje každého a je třeba, aby každý byl vyslyšen.
Přítomnost členů, kteří nejsou biskupy, na shromáždění biskupské synody neumenšuje „biskupský“ rozměr shromáždění. A to říkám kvůli některým bouřlivým tlachům, které se ozývaly z jedné strany na druhou. Ještě méně to omezuje nebo snižuje autoritu, která přísluší jednotlivým biskupům a kolegiu biskupů. Spíše signalizuje formu, kterou je výkon biskupské autority povolán nabýt v církvi, která si je vědoma toho, že je konstitutivně vztahová, a tedy synodální. Vztah s Kristem a mezi všemi v Kristu - těmi, kdo jsou, i těmi, kdo tam ještě nejsou, ale jsou Otcem očekáváni - uskutečňuje podstatu a utváří formu církve v každé době. Formalitas.
Ve vhodných dobách je třeba určit různé formy „kolegiálního“ a „synodálního“ výkonu biskupské služby (v jednotlivých církvích, ve skupinách církví, v církvi jako celku), vždy s respektem k odkazu víry a živé Tradici, vždy jako odpověď na to, co Duch žádá od církví v této konkrétní době a v různých kontextech, v nichž žijí. A nezapomínejme, že Duch je harmonie. Vzpomeňme si na ono ráno o Letnicích: byl to hrozný zmatek, ale On v tom zmatku vytvořil harmonii. Nezapomínejme, že On je harmonie: není to sofistikovaná nebo intelektuální harmonie; je vším, je to existenciální harmonie.
Právě Duch svatý činí církev trvale věrnou pověření Pána Ježíše Krista a trvale naslouchající jeho slovu. Duch uvádí učedníky do veškeré pravdy (Jan 16,13). On vede i nás, shromážděné v Duchu svatém na tomto shromáždění, abychom po třech letech putování dali odpověď na otázku „jak být misijní synodální církví“. Já bych dodal „milosrdnou“.
Se srdcem plným naděje a vděčnosti, vědom si náročného úkolu, který vám (a nám) byl svěřen, přeji všem, aby se ochotně otevřeli působení Ducha svatého, našeho jistého průvodce, naší útěchy. Děkuji vám.
[1] Makarius Alexandrijský, Hom. 18, 7-11; STR. 34, 639-642.
