Papež promluvil k církvi na Korsice: 'Odpouštějte všechno, odpouštějte vždy'
Proslov papeže přinášíme v plném znění:
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři biskupové
drahé řeholnice, drazí kněží, jáhni, řeholníci a seminaristé!
Jsem v této krásné zemi jen jeden den, ale přál jsem si, aby byla alespoň krátká chvíle na setkání s vámi a na pozdrav. To mi dává příležitost, abych vám především poděkoval: děkuji vám, že jste tady, s darovaným životem; děkuji vám za vaši práci, za vaše každodenní nasazení; děkuji vám, protože jste znamením milosrdné Boží lásky a svědky evangelia. Byl jsem potěšen, když jsem mohl pozdravit jednoho z vás: je mu 95 let a má za sebou 70 let kněžství! A tak pokračuje v tomto krásném povolání. Děkuji ti, bratře, za tvé svědectví! Moc ti děkuji!
A od „děkuji“ se hned obracím k Boží milosti, která je základem křesťanské víry a každé formy zasvěcení v církvi. V evropském kontextu, v němž se nacházíme, není nouze o problémy a výzvy týkající se předávání víry a vy s tím denně počítáte a zjišťujete, že jste malí a křehcí: nejste příliš početní, nemáte mocné prostředky, prostředí, v němž působíte, není vždy příznivé pro přijetí hlásání evangelia. Někdy mi přijde na mysl jeden film, protože někteří jsou ochotni přijmout evangelium, ale ne „mluvčího“. V tom filmu zazněla tato věta: „Hudba ano, ale hudebník ne“. Přemýšlejte o tom, o věrnosti předávání evangelia. To nám pomůže. Přesto bych chtěl říci, že tato kněžská chudoba je požehnáním! Proč? Zbavuje nás domněnky, že to děláme sami, učí nás považovat křesťanské poslání za něco, co nezávisí na lidských silách, ale především na působení Pána, který vždy pracuje a jedná s tím málem, které mu můžeme nabídnout.
Nezapomínejme na to: středem je Bůh. Ve středu není já, ale Bůh. U nás některým arogantním kněžím, kteří se staví do středu, říkáme: to je kněz yo, me, mí, conmigo, para mí . Já, mě, se mnou, pro mě. Ne, ve středu je Bůh. A to je něco, co by si snad každé ráno, při východu slunce, měl každý farář, každý zasvěcený člověk opakovat v modlitbě: i dnes, při mé službě, nejsem ve středu já, ale Bůh, Pán. A říkám to proto, že ve světskosti je nebezpečí, totiž nebezpečí marnosti. Být „pávem“. Přílišné zahledění se do sebe. Marnivost. A marnivost je špatná neřest, se špatným zápachem. Toto bytí jako páv.
Prvenství Boží milosti však neznamená, že můžeme klidně spát, aniž bychom převzali odpovědnost. Naopak, musíme o sobě uvažovat jako o „spolupracovnících Boží milosti“ (srov. 1 Kor 3,9). A tak se při putování s Hospodinem každý den vracíme k zásadní otázce: Jak žiji své kněžství, své zasvěcení, své učednictví? Jsem blízko Ježíši?
Když jsem dělal pastorační návštěvy v jiné diecézi, potkával jsem dobré kněze, kteří velmi, velmi tvrdě pracovali. „Řekněte mi, co děláte večer?“, ptal jsem se, - „Jsem unavený, dám si něco k jídlu a pak si jdu lehnout, abych si trochu odpočinul, podívám se na televizi.“ - „Ale vy nechodíte do kaple pozdravit svého šéfa?" - „ Hm, ne...“ - „A vy, než jdete spát, uděláte tohle, nepomodlíte se ani Zdrávas Maria? Buď aspoň zdvořilý: přijď ke kapli a řekni mu: ''Ahoj, děkuju moc, uvidíme se zítra''." Nezapomínejte na Hospodina! Na začátku, uprostřed i na konci dne. On je náš nadřízený. A je to vedoucí, který pracuje tvrději než my! Nezapomínejte na to.
A já vám kladu otázku: Jak žijeme učednictví? Upevněte si ji ve svém srdci, nepodceňujte ji a nepodceňujte potřebu tohoto rozlišování, tohoto pohledu do svého nitra, abychom se nenechali „semlít“ rytmem a vnějšími činnostmi a neztratili vnitřní důslednost. Ze své strany bych vám rád zanechal dvojí výzvu: pečujte o sebe a pečujte o druhé.
První: pečujte o sebe. Protože kněžský nebo řeholní život není „ano“, které řekneme jednou provždy. Nikdo z vás nežije duchovně z výnosů! Naopak, každý den je třeba obnovovat radost ze setkání s ním, v každém okamžiku je třeba znovu naslouchat jeho hlasu a rozhodnout se ho následovat, a to i ve chvílích, kdy padáte. Vstaňte, pohlédněte na Hospodina: „Promiň, pomoz mi jít dál“. Taková bratrská a synovská blízkost.
Pamatujme na to: náš život se projevuje v obětování sebe sama, ale čím více se kněz, řeholník, řeholnice rozdávají, utrácejí, pracují pro Boží království, tím více je nutné, aby se starali také o sebe. Kněz, řeholnice, jáhen, který zanedbává sám sebe, nakonec zanedbává i ty, kteří jsou mu svěřeni. K tomu je třeba vytvořit si nějaké malé „pravidlo života“ - řeholníci už ho mají -, které zahrnuje každodenní setkání s modlitbou a eucharistií, dialog s Bohem, každý podle své vlastní spirituality a vlastního stylu. A ještě bych chtěl dodat: zachovat si pár chvil samoty; mít bratra nebo sestru, s nimiž se můžeme svobodně podělit o to, co nosíme v srdci - za starých časů se tomu říkalo duchovní vůdce, duchovní vůdkyně -; abychom pěstovali něco, co nás baví, a netrávili jen volný čas, ale zdravě si odpočinuli od únavy ze služby. Služba unavuje! Člověk by se měl bát těch lidí, kteří jsou stále aktivní, stále v centru dění, kteří si snad z přílišné horlivosti nikdy neodpočinou, nikdy si nedají pauzu pro sebe. Bratři, to není dobré, je třeba prostorů a chvil, v nichž každý kněz a každá zasvěcená osoba o sebe pečuje. A ne proto, aby si nechal udělat facelift, aby vypadal lépe, ne, aby si promluvil s Přítelem, s Pánem a zejména s Matkou - neopouštějte Pannu Marii, prosím -, aby si promluvil o svém životě, o tom, jak se mu daří. A vždycky k tomu mějte jak zpovědníka, tak nějakého přítele, který vás dobře zná a s nímž můžete mluvit a dobře rozlišovat. Kněžské „zahnívání“ není dobrá věc!
A ještě jedna věc patří k této péči: bratrství mezi sebou. Učíme se mezi sebou sdílet nejen práci a výzvy, ale také radost a přátelství: Váš biskup říká něco, co se mi velmi líbí, totiž že je důležité přejít od „Knihy nářků“ k „Písni písní“. To děláme velmi málo. Nářky máme rádi! A jestli si chudák biskup zapomněl ráno solideo, hned se řekne: "No podívejte se, co je to za biskupa...!". Na pomlouvání biskupa se hodí cokoli. Je pravda, že biskup je hříšník jako každý z nás. Jsme přece bratři! Přejděte od 'Knihy nářků' k 'Písni písní'. Je to důležité, říká to i žalm: „Proměnil jsi můj nářek v tanec“ (Ž 30,12). Sdílejme radost z toho, že jsme apoštoly a učedníky Pána! Radost je třeba sdílet. Jinak místo, které musí radost zaujmout, zaujme ocet. Je ošklivé najít kněze s hořkým srdcem. Je to smutné. „Ale proč jsi takový?“ - „Eh, protože mě biskup nemá rád... Protože za biskupa jmenovali toho druhého, a ne mě... Protože... Protože...“. Stížnosti. Prosím, přestaňte si stěžovat, závidět. Závist je „žlutá“ neřest. Prosme Pána, aby naše stěžování proměnil v tanec, aby nám dal smysl pro humor, evangelijní prostotu.
Druhá věc: starat se o druhé. Poslání, které každý z vás obdržel, má vždy jen jeden cíl: přinášet Ježíše druhým, dávat srdcím útěchu evangelia. Rád zde připomínám okamžik, kdy se apoštol Pavel chystá vrátit do Korintu a píše komunitě: „Já velmi rád vynaložím všecko, ano vydám i sám sebe pro vaše duše“ (2 Kor 12,15). Spotřebovat se pro duše, obětovat se za ty, kteří nám byli svěřeni. A já si vzpomínám na jednoho mladého svatého kněze, který nedávno zemřel na rakovinu. Žil v chudinské čtvrti mezi nejchudšími lidmi. Říkával: „Někdy mám chuť zazdít okno cihlami, protože lidé přicházejí v každou hodinu, a když jim neotevřu, klepou na okno.“ Kněz se srdcem otevřeným všem bez rozdílu.
Naslouchat, být lidem nablízku, to je také výzva k hledání v dnešním kontextu nejúčinnějších pastoračních způsobů evangelizace. Nebojte se změny, revize starých vzorců, obnovy jazyků víry, učení se, že misie není záležitostí lidských strategií: je především záležitostí víry. Pečujte o druhé: o ty, kteří čekají na Ježíšovo slovo, o ty, kteří se od něj vzdálili, o ty, kteří potřebují vedení nebo útěchu pro své utrpení. Péče o všechny, ve formaci a zejména při setkání. Setkávat se s lidmi tam, kde žijí a pracují, to je důležité.
A pak jedna věc, která je mi tak drahá: prosím, vždycky odpouštějte. A odpouštějte všechno. Odpouštějte všechno a vždycky. Kněžím říkám, aby se ve svátosti smíření příliš nevyptávali. Naslouchejte a odpouštějte. Jeden kardinál - který je trochu konzervativní, trochu hranatý, ale je to skvělý kněz - řekl na jedné přednášce pro kněze: „Když někdo [při zpovědi] začne koktat, protože se stydí, řeknu mu: To je v pořádku, rozumím, jdi dál. Vlastně jsem nic nepochopil, ale Bůh pochopil“. Prosím, netrapte lidi ve zpovědnici: kde, jak, kdy, s kým... Vždycky odpouštějte, vždycky odpouštějte! V Buenos Aires je jeden dobrý kapucínský mnich, kterého jsem v 96 letech jmenoval kardinálem. U něj je vždycky dlouhá fronta lidí, protože je to dobrý zpovědník, chodil jsem k němu také. Tento zpovědník mi jednou řekl: „Poslouchej, někdy dostanu skrupule, že příliš odpouštím.“ - „A co pak děláš?“ „Jdu se modlit a říkám: Pane, odpusť mi, odpustil jsem příliš mnoho. Ale hned si řeknu: Ale vždyť jsi to byl ty, kdo mi dal špatný příklad!“ Vždycky odpouštějte. Odpouštějte všechno. A to říkám i řeholnicím a řeholníkům: Odpusťte, zapomeňte, když nám udělají něco špatného, ctižádostivé konflikty ve společenství... Odpusťte. Bůh nám dal příklad: odpouštějte všechno a vždycky! Všem, všem, všem. A já se vám přiznám: mám už 55 let kněžství, ano, předevčírem to bylo 55 let, a nikdy jsem neodmítl rozhřešení. A zpovídám rád, hodně rád. Vždycky jsem hledal způsoby, jak odpustit. Nevím, jestli je to dobře, jestli mi pak Hospodin vynadá..... Ale tohle je moje svědectví.
Drazí bratři a sestry, z celého srdce vám děkuji a přeji vám službu plnou naděje a radosti. Ani ve chvílích únavy či sklíčenosti se nevzdávejte. Obraťte svá srdce zpět k Bohu. Nezapomínejte před Hospodinem plakat! On se projevuje a je nalézán, pokud se staráte o sebe i o druhé. Tímto způsobem nabízí Bůh útěchu těm, které povolal a poslal. Jděte vpřed s odvahou: Bůh vás naplní radostí!
