Papežova homilie při zakončení synody: Nepotřebujeme církev, která rezignovaně sedí

PAPEŽ FRANTIŠEK

Evangelium nám představuje Bartimaia, slepého muže, který je nucen žebrat u cesty, beznadějného zavržence, který však, když uslyší procházejícího Ježíše, začne na něj volat. Zbývá mu jediné: vykřičet svou bolest a přinést Ježíši svou touhu získat zpět zrak. A zatímco mu všichni vyčítají, že je jeho hlas ruší, Ježíš se zastaví. Protože Bůh vždy slyší volání chudých a žádný výkřik bolesti před ním nezůstane nevyslyšen. 

Dnes, na závěr generálního shromáždění biskupské synody, nesouce v srdci tolik vděčnosti za to, co jsme mohli sdílet, se zastavme u toho, co se s tímto mužem děje: na začátku „seděl u cesty a žebral“ (Mk 10,46), zatímco na konci, poté, co ho Ježíš zavolal a on znovu získal zrak, „šel za ním po cestě“ (v. 52).

První věc, kterou nám evangelium o Bartimaiovi říká, je tato: sedí a žebrá. Jeho pozice je typická pro člověka, který je uzavřen ve svých bolestech, sedí u cesty, jako by mu nezbývalo nic jiného než dostat něco od mnoha poutníků procházejících o velikonocích městem Jerichem. Ale jak víme, aby člověk skutečně žil, nemůže zůstat sedět: žít znamená být stále v pohybu, vydávat se na cestu, snít, plánovat, být otevřený budoucnosti. Slepý Bartimaios tedy také představuje onu vnitřní slepotu, která nás blokuje, nutí nás zůstat sedět, činí nás nehybnými na okraji života, bez naděje. 

A to nás může přimět přemýšlet nejen o našem osobním životě, ale také o tom, že jsme církví Kristovou. Tolik věcí na cestě nás může učinit slepými, neschopnými rozpoznat Boží přítomnost, nepřipravenými čelit výzvám reality, někdy neadekvátními v tom, jak odpovědět na mnohé otázky, které na nás volají jako Bartimaios na Ježíše. Tváří v tvář otázkám dnešních žen a mužů, výzvám naší doby, naléhavosti evangelizace a mnoha ranám, které trápí lidstvo, však, sestry a bratři nemůžeme sedět se založenýma rukama. Nemůžeme zůstat sedět. Sedící církev, která se téměř bez uvědomění stahuje ze života a uzavírá se na okraj reality, je církví, která riskuje, že zůstane ve slepotě a usadí se ve své vlastní malátnosti. A pokud zůstaneme sedět ve své slepotě, budeme i nadále slepí vůči pastoračním potřebám a mnoha problémům světa, ve kterém žijeme. Prosím, prosme Pána, aby nám dal Ducha svatého, abychom neseděli ve své slepotě, slepotě, kterou lze nazvat světáctvím, kterou lze nazvat pohodlností, kterou lze nazvat uzavřeným srdcem... Nezůstávejme sedět ve své zaslepenosti, v našich slepotách.

Místo toho si pamatujme toto: Hospodin prochází kolem, Hospodin prochází každý den, Hospodin vždy prochází kolem a zastavuje se, aby ošetřil naši slepotu. Slyším ho procházet? Mám schopnost slyšet kroky Páně? Mám schopnost rozeznat, kdy prochází kolem? A je dobře, když nás synoda vybízí, abychom byli církví jako Bartimaios: společenstvím učedníků, kteří, když slyší Pána procházet kolem, pocítí chvění spásy, nechají se probudit mocí evangelia a začnou k němu volat. Činí tak tím, že přijímá volání všech žen a mužů na zemi: volání těch, kteří chtějí objevit radost evangelia, i těch, kteří se od něj odvrátili; tiché volání těch, kteří jsou neteční; volání těch, kteří trpí, chudých a odsunutých na okraj, dětí zotročených prací, zotročených prací v tolika částech světa; zlomený hlas, naslouchání tomuto zlomenému hlasu těch, kteří už ani nemají sílu volat k Bohu, protože nemají hlas nebo protože rezignovali. Nepotřebujeme církev, která sedí a rezignuje, ale církev, která se chopí volání světa a - chci to tak říci, ikdyž to možná někoho pohorší - církev, která si ušpiní ruce, aby sloužila Hospodinu.

A tak se dostáváme k druhému aspektu: jestliže na začátku Bartimaios seděl, na konci vidíme, že místo toho ho následuje po cestě. To je typický evangelijní výraz, který znamená: stal se jeho učedníkem, následoval ho. Poté, co na něj volal, se Ježíš totiž zastavil a poslal pro něj. Bartimaios ze sedu, v němž se nacházel, vyskočil na nohy a hned nato se mu vrátil zrak. Nyní mohl vidět Krista, mohl rozpoznat Boží působení ve svém životě a konečně mohl kráčet za ním. Tak i my, bratři a sestry: když sedíme a jsme usazení, když ani jako církev nenacházíme sílu, odvahu a smělost, parousii potřebnou k tomu, abychom vstali a vrátili se na cestu, prosím, pamatujme vždy na návrat k Pánu, na návrat k evangeliu. Vraťme se k Bohu, vraťme se k evangeliu. Vždy a znovu, když prochází kolem, musíme naslouchat jeho volání, které nás staví na nohy a vyvádí ze slepoty. A pak ho znovu následovat, kráčet s ním po cestě. 

A dovolte mi zopakovat: o Bartimaiovi evangelium říká, že "šel za ním po cestě". To je obraz synodální církve: Kristus nás povolává, pozvedá nás, když jsme seděli nebo padli, dává nám nový zrak, abychom ve světle evangelia viděli úzkosti a utrpení světa; a tak, Bohem znovu postaveni na nohy, prožíváme radost z následování po cestě. Následujeme Krista po cestě, nenásledujeme ho uzavřeni ve svém pohodlí, nenásledujeme ho v labyrintech svých představ: následujeme ho po cestě. A tomějme stále na paměti: nechodit podle svého nebo podle kritérií světa, ale jít po cestě, společně za ním a s ním.

Bratři, sestry: ne církev sedící, ale církev na nohou. Ne církev němá, ale církev, která přijímá nářek lidstva. Ne církev slepá, ale církev osvícená Kristem, která přináší světlo evangelia druhým. Ne církev statická, ale církev misionářská, která kráčí s Kristem po cestách světa.

A dnes, kdy děkujeme Pánu za cestu, kterou jsme společně ušli, si můžeme prohlédnout a vzdát úctu relikvii starobylého stolce svatého Petra, pečlivě restaurovanou. Dívejme se na ni s bázní víry a pamatujme, že je to křeslo lásky, je to křeslo jednoty, je to křeslo milosrdenství, podle onoho příkazu, který dal Ježíš apoštolu Petrovi, aby nevládl nad druhými, ale aby jim sloužil v lásce. A když obdivujeme majestátní Berniniho baldachýn, který je zářivější než kdy jindy, znovu objevujeme, že rámuje skutečný ústřední bod celé baziliky, totiž slávu Ducha svatého. Toto je synodální církev: společenství, jehož prvenství spočívá v daru Ducha, který nás všechny činí bratry v Kristu a pozvedá nás k němu.

Sestry a bratři, pokračujme tedy s důvěrou ve společné cestě. I nám dnes Boží slovo opakuje jako Bartimaiovi: „Odvahu, vstaň, volá tě“. Cítím se být povolán? To je otázka, kterou si musíme položit. Cítím se povolán? Cítím se slabý a nemohu vstát? Volám o pomoc? Prosím, odhoďme plášť rezignace a svěřme svou slepotu Hospodinu, vstaňme a přinášejme radost evangelia, nesme ji do ulic světa.