Papež: mučedníci přesvědčivě svědčí o kráse evangelia
Edoardo Giribaldi - Vatikán
„Svědectví mučedníků jsem označil za nejpřesvědčivější svědectví naděje“.
Ve svém projevu k účastníkům konference Dikasteria pro svatořečení „Není větší lásky. Mučednictví a obětování života“, která skončila dnes, 14. listopadu, v Klementinském sále, papež František nastínil postavu těch, kteří měli odvahu položit život za své přátele.
Rysy mučedníka jsou rysy „dokonalého učedníka“, napodobitele Krista „v zapírání sebe sama“ a v tom, že bere „svůj vlastní kříž“, aby vydal „mimořádné svědectví“ o jeho „spásné moci“ a „daru bez míry“.
Láska pramenící z kříže
Jedině láska, řekl František, může být zdůvodněním kříže. Je to cit „tak velký“, že na sebe bere „každý hřích“, odpouští ho, vstupuje „do našeho utrpení“ a dává nám „sílu ho nést“. Stejně tak tato láska „vstupuje i do smrti, aby ji přemohla a zachránila nás“.
V Kristově kříži je celá Boží láska, je tam jeho nesmírné milosrdenství.
„Nechat se proměnit“
„Lidské úsilí“ nebo ‚osobní odhodlání k oběti a odříkání‘ nejsou jedinými požadavky na svatost. Prvním krokem, který papež označil, je „nechat se proměnit silou Boží lásky, která je větší, než jsme my, a činí nás schopnými milovat i nad rámec toho, co jsme zdánlivě schopni udělat“. František se odvolal na II. vatikánský koncil, který v encyklice Lumen gentium hovoří o „všeobecném povolání ke svatosti“ jako o „plnosti křesťanského života“ a „dokonalosti lásky schopné podporovat v samotné pozemské společnosti lidštější životní úroveň“.
Práce na kauzách svatořečení
Je to perspektiva, která „osvětluje“ také práci „na kauzách svatořečení“, kterou papež definuje jako „vzácnou službu“ nabízenou církvi, „aby se nikdy neztratilo znamení žité a vždy přítomné svatosti“. František pak upřesnil, že „ke kanonizaci mučedníka“ není třeba žádných zázraků: „stačí mučednictví“.
Mučednictví ve starověku
Obětování vlastního života přijaté ve jménu víry bylo činem, který se těšil „velké vážnosti“ již ve starověku. Hroby „těch, kteří za svou lásku ke Kristu a církvi zaplatili osobně, vlastním životem“, připomněl papež František, se stávaly „místy uctívání a modlitby“. Věřící se zde scházeli, aby „posílili svazky bratrství, které ve Zmrtvýchvstalém Kristu překračuje hranice smrti, jakkoli krvavé a bolestné“. Papež mimoděk zmínil „mučednictví těch dobrých libyjských pravoslavných: zemřeli se slovy: 'Ježíš'.
„Ale otče, vždyť to byli pravoslavní! Byli to křesťané. Jsou to mučedníci a církev je uctívá jako své mučedníky. S mučednictvím přichází rovnost. Totéž se děje v Ugandě s anglikánskými mučedníky. Jsou to mučedníci! A církev je bere jako mučedníky“.
Základní prvky mučednictví
Papež se dále zastavil u „tří základních prvků mučednictví“. Mučedníci jsou ti, kteří obětují svůj život, „aby nezapřeli svou víru“ - byť to může být „nepokřtěný křesťan, který je křesťanem v srdci“ - a trpí „vědomě násilnou a předčasnou smrtí“. „Páchá ji pronásledovatel, poháněný nenávistí vůči víře nebo jiné ctnosti s ní spojené“. Třetím prvkem je „nečekaný postoj lásky, trpělivosti a mírnosti, napodobující ukřižovaného Ježíše“, který oběť zaujímá.
To, co se v různých dobách mění, není pojem mučednictví, ale konkrétní způsoby, jakými se v daném historickém kontextu uskutečňuje.
Soubor stop a důkazů
Dnešní kontext stále představuje četné mučedníky, pronásledované proto, že na základě víry v Boha hájí „spravedlnost, pravdu, mír, důstojnost člověka“. To, co dává „morální jistotu“ těm, kdo studují různé příklady „mučednictví“, není, jak připomněl ctihodný Pius XII., „množství stop a důkazů“ v jejich jednotlivostech, ale spíše „jejich souhrn“.
Nová komise, jejíž vznik si papež přál
V horizontu příštího jubilea, jehož hlavním tématem bude naděje, František upozornil na zřízení Komise nových mučedníků - svědků víry v rámci Dikasteria pro svatořečení. Jejím úkolem bude shromažďovat památku těch, kteří se „i v rámci jiných křesťanských vyznání dokázali zříci svého života, aby nezradili Krista“.
A mučedníků je mnoho, mnoho i z jiných konfesí.
Nová cesta ke svatosti
Papež také upozornil na jím podepsané motu proprio „Maiorem hac dilectionem“, které je vyjádřením „společného smyslu věřícího Božího lidu ohledně svědectví o svatosti“ mučedníků. Tato nová cesta pro důvody beatifikace a kanonizace stanovuje nezbytnost spojitosti mezi obětí života a předčasnou smrtí a skutečnost, že Boží služebník uplatňoval křesťanské ctnosti alespoň v běžném stupni a že zejména po své smrti byl obklopen pověstí a znameními svatosti.
Obětování života
Nabídka života, v níž, jak František zdůrazňuje, „chybí postava pronásledovatele“, je naopak charakterizována „vnějším stavem, objektivně hodnotitelným, do něhož se Kristův učedník svobodně staví a který vede ke smrti“. Představuje rovnocenné svědectví schopné dát vyniknout „kráse křesťanského života“.