Papež: Jubileum je příležitostí k zamyšlení nad nadějí ve válečné době
PAPEŽ FRANTIŠEK
Jubileum roku 2025, Svatý rok, který jsem chtěl věnovat tématu „Poutníci naděje“, je vhodnou příležitostí k zamyšlení nad touto základní a rozhodující křesťanskou ctností. Zvláště v době, jakou prožíváme, kdy nás třetí světová válka vedená po částech, která se odehrává před našima očima, může vést k zaujímání postojů chmurné sklíčenosti a špatně skrývaného cynismu.
Naděje je naopak darem a úkolem pro každého křesťana. Je darem, protože je to Bůh, kdo nám ji nabízí. Doufat totiž není pouhý projev optimismu, jako když někdy doufáme, že složíme zkoušku na univerzitě („Doufejme, že ji zvládnu“), nebo když o jarní neděli doufáme v dobré počasí na výlet za město („Doufejme, že bude pěkné počasí“). Ne, doufat znamená čekat na něco, co nám již bylo dáno: na spásu ve věčné a nekonečné Boží lásce. Této lásce, této spáse, která dává chuť našemu životu a která tvoří svorník, na němž svět zůstává stát navzdory všem špatnostem a neřestem způsobeným našimi lidskými hříchy. Doufat tedy znamená přijímat tento dar, který nám Bůh každý den nabízí. Doufat znamená vychutnávat zázrak toho, že jsme milováni, hledáni, žádáni Bohem, který se neuzavřel ve svých neproniknutelných nebesích, ale učinil se tělem a krví, dějinami a dny, aby sdílel náš úděl.
Naděje je také úkolem, který mají křesťané povinnost pěstovat a zhodnocovat pro dobro všech svých bratrů a sester. Úkolem je zůstat věrný přijatému daru, jak správně podotkla Madeleine Delbrêlová, která v Paříži poloviny minulého století, poznamenané dechristianizací, dokázala přinést evangelium na geografickou i existenciální periferii. Madeleine Delbrêlová napsala: „Křesťanská naděje nám přisuzuje jako místo onu úzkou hřebenovou linii, onu hranici, kde naše povolání vyžaduje, abychom se každý den a každou hodinu rozhodli být věrní Boží věrnosti vůči nám. Bůh je nám věrný, naším úkolem je na tuto věrnost odpovědět. Ale pozor: nejsme to my, kdo tuto věrnost vytváří, je to dar od Boha, který v nás působí, pokud se necháme formovat jeho mocí lásky, Duchem svatým, který působí jako dech inspirace v našich srdcích. Je tedy na nás, abychom tento dar vzývali: „Pane, dej mi, abych ti byl věrný v naději!“.
Řekl jsem, že doufat je Boží dar a úkol pro křesťany. A žít naději vyžaduje „mystiku s otevřenýma očima“, jak ji nazval velký teolog Joseph-Baptist Metz: umět všude vidět důkazy naděje, průlom možného do nemožného, milost tam, kde by se zdálo, že hřích podkopal veškerou důvěru. Před časem jsem měl možnost vést dialog se dvěma výjimečnými svědky naděje, dvěma otci: jedním Izraelcem Ramim a druhým Palestincem Bassamem. Oba ztratili své dcery v konfliktu, který již příliš mnoho desetiletí zalévá Svatou zemi krví. Přesto se však ve jménu svého zármutku, utrpení, které pocítili při smrti svých dvou malých dcer - Smadar a Abir - stali přáteli, ba bratry: žijí odpuštění a smíření jako konkrétní, prorocké a autentické gesto. Setkání s nimi mi dalo tolik, tolik naděje. Jejich přátelství a bratrství mě naučilo, že konkrétně nenávist nemusí mít poslední slovo. Smíření, které prožívají jako jednotlivci, proroctví většího a širšího smíření, je nepřemožitelným znamením naděje. A naděje nám otevírá nemyslitelné obzory.
Vyzývám každého čtenáře tohoto textu k jednoduchému, ale konkrétnímu gestu: večer před spaním, když si projdete události, které jste prožili, a setkání, která jste zažili, hledejte v právě uplynulém dni znamení naděje. Úsměv někoho, od koho jste to nečekali, projev nezištnosti zaznamenaný ve škole, laskavost projevená na pracovišti, gesto pomoci, byť i malé: naděje je skutečně „dětská ctnost“, jak napsal Charles Péguy. A my se potřebujeme vrátit do dětství, abychom se udivenýma očima pozorovali svět, potkali naději, poznali ji a ocenili. Učme se rozpoznávat naději. Pak budeme moci žasnout nad tím, kolik dobra na světě existuje. A naše srdce se rozzáří nadějí. Pak budeme schopni být majáky budoucnosti pro lidi kolem nás.
Vatikán, 2. října 2024
