Slova papežů o válkách: Člověk je stvořen pro mír, který je Božím darem
Amedeo Lomonaco - Vatikán
Válka na Ukrajině je dramatickou stránkou jako mnoho jiných katastrof vyvolaných konflikty, které sužují celé dějiny lidstva. Když se jde bolestnou cestou zbraní, jsou celé národy znetvořeny a rozervány nenávistí. „Je to šílenství“, jak je několikrát definoval papež František, které zpustošilo nejednu křižovatku minulého století a tohoto počátku třetího tisíciletí. Zbytečný masakr“, citujme slova, která použil papež Benedikt XV. ve svém dopise adresovaném v roce 1917 vůdcům válčících národů, který stále čeká na jediný skutečně žádoucí epilog, totiž mír.
Tváří v tvář těmto propastem bolesti však lidské oči nemohou zavřít oči před nadějí. Po krutém utrpení dříve či později konečně přijde hodina, kdy lze přivítat dar míru. Po řadě obětí a hromadách trosek přichází okamžik, kdy vyklíčí smíření: okamžik, kdy převládne úsilí o dialog a obnovu, nikoliv o zbraně. Takových dlouho očekávaných dějinných okamžiků, v nichž po skončení války rezonují papežovy úvahy, je mnoho. Často jsou to slova, která nás nabádají, abychom nezapomínali na hrůzy, které jsme právě prožili, a abychom budovali novou éru, schopnou zabránit novému ničení a podporovat skutečné bratrství.
První světová válka, Benedikt XV.: Úsvit míru po brutální nenávisti
Jedním z těchto historických okamžiků, které se vyznačují ovocem míru, je 11. listopad 1918, kdy skončila první světová válka, tragédie, která si vyžádala více než 37 milionů životů. V předvečer vánoční slavnosti toho roku Benedikt XV. v projevu ke kolegiu kardinálů připomněl tuto dramatickou kapitolu dějin: „Na vatikánských výšinách,“ řekl papež, „k nám bohužel dolehly bolestné výkřiky těchto válečných let“. Proto jsme, pokračoval papež della Chiesa, „s pohnutím, ale také s otcovskou rozvahou“ „vyjádřili politování a odsoudili excesy brutální nenávisti“ a „svým úsilím“ se snažili „urychlit úsvit míru, připomínajíce zásady neměnné (...) Kristovy spravedlnosti“.
Pius XII. po druhé světové válce: Tvůrci nového světa
Dne 8. května 1945 skončila v Evropě druhá světová válka, která stála život nejméně 55 milionů lidí. Následujícího dne papež Pius XII. ve svém rozhlasovém poselství nazvaném „Konečně válka skončila“ zdůraznil, že „válka nahromadila chaos trosek, materiálních a morálních trosek, jaký lidstvo v průběhu celých svých dějin ještě nepoznalo“. Papežův pohled směřuje především na „hroby, zpustošené rokle zrudlé krví, kde odpočívají nesčetné ostatky těch, kteří padli za oběť bojům nebo nelidským masakrům, hladu nebo bídě“. Zdá se, že padlí, dodává papež Pacelli, „napomínají ty, kteří přežili tuto strašlivou pohromu“, a říkají jim: „Povstaňte z našich kostí a hrobů a ze země, kam jsme byli vrženi jako pšeničná zrna, tvůrci a budovatelé nové a lepší Evropy, nového a lepšího vesmíru, založeného na synovské bázni před Bohem, na věrnosti jeho svatým přikázáním, na úctě k lidské důstojnosti, na posvátné zásadě rovných práv pro všechny národy a všechny státy, velké i malé, slabé i silné“.
Pavel VI. k válce ve Vietnamu
V roce 1975 skončil další krvavý konflikt, který zpustošil Vietnam. Podle různých zdrojů zahynulo přes 58 000 amerických vojáků, 250 000 jihovietnamských vojáků a více než tři miliony vojáků a civilistů Severního Vietnamu. O dva roky dříve, po podpisu Pařížských mírových dohod, Spojené státy tuto zemi opustily. Nad touto velkou událostí konce války v této asijské zemi se 22. prosince 1975 pozastavil papež Pavel VI. během svého proslovu k Posvátnému kolegiu a římské prelatuře. „Ukončení bojů ve Vietnamu po třiceti letech války a bojů otevírá pro Indočínu a celou jihovýchodní Asii novou kapitolu, která není prosta neznámých“. Svatý stolec, připomněl papež Montini, se snažil „zůstat v kontaktu s vietnamskými úřady. Doufá, že tímto způsobem bude moci působit k vzájemnému prospěchu státu a církve, v duchu přátelské účasti na práci na obnově země a s nadějí, že katolické komunitě, jedné z nejrozvinutějších ve velkém asijském světě, kolébce starobylých a vznešených civilizací, bude dán dostatečný prostor pro život a činnost v náboženské oblasti, která je církvi vlastní, ale nikoli bez blahodárného vlivu na klidný a spořádaný rozvoj celého národního společenství“.
Jan Pavel II. o válce na Balkáně : Sarajevo má být křižovatkou míru
Dne 14. prosince 1995 byly v Paříži ratifikovány Daytonské dohody, které ukončily konflikt v Bosně a Hercegovině, jenž si vyžádal životy nejméně 100 000 lidí, z toho 40 000 civilistů. V projevu k diplomatickému sboru 13. ledna 1996 papež Jan Pavel II. zdůraznil, že „se zdá, že v některých částech Evropy se vytváří mírové klima“. „Bosna a Hercegovina mohla těžit z dohody, která by měla - jak doufáme - chránit její fyziognomii a zároveň brát v úvahu její etnické složení. Zejména Sarajevo, další symbolické město, by se mělo stát také křižovatkou míru“. „Na druhé straně,“ poznamenává papež Wojtyła, „nenazývá se snad „Jeruzalémem Evropy“? Jestliže je s tímto městem spojeno vypuknutí první světové války, mělo by se jeho jméno konečně stát synonymem města míru a kulturní, společenská a náboženská setkání a výměny by měly obohatit jeho mnohonárodnostní soužití. Tento proces bude dlouhý a neproběhne bez obtíží“.
Papež František poslem míru v Iráku
V roce 2021, v době, kdy se celý svět snaží vymanit z koronavirové pandemie, je papež František poslem míru v Iráku, zemi hluboce poznamenané ve své nedávné historii četnými konflikty. Po první a druhé válce v Perském zálivu a konci režimu Saddáma Husajna byl Irák rozvrácen dlouhou řadou útoků a násilí. Guerillová válka sílí a rodí se samozvaný Islámský stát. Dne 9. prosince 2017 tehdejší irácký premiér al-Abádí oficiálně prohlašuje vítězství ve válce proti ozbrojencům Islámského státu. Mír však zůstává křehkým darem, který je třeba chránit. Papež František to několikrát připomíná během své apoštolské cesty do země Abrahámovy. „V uplynulých desetiletích,“ řekl při setkání se státními představiteli, občanskou společností a diplomatickým sborem, „Irák postihly katastrofy válek, metla terorismu a sektářské konflikty, často založené na fundamentalismu, který nedokáže akceptovat mírové soužití různých etnických a náboženských skupin, odlišných idejí a kultur. To vše přineslo smrt, zkázu, trosky, které jsou dodnes viditelné, a to nejen v materiální rovině: škody jsou ještě hlubší, pomyslíme-li na rány v srdcích tolika lidí a komunit, které se budou muset léta a léta hojit“. „Uspokojení základních potřeb mnoha bratrů a sester,“ dodal František, „je aktem lásky a spravedlnosti a přispívá k trvalému míru“.
Sen o míru ve všech válkou zničených zemích
Každá válka, jak několikrát připomněl papež František, je „vždy porážkou“. Pouze mír však, i uprostřed hlubokých a nesmazatelných ran, vede naopak k postupnému uzdravení. Obyvatelé Ukrajiny, Blízkého východu a všech oblastí světa otřásaných válkami a násilím - jako je Jižní Súdán, Konžská demokratická republika, Myanmar - čekají, až se sen o autentickém smíření stane co nejdříve skutečným darem, který je třeba přijmout, chránit a posilovat. Zázrak, který je třeba opatrovat, protože mír je největším lékem proti nenávisti. A i když je to jen plod, který právě vykvetl, vede k tomu, že člověk znovu vidí důstojnost druhého a tvář toho, kdo je během války považován pouze za nepřítele. Smíření je autentickým údělem lidstva, protože, jak zdůraznil papež Benedikt XVI. 1. ledna 2013 při slavnosti Nejsvětější Panny Marie, „člověk je stvořen pro mír, který je Božím darem“.
