Papežova homilie na Korsice
PAPEŽ FRANTIŠEK
Lidé se ptají Jana Křtitele: „Co máme dělat?“ (Lk 3,10). Co máme dělat? Je to otázka, které je třeba pozorně naslouchat, protože vyjadřuje touhu obnovit život, změnit ho k lepšímu. Jan ohlašuje příchod dlouho očekávaného Mesiáše: ti, kdo naslouchají Křtitelovu kázání, se chtějí připravit na toto setkání, na setkání s Mesiášem, na setkání s Ježíšem.
Evangelium podle Lukáše dosvědčuje, že tuto touhu po obrácení vyjadřují právě ti nejvzdálenější: ne ti, kteří se společensky zdáli být nejblíže , ne farizeové a doktoři Zákona, ale ti nejvzdálenější, celníci, kteří byli považováni za hříšníky, a vojáci se ptají: „Mistře, co máme dělat?“ (Lk 3,12). To je krásná otázka, kterou si třeba dnes před spaním může každý z nás vyslovit jako modlitbu: „Pane, co mám udělat, abych připravil své srdce na Vánoce?“ (Lk 1,8). Ti, kdo se považují za spravedlivé, se nemění. Naopak ti, kteří byli považováni za veřejné hříšníky, se chtějí odvrátit od nečestného a násilného jednání k novému životu. A vzdálení se stanou blízkými, když se nám Kristus přiblíží. Jan ostatně celníkům a vojákům odpovídá takto: Cvičte se ve spravedlnosti, buďte poctiví a čestní (srov. Lk 3,13-14). Zapojením zejména těch posledních a vyloučených Pánovo hlásání znovu probouzí svědomí, protože přichází spasit, ne odsoudit ztracené (srov. Lk 15,4-32). A to nejlepší, co můžeme udělat pro to, abychom byli zachráněni a vyhledáni Ježíšem, je říci o sobě pravdu: „Pane, jsem hříšník“. Všichni zde jsme hříšníci. „Pane, jsem hříšník.“ A tak přistupujeme k Ježíši s pravdou, ne s "nalíčenou" nepravdivou spravedlností. On totiž přichází zachránit právě hříšníky.
A proto si dnes také klademe otázku, kterou zástupy adresovaly Janu Křtiteli. V této adventní době najděme odvahu ptát se beze strachu „co mám dělat?“, „co máme dělat?“. Ptejme se upřímně, abychom připravili pokorné srdce, srdce plné důvěry pro přicházejícího Pána.
Písmo, které jsme slyšeli, nám předkládá dva způsoby očekávání Mesiáše: podezíravé očekávání a radostné očekávání. Člověk může čekat na spásu s těmito dvěma postoji: podezíravým čekáním a radostným čekáním. Zamysleme se nad těmito duchovními postoji.
První způsob čekání, ten podezíravý, je plný nedůvěry a úzkosti. Kdo má mysl zaměstnánu sebestřednými myšlenkami, ztrácí radostnost své duše: místo aby bděl s nadějí, pochybuje o budoucnosti. Celý zaujatý světskými projekty nečeká na dílo Prozřetelnosti. Neumí čekat s nadějí, kterou nám dává Duch svatý. A pak přichází spásné slovo svatého Pavla, které nás probouzí z této letargie: „O nic se nestrachujte“ (Flp 4,6). Když se nás zmocní úzkost, vždy nás zničí. Bolest je jedna věc, fyzická bolest, morální smutek z nějakého neštěstí v rodině...; úzkost je věc druhá. Křesťané nesmí žít s úzkostí. Nebuďte utrápení, zklamaní, smutní. Jak rozšířené je dnes toto duchovní zlo, zvláště tam, kde bují konzumní způsob života! Viděl jsem v těchto dnech v Římě na ulicích tolik lidí, kteří chodí nakupovat, nakupují, s úzkostí konzumu, který pak zmizí a nic po sobě nezanechá. Taková společnost, která žije z konzumu, stárne nespokojená, protože neumí dávat: kdo žije sám pro sebe, nikdy nebude šťastný. Kdo žije takto se zavřenýma rukama a nic nenabízí, není šťastný. Kdo má ruce takto zavřené, jen pro sebe, a nemá ruce, aby dával, pomáhal, dělil se, nikdy nebude šťastný. A to je zlo, které může potkat nás všechny, všechny křesťany, i nás, kněze, biskupy, kardinály, všechny, i papeže.
Apoštol nám však nabízí účinný lék, když píše: „Za všech okolností předkládejte Bohu své prosby s modlitbami, prosbami a díkůvzdáním“ (Flp 4,6). Víra v Boha dává naději! Zrovna nedávno bylo na kongresu, který se konal zde v Ajacciu, zdůrazněno, jak důležité je pěstovat víru a ocenit roli lidové zbožnosti. Vzpomeňme si na modlitbu růžence: je-li znovuobjevena a dobře praktikována, učí nás soustředit srdce na Ježíše Krista s kontemplativním pohledem na Marii. A mysleme na bratrstva, která mohou vychovávat k bezúplatné službě bližnímu, a to jak duchovní, tak tělesné. Tato sdružení věřících, která mají tak bohatou historii, se aktivně podílejí na liturgii a modlitbě církve, kterou zkrášlují písněmi a pobožnostmi lidu. Členům bratrstev doporučuji, abyse vždydávali k dispozici, zejména těm nejkřehčím, a učinili tak víru dílem lásky. A ta bratrstva, která mají zvláštní zbožnost, ať jsou blízko všem, blízko svým bližním, aby jim pomáhala.
A odtud se dostáváme k druhému postoji: radostnému očekávání. Prvním postojem bylopodezíravé očekávání, to očekávání, které je „pro mě“ se založenýma rukama. Druhý postoj je radostné čekání. A není snadné mít radost. Křesťanská radost není v žádném případě bezstarostná, povrchní, karnevalová. To není. Není. Naopak, je to radost srdce, založená na pevném základu, kterou prorok Sofoniáš, obracející se k lidu, vyjadřuje takto: Radujte se, neboť „Hospodin, váš Bůh, je mocný Spasitel uprostřed vás“ (Sof 3,17). Důvěřujte Hospodinu, který je uprostřed nás. Tolikrát si na to nevzpomeneme: on je uprostřed nás, když konáme dobré dílo, když vychováváme své děti, když se staráme o staré lidi. On však není uprostřed nás, když pomlouváme, stále pomlouváme druhé. Tam žádný Pán není, tam jsme jen my. Příchod Pána nám přináší spásu: je to tedy důvod k radosti. Bůh je „mocný“, říká Písmo: může vykoupit náš život, protože je schopen splnit, co říká! Naše radost tedy není iluzorní útěchou, která nám má dát zapomenout na životní strasti. Ne, není to iluzorní útěcha. Naše radost je plodem Ducha svatého skrze víru v Krista Spasitele, který klepe na naše srdce a osvobozuje je od smutku a nudy. Proto se příchod Páně stává svátkem plným budoucnosti pro všechny národy: v Ježíšově společnosti objevujeme pravou radost ze života a dáváme znamení naděje, na kterou svět čeká.
A prvním z těchto znamení naděje je pokoj. Ten, který přichází, je Emanuel, Bůh s námi, který dává pokoj těm, které Hospodin miluje (srov. Lk 2,14). A když se připravujeme na jeho přivítání, kéž v této adventní době naše společenství rostou ve své schopnosti doprovázet všechny, zejména mladé lidi na cestě ke křtu a svátostem; a zvláštním způsobem také staré lidi, seniory. Starší lidé jsou moudrostí národa. Nezapomínejme na to! A každý z nás se může zamyslet: Jak se mám chovat před staršími lidmi? Mám je vyhledávat? Ztrácím s nimi čas? Naslouchám jim? „Ale ne, oni jsou nudní, se svými historkami!“. Opouštím je? Kolik dětí opouští své rodiče v domovech důchodců. Vzpomínám si, jak jsem jednou v jiné diecézi šel navštívit lidi v domově důchodců. A byla tam paní, která měla tři, čtyři děti. Zeptal jsem se jí: „A jak se mají vaše děti?“ - „Mají se dobře! Mám spoustu vnoučat“ - „A chodí vás navštěvovat?" - „Ano, vždycky přijdou.“ Když jsem vyšel ven, sestra řekla: „Přijdou jednou za rok“. Ale maminka zakrývala nedostatky svých dětí. Tak mnozí nechávají staré lidi samotné. Přejí si Vánoce nebo Velikonoce po telefonu! Postarejte se o staré lidi, kteří jsou moudrostí národa!
A myslete na mladé lidi na cestě ke křtu a svátostem. Na Korsice je jich díky Bohu hodně! A blahopřeji! Nikdy jsem neviděl tolik dětí jako tady! Je to Boží milost! A to jsem viděl jen dva malé pejsky. Milí bratři, mějte děti, mějte děti, které budou vaší radostí, vaší útěchou v budoucnosti. To je pravda: nikdy jsem neviděl tolik dětí. Jen ve Východním Timoru jich bylo tolik, ale v ostatních městech jich tolik nebylo. To je vaše radost a vaše sláva.
Bratři a sestry, bohužel dobře víme, že mezi národy nechybí velké příčiny smutku: bída, války, korupce, násilí. Řeknu vám jednu věc: někdy přicházejí ukrajinské děti, které se sem dostaly kvůli válce. Víte co? Ty děti se neusmívají! Zapomněly se usmívat. Prosím, mysleme na tyto děti v zemích válek, na bolest tolika dětí.
Boží slovo nás však vždy povzbudí. A před devastací, která tísní národy, hlásá církev jistou naději, která nezklame, protože Pán přichází, aby přebýval mezi námi. A tak náš závazek k míru a spravedlnosti nachází v jeho příchodu nevyčerpatelnou sílu.
Sestry a bratři, v každé době a v každém soužení je Kristus přítomen, Kristus je zdrojem naší radosti. On je s námi v soužení, aby nás provedl a dal nám radost. Uchovávejme si vždy v srdci tuto radost, tuto jistotu, že Kristus je s námi, že kráčí s námi. Nezapomínejme na to! A tak s touto radostí, s touto jistotou, že Ježíš je s námi, budeme šťastní a budeme dělat šťastnými i druhé. To musí být naše svědectví.