PODCAST: Papežova homilie při kanonizaci
PAPEŽ FRANTIŠEK
Jakuba a Jana se Ježíš ptá: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ (Mk 10,36). A hned poté: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo přijmout křest, kterým jsem pokřtěn já?“ (Mk 10,38). Ježíš klade otázky, a tak nám pomáhá rozlišovat, protože otázky nás nutí objevovat to, co je v nás, osvětlují to, co nosíme v srdci a co tak často nepoznáváme.
Dovolme, aby se nás Kristovo slovo ptalo. Představme si, že se nás ptá, každého z nás: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“; a druhá otázka: „Můžeš pít můj kalich?“.
Prostřednictvím těchto otázek Ježíš odhaluje pouto a očekávání, které k němu učedníci mají, se světly a stíny typickými pro každý vztah. Jakub a Jan jsou vlastně s Ježíšem spřízněni, ale mají své požadavky. Vyjadřují touhu být mu nablízku, ale jen proto, aby zaujali čestné místo, aby hráli důležitou roli, aby „seděli v jeho slávě po jeho pravici a po jeho levici“ (Mk 10,37). Zjevně považují Ježíše za Mesiáše, Mesiáše vítězného, oslavovaného, a očekávají, že se s nimi bude dělit o svou slávu. Vidí v Ježíši Mesiáše, ale představují si ho podle logiky moci.
Ježíš se nezastavuje u slov učedníků, ale jde hlouběji, naslouchá a čte v srdci každého z nich a také každého z nás. A v dialogu se prostřednictvím dvou otázek snaží odhalit touhu, která se za těmito žádostmi skrývá.
Nejprve se ptá: „Co chcete, abych pro vás udělal?“; a tato otázka odhaluje myšlenky jejich srdcí, vynáší na světlo skrytá očekávání a sny o slávě, které učedníci tajně pěstují. Ježíš jako by se ptal: „Čím chcete, abych pro vás byl?“, a tím demaskuje, po čem skutečně touží: po mocném Mesiáši, po vítězném Mesiáši, který jim zajistí čestné místo. A jak často se v církvi objevuje tato myšlenka: čest, moc.....
Druhou otázkou pak Ježíš tuto představu Mesiáše vyvrací a pomáhá jim tak změnit pohled na věc, tj. obrátit se: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo se dát pokřtít křtem, kterým jsem já pokřtěn?“ Ježíš se ptá: „Cožpak můžete pít kalich, který já piji, nebo se dát pokřtít křtem, kterým jsem já pokřtěn?“ Tímto způsobem jim odhaluje, že není Mesiášem, za kterého ho považují; je Bohem lásky, který se sklání, aby dosáhl na ponížené; který se činí slabým, aby pozvedl slabé; který pracuje pro mír, a ne pro válku; který přišel, aby sloužil, a ne aby mu sloužili. Kalich, který bude Pán pít, je obětí jeho života, a jeho život nám byl darován z lásky, a to až k smrti na kříži.
A tedy po jeho pravici a levici budou dva lotři, kteří budou viset jako on na kříži, nebudou sedět na sedadlech moci; dva lotři přibití s Kristem v bolestech a nebudou sedět ve slávě. Ukřižovaný král, odsouzený spravedlivý se stává otrokem všech: to je opravdu Boží Syn! (srov. Mk 15,39). Vítězem není ten, kdo vládne, ale ten, kdo slouží z lásky. To nám připomíná i List Židům: „Nemáme velekněze, který by neuměl mít podíl na našich slabostech: on sám byl ve všem zkoušen jako my“ (Žd 4,15).
V tomto okamžiku může Ježíš pomoci učedníkům k obrácení, ke změně jejich smýšlení: „Víte, že ti, kdo jsou považováni za vládce národů, nad nimi vládnou a jejich vůdcové je utlačují“ (Mk 10,42). Ale nemusí to tak být pro ty, kdo následují Boha, který se stal služebníkem, aby svou láskou oslovil všechny. Ti, kdo následují Krista, pokud chtějí být velcí, musí sloužit a učit se od něj.
Bratři a sestry, Ježíš odhaluje myšlenky, odhaluje touhy a projekce v našich srdcích, někdy demaskuje naše očekávání slávy, nadvlády, moci, marnosti. Pomáhá nám, abychom už nemysleli podle kritérií světa, ale podle stylu Boha, který se činí posledním, aby poslední byli pozvednuti a stali se prvními. Tyto Ježíšovy otázky s jeho učením o službě jsou pro nás často nepochopitelné, stejně nepochopitelné, jako byly pro učedníky. Ale tím, že ho následujeme, jdeme v jeho stopách a přijímáme dar jeho lásky, která proměňuje naše myšlení, tím se i my můžeme naučit Božímu stylu: Božímu stylu, službě. Nezapomínejme na tři slova, která ukazují Boží styl služby: blízkost, soucit a laskavost. Bůh se činí blízkým, aby sloužil; činí se soucitným, aby sloužil; činí se laskavým, aby sloužil. Blízkost, soucit a laskavost...
O to musíme usilovat: ne o moc, ale o službu. Služba je křesťanský způsob života. Nejde o seznam věcí, které je třeba udělat, jako bychom po jejich splnění mohli považovat svou cestu za ukončenou; ten, kdo slouží s láskou, neříká: „teď přijde na řadu někdo jiný“. To je myšlení zaměstnanců, nikoliv svědků. Služba se rodí z lásky a láska nezná hranice, nekalkuluje, vydává se a dává. Láska nepřináší jen výsledky, není to příležitostný výkon, je to něco, co se rodí ze srdce, srdce obnoveného láskou a v lásce.
Když se naučíme sloužit, každé naše gesto pozornosti a péče, každý projev něhy, každé dílo milosrdenství se stane odrazem Boží lásky. A tak my - a každý z nás - pokračujeme v Ježíšově díle ve světě.
V tomto světle si můžeme připomenout učedníky evangelia, kteří jsou dnes kanonizováni. V průběhu pohnutých dějin lidstva byli věrnými služebníky, muži a ženami, kteří sloužili v mučednictví i radosti, jako bratr Manuel Ruiz Lopez a jeho společníci. Jsou to horliví kněží a zasvěcené ženy a muži plní vášně, misionářského nadšení, jako otec Giuseppe Allamano, sestra Paradis Marie Leonie a sestra Elena Guerra. Tito noví světci žili Ježíšovým stylem: službou. Víra a apoštolát, který vykonávali, v nich nepodněcovaly světské touhy a touhu po moci, ale naopak, činily se služebníky svých bratří a sester, tvořivými v konání dobra, vytrvalými v těžkostech, velkorysými až do konce.
S důvěrou je prosme o přímluvu, abychom i my mohli následovat Krista, následovat ho ve službě a stát se svědky naděje pro svět.
