Papež: Víra není opium lidu, ale setkání a služba

Isabella Piro - Vatikán

„Koncentrace lidskosti“ zažitá ve vilas miserias Buenos Aires a „rána na srdci“, kterou představuje Irák navštívený v roce 2021: to a ještě více se skrývá ve dvou anticipacích autobiografie papeže Františka s názvem „Spera“ , kterou napsal společně s Carlem Mussem. Kniha, kterou vydává nakladatelství Mondadori, vyjde 14. ledna ve více než stovce zemí světa. Dnes, 17. prosince - v den, kdy se papež dožívá 88 let - italské deníky „La Repubblica“ a „Il Corriere della Sera“ předjímají některé úryvky.

Dětství v barriu Flores

„Když mi někdo řekne, že jsem papež z venkova, jen se modlím, abych toho byl hoden,“ říká František a vrací se vzpomínkami k onomu „složitému, multietnickému, multináboženskému a multikulturnímu mikrokosmu“, který představuje barrio Flores, buenosaireská čtvrť, kde prožil dětství. Zde „byly rozdíly normální a vzájemně jsme se respektovali“, vzpomíná Bergoglio a připomíná skupinky katolických, židovských a muslimských přátel bez rozdílu.

Současné Magdaleny

Papež vzpomíná na setkání s prostitutkami, obrazem té „temnější a únavnější stránky existence“, kterou poznal od dětství na argentinském předměstí. Když se stal biskupem, sloužil Bergoglio mši svatou za některé z těchto žen, které mezitím změnily svůj život. „Byla jsem prostitutkou všude,“ vyznává se mu jedna z nich, zvaná Porota, “dokonce i ve Spojených státech. Vydělávala jsem peníze, pak jsem se zamilovala do staršího muže, byl to můj milenec, a když zemřel, změnila jsem svůj život. Teď mám důchod. A chodím koupat stařečky a stařenky do domovů důchodců, o které se nemá kdo postarat. Na mši svatou moc nechodím a dělala jsem všechno se svým tělem, ale teď se chci starat o těla, o která se nikdo nestará“. „Současná Máří Magdaléna“, nazývá ji František. Porota mu naposledy zavolala z nemocnice, krátce před smrtí, aby přijala pomazání nemocných a svaté přijímání. „Odešla dobře,“ píše papež, „jako celníci a prostitutky“, kteří „nás předcházejí do Božího království“ (Mt 21,31). A měl jsem ji velmi rád. Ani teď, v den její smrti, se za ni nezapomínám modlit“.

Přátelství s „otcem Pepou"

Nechybí ani vzpomínky na vězně, kteří vyráběli kartáče na šaty, stejně jako příběh o zrodu přátelství s donem José de Paola, známým jako „otec Pepe“, farářem v Panně de Caacupé ve vile 21, kterého budoucí papež v době krize povolání podporoval nasloucháním a blízkostí. V těch oblastech na okraji města, kde „stát chybí už čtyřicet let“ a kde je drogová závislost „metlou, která násobí zoufalství“, právě tam - opakuje papež - „na těchto periferiích, které pro církev musí být vždy novým centrem, žije skupina laiků a kněží jako otec Pepe a každý den svědčí o evangeliu, mezi vyřazenými z ekonomiky, která zabíjí“.

Náboženství není opium lidu, víra je setkání

Těžká realita, z níž jasně vyplývá, že náboženství vůbec není, jak někteří říkají, „opiem lidu, uklidňující pohádkou, která má lidi odcizit“, opakuje papež. Naopak: právě „díky víře a tomuto pastoračnímu a občanskému nasazení“ se tyto čtvti „navzdory obrovským obtížím vyvíjely nepředstavitelným způsobem“. A „stejně jako víra je i každá služba vždy setkáním a jsme to především my, kdo se může od chudých mnohému naučit“.

Cesta do Iráku a „rána v srdci“ Mosulu

Od dramatu městských periferií až po drama Iráku zničeného konfliktem se Františkův pohled nemění, ale vždy zůstává pohledem naplněným pozorností a péčí o zraněné lidstvo. Z této historické návštěvy uskutečněné ve dnech 5. až 8. března 2021 - první papežské návštěvy v zemi - František připomíná „ránu na srdci“, kterou představuje Mosul: Po třech letech okupace Islámským státem, který si ho vybral za svou pevnost, se před mýma očima ukázalo jako rozvaliny,“ řekl, “jedno z nejstarších měst na světě, které oplývá historií a tradicemi, které bylo v průběhu času svědkem střídání různých civilizací a symbolem mírového soužití různých kultur v jedné zemi - Arabů, Kurdů, Arménů, Turků, křesťanů, Syřanů.“ A při přeletu z výšky z vrtulníku se území jevilo jako „rentgen nenávisti, jednoho z nejvydatnějších citů naší doby“.

Otrávené plody války

Z této cesty František vzpomíná na obtížný organizační kontext, způsobený jak přetrvávající pandemií Covidu-19, tak otázkou bezpečnosti. „Téměř všichni mi to nedoporučovali ... ale,“ píše, „cítil jsem, že musím“ jet do Abrahámovy země, „společného východiska židů, křesťanů a muslimů“. Nezastírá, že Bergoglio během své návštěvy Mosulu obdržel od britských tajných služeb informace o dvou připravovaných bombových útocích. Jedním z atentátníků byla žena vybavená výbušninami, druhý byl v dodávce. Oba byli zadrženi a zabiti iráckou policií dříve, než se jim to podařilo. „I to mě velmi zasáhlo,“ zdůraznil František, „i to bylo otrávené ovoce války“.

Výzva k upřednostnění rozumu, nikoli konfliktu

Ve vší té nenávisti však papež zahlédl světlo naděje při setkání s velkým ajatolláhem Alím al-Sistáním 6. března před třemi lety v Nadžafu: setkání, které „Svatý stolec připravoval celá desetiletí“ a které se konalo v bratrské atmosféře v al-Sistáního domě: „Gesto, které je na Východě ještě výmluvnější než deklarace, než dokumenty, protože znamená přátelství, příslušnost ke stejné rodině. Udělalo mi to dobře na duši a cítil jsem se poctěn“. Na adresu ajatolláha papež připomíná zejména „společnou výzvu velmocím, aby se zřekly jazyka válek a daly přednost rozumu a moudrosti“. A pak větu, kterou si s sebou nesl „jako vzácný dar: ‚Lidé jsou buď bratři podle náboženství, nebo jsou si rovni podle stvoření‘“.

Kromě knihy Spera, bude o životě papeže Františka vyprávět také film na motivy autobiografie napsané společně s Fabiem Marchesem Ragonou a vydané loni v březnu nakladatelstvím HaperCollins.