Papež sloužil mši za zemřelé kardinály a biskupy
PAPEŽ FRANTIŠEK
„Ježíši, pamatuj na mě, až vejdeš do svého království“ (Lk 23,42). To jsou poslední slova, která Kristu adresoval jeden ze dvou s ním ukřižovaných. Neříká je učedník, někdo z těch, kdo Ježíše následovali na galilejských cestách a dělili se s ním o chléb při Poslední večeři. Není to on. Naopak, muž, který oslovuje Krista, je provinilcem. Ten, který se s ním setká až na konci života; ten, jehož jméno ani neznáme.
Poslední výdechy tohoto cizince se však v evangeliu stávají dialogem plným pravdy. Zatímco Ježíš je „počítán mezi bezbožné“ (Iz 53,12), jak prorokoval Izajáš, ozve se nečekaný hlas, který říká: „My dostáváme, co jsme si zasloužili za své skutky; on naopak nic špatného neudělal“ (Lk 23,41). Tak tomu skutečně je. A tento odsouzenec představuje nás všechny, můžeme mu dát své jméno. A především můžeme jeho prosbu učinit svou vlastní: „Ježíši, vzpomeň si na mě. Zachovej mě ve své paměti. „Nezapomeň na mě.“
Rozjímejme o tomto úkonu: pamatovat. Vzpomenout si znamená „znovu přivést k srdci “ - znovu si vzpomenout (italsky ricordare) -, znovu vložit do srdce. Ten člověk, ukřižovaný s Ježíšem, proměňuje krajní bolest v modlitbu: „Vezmi mě do svého srdce, Ježíši“. A neprosí o to útrpným hlasem, hlasem poraženého, ale tónem plným naděje. Toto je vše, po čem umírající delikvent jako učedník poslední hodiny touží: hledá pohostinné srdce. To je to jediné, na čem mu záleží, když je teď před smrtí nahý. A Kristus modlitbu hříšníka slyší až do konce, jako vždy. Kristovo srdce, probodené bolestí, se otevírá, aby zachránilo svět - srdce otevřené, ne uzavřené -: přijímá, umírající, hlas umírajícího. Ježíš umírá s námi, protože umírá za nás.
Na volání ukřižovaného viníka odpovídá ukřižovaný nevinný: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk23,43). Ježíšova vzpomínka je účinná, protože je bohatý na milosrdenství. Zatímco lidský život selhává, Boží láska osvobozuje od smrti. Odsouzený je pak vykoupen, cizinec se stává společníkem, krátké setkání na kříži bude trvat navždy v pokoji. To nás nutí k zamyšlení. Jak se mohu setkat s Ježíšem? Nebo ještě lépe, jak se nechávám Ježíšem potkat? Nechávám se potkat, nebo se uzavírám ve svém sobectví, ve své bolesti, ve své soběstačnosti?Cítím se hříšný, když se nechávám Kristem potkat, nebo se cítím spravedlivý a říkám: 'Ty mi nemáš co nabídnout. Jdi dál“?
Ježíš nám připomíná ty, kteří jsou vedle něj ukřižováni. Jeho péče nás do posledního dechu nutí k zamyšlení: existuje způsob a cesta, jak si připomínat lidi a věci. Člověk může vzpomínat na křivdy, vzpomínat na nedokončené záležitosti, vzpomínat na přátele i protivníky. Bratři a sestry, položme si dnes před touto scénou z evangelia otázku: Jak vzpomínáme na lidi ve svém srdci? Jak vzpomínáme na ty, kteří nás míjejí v proměnách života? Odsuzuji je?Odmítám? Nebo přijímám?
Drazí bratři, tím, že se obrátíme k Božímu srdci, mohou dnešní lidé, ale i lidé všech dob doufat ve spásu, i když se „v očích bláznů zdálo, že zemřeli“ (Mdr 3,2). Paměť Páně totiž střeží celé dějiny. Paměť znamená opatrování. On je soucitným a milosrdným soudcem dějin. Hospodin je nám blízký i jako soudce; je blízký, soucitný a milosrdný. To jsou tři Boží postoje. Jsem lidem blízký? Mám tedy soucitné srdce? Jsem milosrdný? S touto vírou se modlíme za kardinály a biskupy, kteří zemřeli v posledních dvanácti měsících. Dnes se naše vzpomínka stává přímluvou za tyto naše bratry. Vyvolení členové Božího lidu byli pokřtěni v Kristovu smrt (srov. Řím 6,3), aby spolu s ním vstali z mrtvých. Byli pastýři a vzory Kristova stádce (srov. 1 Pt 5,3): kéž nyní usednou k jeho stolu, když na zemi lámali Chléb života. Milovali církev, každý po svém, ale všichni milovali církev: modleme se, aby se navždy těšili ze společnosti svatých. A pevně doufáme, že se s nimi budeme radovat v ráji.
