PODCAST - Papežova kající reflexe na počátku synody

Papež František vedl 1. října večer členy a účastníky synody při kající bohoslužbě, při níž vyjadřovali stud za naše hříchy a prosili o odpuštění.

Při této kající bohoslužbě, která se vyznačovala také svědectvími lidí zraněných zneužíváním, válkou a nedostatkem milosrdenství, papež František žádal o odpuštění Boha i ty, které jsme zranili svými hříchy.

Kající vigilie byla vyvrcholením dvoudenního synodního rekolekčního setkání před slavnostním zahájením druhého zasedání šestnáctého generálního shromáždění biskupské synody.

Během obřadu sedm kardinálů vyjádřilo zahanbení a požádalo „jménem všech v církvi“ o odpuštění za hříchy proti míru, proti životnímu prostředí, proti důstojnosti žen a proti chudým, za hříchy zneužívání a za používání nauky jako „kamene k házení“ na druhé a za hříchy proti synodalitě.

Papež František potom přednesl svou reflexi, kterou vám přinášíme v plném znění:

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Kající vigilie, 1. října 2024

Drazí bratři a sestry.

Jak nám připomíná Sirachovec, „modlitba ponížených protíná oblaka“ (35,21).
Jsme zde, abychom žebrali o Otcovo milosrdenství a prosili o odpuštění.
Církev je vždy církví chudých v duchu a hříšníků hledajících odpuštění, a to nejen církví spravedlivých a svatých, ale spravedlivých a svatých, kteří se uznávají za ubohé a hříšné.
Chtěl jsem napsat prosby o odpuštění, které přečetli někteří kardinálové, protože bylo nutné pojmenovat naše hlavní hříchy. A my je skrýváme nebo říkáme příliš zdvořilými slovy.
Hřích je vždy ranou ve vztazích: ve vztahu k Bohu a ve vztahu k bratrům a sestrám. Sestry, bratři,nikdo není spasen sám, ale stejně tak platí, že hřích jednoho působí na mnohé: tak jako je vše spojeno v dobrém, je spojeno i ve zlém.
Církev je ve své podstatě církví víry a hlásání, která je vždy vztahová, a jen uzdravením nemocných vztahů se můžeme stát církví synodální. Jak bychom mohli být věrohodní v misii, kdybychom neuznali své chyby a nesnížili se k tomu, abychom zahojili rány, které jsme způsobili svými hříchy?
A léčení ran začíná vyznáním hříchu, kterého jsme se dopustili.
Podobenství z Lukášova evangelia, které jsme slyšeli, nám představuje dva muže, farizeje a celníka, kteří se oba jdou modlit do chrámu. Jeden stojí se zdviženou hlavou, druhý zůstává opodál se sklopenýma očima.
Farizeus vyplňuje scénu svou postavou, která přitahuje pohledy, a vnucuje se jako vzor. Tímto způsobem se domýšlí, že se modlí, ale ve skutečnosti oslavuje sám sebe a ve své prchavé sebejistotě maskuje své slabosti. Co očekává od Boha? Očekává odměnu za své zásluhy, a tím se připravuje o překvapení z bezplatnosti spásy, vyrábí si boha, který nemůže udělat nic víc, než podepsat osvědčení o předstírané dokonalosti. Takový člověk se uzavírá překvapení, uzavírá se všem překvapením. Je uzavřený sám do sebe, uzavřený velkému překvapení milosrdenství. Jeho ego nedává prostor ničemu a nikomu, dokonce ani Bohu.
Jak často se v církvi takto chováme? Kolikrát jsme sami zabrali veškerý prostor svými slovy, svými soudy, svými tituly, přesvědčením, že jen my máme zásluhy? A tak zvěčňujeme to, co se stalo, když Josef s Marií a Božím Synem v jejím lůně klepali na dveře a hledali pohostinnost. Ježíš se narodil v jeslích, protože, jak nám říká evangelium, „pro ně nebylo místo pod střechou“ (Lk 2,7).
A my všichni jsme dnes jako ten celník, máme nebo chceme mít sklopené oči a cítíme, chceme cítit hanbu za své hříchy. Stejně jako on stojíme vzadu a vyklízíme prostor, který zabírá domýšlivost, pokrytectví a pýcha. Řekněme to i my, biskupové, kněží, zasvěcení muži a ženy: vyklizením prostoru obsazeného domýšlivostí, pokrytectvím a pýchou.
Nemohli bychom vzývat Boží jméno, aniž bychom prosili o odpuštění své bratry a sestry, zemi a všechny tvory.
Začínáme tuto etapu synody. A jak bychom mohli být synodální církví bez smíření? Jak bychom mohli tvrdit, že kráčíme společně, aniž bychom přijali a dali odpuštění, které obnovuje společenství v Kristu?
Odpuštění, vyprošené a darované, vytváří nové smíření, v němž si rozdíly neodporují a vlk a beránek dokáží žít společně (srov. Iz 11,6). Izaiášův příklad je odvážný!
Tváří v tvář zlu a nevinnému utrpení se ptáme: Kde jsi, Pane? Otázka však musí směřovat i k nám a my se musíme ptát na svou odpovědnost, když nedokážeme zastavit zlo dobrem. Nemůžeme očekávat, že konflikty vyřešíme tím, že budeme podněcovat násilí, které je stále ohavnější, že se vykoupíme tím, že způsobíme bolest, že se zachráníme smrtí druhých. Jak můžeme usilovat o štěstí zaplacené cenou neštěstí našich bratří a sester?
A to platí pro všechny, pro každého: pro laičky, laiky, zasvěcené muže a ženy, pro všechny! V předvečer zahájení synodního shromáždění je zpověď příležitostí obnovit důvěru v církev a v církvi, důvěru narušenou našimi chybami a hříchy, a začít hojit rány, které nepřestávají krvácet, a přetrhat „řetězy špatnosti“ (Iz 58,6).
Říkáme to v modlitbě Adsumus, kterou uvedeme zítřejší slavení synody: „Jsme zde, zatíženi obrovským množstvím našich hříchů". A my bychom nechtěli, aby toto břemeno zpomalilo cestu Božího království v dějinách.
Udělali jsme svůj díl práce, i když i chyby. Pokračujeme v misii, jak jen můžeme; nyní se však obracíme k vám, mladí lidé, kteří čekáte na naše svědectví, a prosíme vás také o odpuštění, pokud jsme nebyli věrohodnými svědky.
A dnes při liturgické památce svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií, prosíme o její přímluvu.

Otče, shromáždili jsme se zde s vědomím, že potřebujeme tvůj láskyplný pohled. Naše ruce jsou prázdné, můžeme přijmout jen tolik, kolik nám můžeš dát. Prosíme tě o odpuštění všech našich hříchů, pomoz nám obnovit tvou tvář, kterou jsme znetvořili svou nevěrností. Prosíme o odpuštění, cítíme stud, tváří v tvář těm, kteří byli zraněni našimi hříchy.
Dej nám odvahu k upřímnému pokání k obrácení.
Prosíme o to vzýváním Ducha svatého, aby naplnil svou milostí srdce, která jsi stvořil v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Všichni prosíme o odpuštění, všichni jsme hříšníci, ale všichni máme naději ve tvé lásce, Hospodine. Amen.