2024.11.05 Pontificia Universita' Gregoriana - Incontro con la Comunita' Accademica

Papež: Milí básníci, pomozte nám snít

Zveřejňujeme Františkův dopis publikovaný v knize „Verše Bohu. Antologie náboženské poezie“ (vydavatelství Crocetti), kterou editovali Davide Brullo, Antonio Spadaro a Nicola Crocetti a přichází do italských knihkupectví v úterý 12. listopadu.

PAPEŽ FRANTIŠEK

* Milí básníci, vím, že toužíte po smyslu, a proto se také zamýšlíte nad tím, jak víra zpochybňuje život. Tento „smysl“ nelze redukovat na pojem, ne. Je to celkový smysl, který si nárokuje poezii, symbol a cítění. Skutečný význam není ten, který je ve slovníku: tím je význam slova, a slovo je nástrojem všeho, co je v nás. Ve svém životě jsem miloval mnoho básníků a spisovatelů, z nichž připomínám především Danteho, Dostojevského a další. Musím také poděkovat svým studentům z Colegio de la Inmaculada Concepción v Santa Fe, s nimiž jsem v mládí sdílel četbu a učil literaturu. Slova spisovatelů mi pomáhala porozumět mně samému, světu, mému lidu; ale také prohloubit mé lidské srdce, můj osobní život víry, a dokonce i můj pastorační úkol, a to i nyní v této službě. Literární slovo je tedy jako bodec v srdci, který vás pohne k rozjímání a nasměruje na cestu. Poezie je otevřená, nutí vás jinam.

Ve světle této osobní zkušenosti bych se s vámi dnes rád podělil o několik myšlenek týkajících se důležitosti vaší služby.

Nejprve bych to rád vyjádřil takto: Jste oči, které se dívají a které sní. Nejenže se dívají, ale také sní. Člověk, který ztratil schopnost snít, postrádá poezii a život bez poezie nefunguje. My lidé toužíme po novém světě, který pravděpodobně na vlastní oči plně neuvidíme, přesto po něm toužíme, hledáme ho, sníme o něm. Jeden latinskoamerický spisovatel řekl, že máme dvoje oči: jedny z masa a druhé ze skla. Tělesnýma očima se díváme na to, co vidíme, skleněnýma se díváme na to, o čem sníme. Jsme chudáci, když přestaneme snít, jsme chudáci!

Umělec je člověk, který se svýma očima dívá a zároveň sní, vidí hlouběji, prorokuje, ohlašuje jiný způsob vidění a chápání věcí, které máme před očima. Poezie vskutku nemluví o skutečnosti z hlediska abstraktních principů, ale naslouchá samotné skutečnosti: práci, lásce, smrti a všem těm malým velkým věcem, které naplňují život. Vaše oko je - řečeno s Paulem Claudelem - „naslouchající oko“. Umění je protilátkou proti mentalitě vypočítavosti a uniformity, je výzvou pro naši představivost, pro náš způsob vidění a chápání věcí. A v tomto smyslu je uměleckou výzvou i samotné evangelium. Má onen „revoluční“ náboj, který dobře znáte a vyjadřujete svým géniem slovem, které protestuje, volá, křičí. Církev také potřebuje vaši genialitu, protože potřebuje protestovat, volat a křičet.

Chtěl bych však říci ještě druhou věc: jste také hlasem lidského neklidu. Často jsou úzkosti pohřbeny hluboko v srdci. Dobře víte, že umělecká inspirace je nejen útěšná, ale také znepokojující, protože představuje jak krásné skutečnosti života, tak i ty tragické. Umění je úrodnou půdou, v níž se vyjadřují „polární protiklady“ skutečnosti - jak je nazval Romano Guardini -, které vždy vyžadují tvůrčí a neupjatý jazyk schopný předávat silná poselství a vize. Vzpomeňme si například na to, jak Dostojevskij v Bratrech Karamazových vypráví o malém dítěti, synovi služky, které hodí kamenem a trefí se do tlapy jednoho z pánových psů. Pán pak proti dítěti poštve všechny psy. To uteče a snaží se zachránit před zuřivostí smečky, ale nakonec je pod spokojenýma očima generála a zoufalýma očima své matky rozsápáno.

Tato scéna má obrovskou uměleckou a politickou sílu: vypovídá o realitě včerejška i dneška, o válkách, o sociálních konfliktech, o našem vlastním egoismu. Stačí citovat jeden básnický verš, který se stane výzvou. A nemám na mysli jen sociální kritiku v tomto díle. Mluvím o napětí duše, o složitosti rozhodnutí, o rozporuplnosti existence. V životě jsou věci, které někdy ani nedokážeme pochopit nebo pro které nemůžeme najít vhodná slova: to je vaše úrodná půda, vaše pole působnosti.

A to je také místo, kde často zakoušíte Boha. Zážitek, který vždy „přetéká“: nemůžete ho unést, cítíte ho a přesahuje vás; je to vždy přetékající, zážitek Boha, jako nádoba, do které neustále přitéká voda a po chvíli se naplní a voda přeteče, přelije se.

O to bych vás chtěl dnes také požádat: překročit uzavřené a vymezené hranice, být kreativní, aniž byste krotili své úzkosti a úzkosti lidstva. Tohoto krocení, této domestikace se bojím, protože zbavuje tvořivosti, připravuje o poezii. Slovem poezie sbíráte neklidné touhy, které přebývají v lidském srdci, aby nevychladly a nevyhasly. Tato práce umožňuje Duchu působit, vytvářet harmonii uvnitř napětí a rozporů lidského života, udržovat oheň dobrých vášní a přispívat k růstu krásy ve všech jejích podobách, té krásy, která se projevuje právě bohatstvím umění.

To je vaše práce jako básníků: dávat život, dávat tělo, dávat slova všemu, co lidské bytosti žijí, cítí, sní, trpí, vytvářet harmonii a krásu. Je to práce, která nám také může pomoci lépe pochopit Boha jako velkého „básníka“ lidstva. Budete kritizováni? Dobře, snášejte břemeno kritiky a také se snažte z kritiky poučit. Ale přesto nepřestávejte být originální, tvůrčí. Neztrácejte úžas z toho, že žijete.

Takže: oči, které sní, hlasy lidského neklidu; a proto máte také velkou odpovědnost. A jaká je to odpovědnost? To je třetí věc, kterou bych vám chtěl říci: patříte mezi ty, kteří utvářejí naši představivost. Vaše práce má důsledky pro duchovní představivost lidí naší doby. A my dnes potřebujeme génia nového jazyka, silných příběhů a obrazů.

Cítím také, přiznávám se, potřebu básníků schopných vykřičet světu poselství evangelia, aby nám umožnili vidět Ježíše, dotknout se ho, dát nám ho bezprostředně pocítit zblízka, zprostředkovat nám ho jako živou skutečnost a umožnit nám pochopit krásu jeho zaslíbení. Vaše dílo nám může pomoci uzdravit naši představivost od všeho, co jí zakrývá tvář, nebo, což je ještě horší, od všeho, co ji chce zkrotit. Zkrotit, domestikovat Kristovu tvář tím, že ji dáme do rámu a pověsíme na zeď, znamená zničit jeho obraz. Jeho zaslíbení naopak pomáhá naší představivosti: pomáhá nám představit si náš život, naše dějiny a naši budoucnost novým způsobem. A tady se vracím k dalšímu Dostojevského mistrovskému dílu, malému, ale se vším tím uvnitř: k Zápiskům z podzemí. Je v nich pohromadě všechna velikost lidstva i všechny strasti lidstva, všechna utrpení. Tohle je cesta.

Milí básníci, děkuji vám za vaši službu. Sněte dál, buďte neklidní, vytvářejte slova a vize, které nám pomáhají číst tajemství lidského života a orientovat naši společnost na krásu a univerzální bratrství.

Pomozte nám otevřít naši představivost, aby překročila úzké hranice ega a otevřela se celé skutečnosti v pluralitě jejích aspektů: tak bude otevřená i svatému tajemství Boha. Jděte vpřed, bez únavy, s tvořivostí a odvahou!

Žehnám vám.

* Papež František si přál pro tuto publikaci poskytnout zamyšlení nad poezií, revidující jeho text původně koncipovaný jako promluvu, která byla pronesena v Klementinském sále Apoštolského paláce 27. května 2023. Cítil, že dnes chce potvrdit tehdy použité výrazy a upravit je do podoby „Dopisu básníkům“. Srov. projev adresovaný účastníkům konference podporované organizací „La Civiltà Cattolica“ s Georgetownskou univerzitou.

 

11. listopadu 2024, 09:52