Papež v předvánoční promluvě k římské kurii: Dobrořečte a žehnejte
PAPEŽ FRANTIŠEK
Kardinál Re promluvil o válce. Včera patriarchu nepustili do Gazy, jak mu bylo dovoleno, a včera byly bombardovány děti. To je krutost. Tohle není válka. Chci to říci, protože se to dotýká srdce. Děkuji vám za vaše slova. Děkuji vám.
Název tohoto proslovu zní:
„Dobrořečte a nezlořečte“
Drazí bratři a sestry!
Srdečně děkuji kardinálu Re za jeho slova pozdravu; nestárne! A to je krásné. Děkuji Vám, Vaše Eminence, za Váš příklad ochoty a lásky k církvi.
Římská kurie se skládá z mnoha pracovních společenství, více či méně složitých nebo početných. Když jsem přemýšlel o podnětu k zamyšlení, který by mohl prospět komunitnímu životu v kurii a jeho různým členěním, vybral jsem letos aspekt, který dobře zapadá do tajemství Vtělení, a hned pochopíte proč.
Přemýšlel jsem o tom, jak o druhých mluvit dobře a nemluvit o nich špatně. Je to něco, co se týká nás všech, dokonce i papeže - biskupů, kněží, zasvěcených osob, laiků - a v čem jsme si všichni rovni. Proč? Protože se to dotýká našeho lidství.
Tento postoj, postoj dobrořečení, a nikoli zlořečení, je výrazem pokory a pokora je základním rysem Vtělení, zejména tajemství Vánoc Páně, které se chystáme slavit. Církevní společenství žije v radostné a bratrské harmonii do té míry, do jaké jeho členové kráčejí cestou pokory a zříkají se zlého smýšlení a špatného mluvení o druhých.
Svatý Pavel v dopise římskému společenství říká: „Žehnejte a neproklínejte“ (Řím 12,14). Tuto výzvu můžeme chápat i takto: „Mluvte dobře a nemluvte špatně“ o druhých, a v našem případě o lidech, kteří s námi pracují v kanceláři, o nadřízených, o spolupracovnících, o všech. Mluvte dobře a neříkejte nic zlého.
Kudy vede cesta k pokoře, jaká je? Začíná obviňováním sebe sama
Stejně jako jsem to udělal před dvaceti lety na diecézním shromáždění v Buenos Aires, tak i dnes nám všem navrhuji, abychom se na této cestě pokory cvičili v obviňování sebe sama, podle učení starých duchovních mistrů, zejména Dorothea z Gazy. Ano, právě z Gazy, místa, které je dnes synonymem smrti a zkázy, ale které je velmi starobylým městem, kde v prvních staletích křesťanství vzkvétaly kláštery a zářné postavy světců a učitelů. Dorotheus je jedním z nich. Po vzoru velkých Otců, jako byli Basil a Evagrius, vzdělával církev svými pokyny a dopisy plnými evangelijní mízy. Když se dnes vžijeme do jeho školy, můžeme se i my naučit pokoře při sebeobviňování, abychom nemluvili špatně o bližním. Je to tak trochu v každodenním hovoru, když někdo kritizuje, druhý si pomyslí: „A co teprve doma?“. Každodenní mluva.
V jednom ze svých návodů Dorotheus říká: „Stane-li se pokornému něco zlého, hned se obrátí proti sobě a soudí, že si to zasloužil. A nedovolí si vyčítat druhým nebo někoho obviňovat. Prostě to snáší bez rozrušení, bez úzkosti a zcela klidně, protože pokora se nerozčiluje ani nikoho nedráždí.“ Tolik citát z Dorothea (Dorothée de Gaza, Oeuvres spirituelles, Paris 1963, č. 30).
A dále říká: „Nesnaž se poznat zlo svého bližního a nechovej proti němu podezření. A pokud je naše zloba vyvolá, snaž se je proměnit v dobré myšlenky“ (tamtéž, č. 187).
Obviňování sebe sama je prostředkem, ale je nezbytné: je to základní postoj, v němž může zakořenit rozhodnutí odmítnout individualismus a souhlasit s duchem společenství, s církevním duchem. Vskutku, kdo praktikuje ctnost obviňování sebe sama a praktikuje ji neustále, osvobozuje se od podezírání a nedůvěry a ponechává prostor pro působení Boha, který jediný vytváří jednotu srdcí. A tak, pokud každý postupuje po této cestě, může se zrodit a růst společenství, v němž jsou všichni navzájem svými opatrovníky a kráčejí společně v pokoře a lásce. Když člověk vidí na člověku nějakou vadu, může o tom mluvit pouze se třemi osobami: s Bohem, s danou osobou, a pokud nemůže mluvit s danou osobou, pak tedy s tím, kdo se o ni ve společenství může postarat. A nic víc.
Ptejme se tedy: co je kořenem tohoto duchovního stylu obviňování sebe sama? Základem je vnitřní snížení, kterým se vyznačuje pohyb Božího slova, synkatabasis neboli blahosklonnost. Pokorné srdce se snižuje podobně jako Ježíš, o němž v těchto dnech rozjímáme v jesličkách.
Co dělá Bůh tváří v tvář dramatu lidstva, které je tak často utlačováno zlem? Vztyčí se ve své spravedlnosti a sešle z výšin odsouzení? Tak to v jistém smyslu očekávali proroci až po Jana Křtitele. Ale Bůh je Bůh, jeho smýšlení není naše smýšlení, jeho cesty nejsou našimi cestami (srov. Iz 55,8). Jeho svatost je božská, a proto v našich očích paradoxní. Pohybem Nejvyššího je snížit se, učinit se malým, jako hořčičné zrnko, jako zárodek člověka v lůně ženy. Neviditelný. Začíná tak na sebe brát obrovskou, neúnosnou tíhu hříchu tohoto světa. Pomůže nám, když se snížíme, když přistoupíme ke svátosti smíření. Pomůže nám to. Každý se může zamyslet: „Kdy jsem se naposledy vyzpovídal?“.
Tomuto Božímu hnutí odpovídá v člověku obžaloba sebe sama. Není to především morální skutečnost: je to teologální skutečnost - jako vždy, jako v celém křesťanském životě; je to dar od Boha, dílo Ducha svatého, a z naší strany jde o to, abychom se snížili, abychom Boží pohyb učinili svým vlastním, abychom jej převzali, abychom jej přijali. To učinila Panna Maria, která se nemusela z ničeho obviňovat, ale nechala se plně zapojit do snižování Boha, do vysvlečení Syna, do seslání Ducha svatého. V tomto smyslu lze pokoru nazvat teologální ctností. V tomto smyslu.
En passant bych se rád zmínil o jedné věci. Několikrát jsem hovořil o tlachání. Je to zlo, které ničí společenský život, znechucuje lidská srdce a k ničemu nevede. Lidé to říkají velmi dobře: „Řeči nikam nevedou“. Dávejte si na to pozor.
Byl nám požehnáno, a proto žehnejme
Drazí bratři a sestry, Vtělení Slova nám ukazuje, že Bůh nám nezlořečí, ale žehná nás. Ba co víc, zjevuje nám, že v Bohu není prokletí, ale vždy jen a jen požehnání.
Vybavují se mi některé výroky z Listů svaté Kateřiny Sienské, například tento: „Zdá se, že si nechce pamatovat urážky, které mu činíme, a nechce nás věčně zatracovat, ale vždy projevovat milosrdenství“ (List č. 15). A my musíme mluvit o Milosrdenství.
Ale zde se odkazuje především na svatého Pavla, na závratný začátek chvalozpěvu v Listu Efezanům: „Požehnán buď Bůh, Otec Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (1,3). Zde je základ našeho dobrořečení: jsme požehnaní a jako takoví můžeme žehnat. Jsme požehnaní, a jako takoví můžeme žehnat. Jsme požehnaní, a jako takoví můžeme dobrořečit.
Všichni se potřebujeme ponořit do tohoto tajemství, jinak hrozí, že vyschneme a budeme jako ony vyschlé průplavy, kterými už neproudí ani kapka vody. A kancelářská práce zde v kurii je často vyprahlá a dlouhodobě vysušuje, pokud se člověk nedobíjí pastoračními zkušenostmi, okamžiky setkání, přátelskými vztahy, v bezplatné službě. A pokud jde o pastorační zkušenosti, zejména mladých lidí, ptám se, zda mají nějakou pastorační zkušenost. Je to velmi důležité. A zvláště k tomu potřebujeme každý rok absolvovat duchovní cvičení: ponořit se do Boží milosti, zcela se do ní ponořit. Nechat se „smáčet“ Duchem svatým, životodárnou vodou, v níž je každý z nás chtěný a milovaný „od počátku“. Pak ano, pokud je naše srdce ponořeno do tohoto prvotního požehnání, pak jsme schopni žehnat všem, dokonce i těm, kteří jsou nám nesympatičtí - to je skutečnost; dokonce žehnat těm, kteří jsou nám nesympatičtí. Žehnat.
A vzorem, ke kterému můžeme vzhlížet, je jako vždy naše Matka, Panna Maria. Ona je tou Požehnanou par excellence. Takto ji vítá Alžběta, když ji přijímá do svého domu: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod tvého života!“ (Lk 1,42). A tak se k ní obracíme ve Zdrávasu. V ní se uskutečnilo ono „duchovní požehnání v Kristu“, jistě „v nebi“, přede všemi časy, ale také na zemi, v dějinách, kdy byl čas „naplněn“ přítomností Vtěleného Slova (srov. Gal 4,4). On je tím požehnáním. Je plodem, který žehná lůnu; Synem, který žehná Matce: „dceře Syna svého“, píše Dante, pokorné více než jakékoli stvoření (Pokorná a vznešená více než jakékoli stvoření ) . A tak Maria, Požehnaná, přinesla světu Požehnání, kterým je Ježíš. Ve své pracovně mám obraz, který je právě synkatabasis. Je na něm Panna Maria, tvořící svýma rukama jakési schody, a dítě přichází po těchto schodech. Dítě má v jedné ruce Zákon a druhou rukou se drží své matky, aby neupadlo. Ale to je přece úloha Panny Marie: nést Syna. Pozvednout ho nahoru. A právě to činí v našich srdcích.
Řemeslné umění žehnat
Sestry, bratři, pohleďme na Marii, obraz a vzor Církve, a zamysleme se nad církevním rozměrem požehnání, dobrořečení. A v našem kontextu bych to rád shrnul takto: v církvi, znamení a nástroji Božího požehnání pro lidstvo, jsme všichni povoláni stát se řemeslníky požehnání. Nejen žehnajícími, ne: řemeslníky tohoto požehnání, učit, žít řemeslně tak, abychom žehnali.
Církev si můžeme představit jako velkou řeku, která se větví do tisíců a tisíců potoků, bystřin a říček - trochu jako povodí Amazonky -, aby zavlažovala celý svět Božím požehnáním, které pramení z Kristova velikonočního tajemství.
Církev se nám tak jeví jako naplnění plánu, který Bůh zjevil Abrahamovi od prvního okamžiku, kdy ho povolal, aby opustil zemi svých otců. Řekl mu: „Učiním tě velkým národem a požehnám ti [...] a v tobě budou požehnána všechna pokolení země“ (Gn 12,2-3). Tento záměr vévodí celé ekonomii Boží smlouvy s jeho lidem, který je „vyvoleným“ lidem, a to nikoli ve smyslu vylučujícím, ale naopak ve smyslu, který bychom katolicky vyjádřili slovem „svátostný“: tedy tím, že dar dosahuje všech prostřednictvím příkladné, lépe, svědecké a mučednické jedinečnosti.
V tajemství Vtělení tak Bůh požehnal každému muži a každé ženě, kteří přicházejí na tento svět, nikoliv dekretem spuštěným z nebe, ale skrze tělo, skrze tělo Ježíše, požehnaného Beránka narozeného z nejsvětější Marie (srov. sv. Anselm, Disc. 52). Takto uvažuje svatý Anselm.
Rád přemýšlím o římské kurii jako o velké dílně, v níž je mnoho různých úkolů, ale všechny pracují za stejným účelem: konat dobro, šířit ve světě požehnání Boha a Matky církve.
Zejména myslím na skrytou práci „koncipisty“ - a vidím tu některé, kteří jsou dobří, děkuji, který ve své pracovně připravuje dopis, aby se nemocnému člověku, matce, otci, vězni, starému člověku, dítěti dostalo papežovy modlitby a požehnání. Děkuji vám za to, protože tyto dopisy podepisuji. A co to je? Cožpak to není řemeslné umění požehnání? Koncipisté jsou řemeslníci požehnání. Vyprávějí mi, že jeden svatý kněz, který před lety pracoval ve státním sekretariátu, měl na vnitřní straně dveří své pracovny nalepený papír s nápisem: „Moje práce je ponížená, ponižovaná, ponižující“. Je to poněkud negativní pohled, ale je v něm kus pravdy a dobra. Řekl bych, že vyjadřuje typický řemeslný styl kurie, který je však třeba chápat v pozitivním smyslu: pokora jako cesta k dobrořečení. Cesta Boha, který se v Ježíši snižuje a přichází obývat náš lidský stav, a tak nám žehná. A to mohu dosvědčit na poslední encyklice o Nejsvětějším Srdci, kterou zmínil kardinál Re. Kolik lidí tam pracovalo! Kolik jich bylo! Koncepty odcházely, vracely se... Tolik, tolik. A s maličkostmi.
Drazí, je hezké myslet na to, že každodenní prací, zvláště tou nejskrytější, může každý z nás přispět k tomu, aby se na svět dostalo Boží požehnání. Ale v tom musíme být důslední: nemůžeme psát požehnání a pak mluvit špatně o svém bratrovi nebo sestře. To by požehnání zničilo. Zde je tedy mé přání: ať nám Bůh, který se pro nás narodil v pokoře, pomáhá, abychom byli vždy dobrořečícími ženami a muži.
Pěkné Vánoce všem!
