PODCAST: Homilie papeže Františka při zahájení synody

PAPEŽ FRANTIŠEK

        Dnes slavíme liturgickou památku svatých andělů strážných a znovu zahajujeme plenární zasedání biskupské synody. Když nasloucháme tomu, co nám naznačuje Boží slovo, mohli bychom si jako východisko pro naše úvahy vzít tři obrazy: hlas, úkryt a dítě.

        Nejprve hlas. Na cestě do zaslíbené země Bůh radí lidu, aby naslouchal „hlasu anděla“, kterého poslal (srov. Ex 23,20-22). Je to obraz, který se nás úzce dotýká, protože synoda je také cestou, na níž nám Bůh vkládá do rukou dějiny, sny a naděje velkého lidu: sester a bratří rozptýlených po celém světě, oživovaných stejnou vírou, poháněných stejnou touhou po svatosti, abychom se s nimi a pro ně snažili pochopit, jakou cestou jít, abychom došli tam, kam nás chce dovést. Ale jak můžeme naslouchat „hlasu anděla“?

        Jedním ze způsobů je jistě ten, že budeme s úctou a pozorností, v modlitbě a ve světle Božího slova přistupovat ke všem příspěvkům, které se za tyto tři roky práce, sdílení, srovnávání a trpělivého úsilí o očistu mysli a srdce nashromáždily. Jde o to s pomocí Ducha svatého naslouchat a porozumět hlasům, tedy myšlenkám, očekáváním, návrhům, abychom společně rozeznali hlas Boha, který k církvi promlouvá (srov. Renato Corti, Quale prete?, Appunti inediti). Jak jsme opakovaně připomínali, naše shromáždění není parlamentním shromážděním, ale místem naslouchání ve společenství, kde, jak říká svatý Řehoř Veliký, to, co má někdo částečně v sobě, má zcela v sobě jiný, a i když někteří mají zvláštní dary, vše patří bratrům v „lásce Ducha“ (srov. Homilie o evangeliích, XXXIV).

        K tomu je třeba splnit jednu podmínku: osvobodit se od toho, co v nás a mezi námi může bránit „lásce Ducha“ vytvářet harmonii v rozmanitosti. Boží hlas nemůže slyšet ten, kdo si ho arogantně nárokuje a tvrdí, že má na něj výlučné právo (srov. Mk 9,38-39). Každé slovo má být přijímáno s vděčností a prostotou, má se stát ozvěnou toho, co Bůh daroval ku prospěchu bratrů (srov. Mt 10,7-8). Konkrétně si dávejme pozor, abychom ze svých příspěvků nečinili body, které je třeba obhajovat, nebo programy, které je třeba vnucovat, ale nabízejme je jako dary ke sdílení, připraveni obětovat i to, co je specifické, pokud to může posloužit k tomu, abychom společně uvedli do života něco nového podle Božího plánu. Jinak se nakonec uzavřeme do dialogů mezi hluchými, kde se každý snaží „hnát vodu na svůj mlýn“, aniž by naslouchal druhým, a především aniž by naslouchal Božímu hlasu.

        My nemáme řešení problémů, s nimiž se potýkáme, ale On ano (srov. Jan 14,6), a pamatujme, že na poušti se nežertuje: pokud člověk nedbá na průvodce a považuje se za soběstačného, může zemřít hladem a žízní a strhnout s sebou i ostatní. Naslouchejme proto hlasu Boha a jeho anděla, chceme-li skutečně bezpečně pokračovat v cestě za hranice a obtíže (srov. Žl 23,4).

          A to nás přivádí k druhému obrazu: útočiště. Jde o symbol křídel, která střeží: „uchýlíš se pod jeho křídla“ (Žl 91,4). Křídla jsou mocné nástroje, které jsou schopny svými energickými pohyby zvednout tělo ze země. Ačkoli jsou tak silná, dokážou se také snížit a složit, stát se štítem a přívětivým hnízdem pro mláďata, která potřebují teplo a ochranu.

          Je to symbol toho, co pro nás Bůh dělá, ale také vzor, který bychom měli následovat, zejména v tomto čase shromáždění. Mezi námi, drazí bratři a sestry, je mnoho silných, dobře připravených lidí, kteří jsou schopni vystoupat do výšin energickými pohyby reflexe a brilantními postřehy. To vše je bohatství, které nás podněcuje, popohání, nutí nás někdy k otevřenějšímu myšlení a rozhodnému postupu vpřed a také nám pomáhá zůstat pevní ve víře i tváří v tvář výzvám a těžkostem. Otevřené srdce, srdce v dialogu. Srdce uzavřené ve svém vlastním přesvědčení není z Božího Ducha. Otevřít se je dar, dar, který je třeba ve vhodnou chvíli spojit se schopností uvolnit svaly a sklonit se, nabídnout se druhému jako přívětivá náruč a úkryt: být, jak řekl svatý Pavel VI., „bratrským domovem [...], dílnou intenzivní činnosti, večeřadlem vroucí spirituality“ (Promluva k předsednictvu Italské biskupské konference, 9. května 1974).

        Každý se zde bude cítit svobodný, aby se vyjádřil tím spontánněji a svobodněji, čím více bude kolem sebe vnímat přítomnost přátel, kteří ho mají rádi a kteří respektují, oceňují a chtějí naslouchat tomu, co má na srdci.

        A to pro nás není jen technika „facilitace“ - je pravda, že na synodě jsou „facilitátoři“, ale to proto, aby nám pomohli lépe postupovat vpřed -, není to jen technika usnadnění dialogu nebo dynamika skupinové komunikace: objetí, ochrana a péče je totiž součástí samotné podstaty církve. Objetí, ochrana a péče. Církev je ze svého poslání pohostinným místem setkávání, kde „kolegiální láska vyžaduje dokonalou harmonii, z níž vyplývá její morální síla, duchovní krása a příkladnost“ (ibid.). Toto slovo je velmi důležité, „harmonie“. Neexistuje většina, menšina; to může být první krok. To, co je důležité, co je zásadní, je harmonie, harmonie, kterou může uskutečnit pouze Duch svatý. On je mistrem harmonie, který při tolika rozdílech dokáže vytvořit jeden hlas, při tolika různých hlasech. Vzpomeňme si na ráno o Letnicích, jak Duch svatý vytvořil onu harmonii v odlišnostech. Církev potřebuje „pokojná a otevřená místa“, která je třeba vytvořit především v srdcích, v nichž se každý cítí přijatý jako dítě v náručí své matky (srov. Iz 49,15; 66,13) a jako dítě pozvednuté k otcově tváři (srov. Oz 11,4; Ž 103,13).

        A tak se dostáváme ke třetímu obrazu: dítě. Sám Ježíš v evangeliu „staví dítě do středu“, ukazuje ho učedníkům a vyzývá je, aby se obrátili a stali se malými jako ono. Ptali se ho, kdo je v nebeském království největší: on jim odpovídá povzbuzením, aby se stali malými jako děti. Ale nejen to: dodává také, že kdo přijímá dítě v jeho jménu, přijímá jeho (srov. Mt 18,1-5).

        A pro nás je tento paradox zásadní. Synoda vzhledem ke svému významu po nás v jistém smyslu žádá, abychom byli „velcí“ - v mysli, v srdci, v pohledu -, protože otázky, které je třeba řešit, jsou „velké“ a delikátní a scénáře, do nichž jsou zasazeny, jsou široké, univerzální. Ale právě proto si nemůžeme dovolit spustit oči z dítěte, které Ježíš stále staví do středu našich setkání a pracovních stolů, aby nám připomněl, že jediný způsob, jak být „na výši“ svěřeného úkolu, je snížit se, učinit se malými a pokorně přijmout jeden druhého jako takového. Nejvyšší v církvi je ten, kdo se nejvíce sníží.

        Pamatujme, že právě tím, že se činí malý, nám Bůh „ukazuje, co je to skutečná velikost, ba co to znamená být Bohem“ (Benedikt XVI., homilie o svátku Křtu Páně, 11. ledna 2009). Není náhodou, že Ježíš říká, že dětští andělé „stále hledí na tvář Otce [...], který je v nebi“ (Mt 18,10): že jsou tedy jakoby „dalekohledem“ Otcovy lásky.

        Bratři a sestry, pokračujme v této církevní cestě s pohledem obráceným ke světu, protože křesťanské společenství je vždy ve službě lidstvu, aby všem hlásalo radost z evangelia. To potřebujeme zejména v této dramatické hodině našich dějin, zatímco vichry válek a ohně násilí nadále pustoší celé národy a země.

        Chtěl bych na přímluvu Nejsvětější Panny Marie vzývat dar míru, a proto se příští neděli vydám do baziliky Panny Marie Větší, kde se pomodlím růženec a přednesu Panně Marii upřímnou prosbu za mír; pokud to bude možné, prosím i vás, členy synody, abyste se ke mně při této příležitosti připojili. A následující den, 7. října, žádám všechny, aby prožili den modlitby a půstu za mír ve světě.

         Pojďme společně. Naslouchejme Bohu. A nechme se vést vánkem Ducha.