Papežova homilie při Jubileu nemocných
Ve svém kázání, které přečetl arcibiskup Rino Fisichella, papež František vyzval věřící, aby se zamysleli nad situací Izraelitů ve vyhnanství.
Papež František
„Hle, činím něco zcela nového: právě teď to vyrůstá, copak to nevidíte?“ (Iz 43,19). Tato slova adresuje Hospodin prostřednictvím proroka Izaiáše izraelskému lidu v babylonském vyhnanství. Pro Izraelity je to těžká doba, zdá se, že je vše ztraceno. Jeruzalém byl dobyt a zpustošen vojáky krále Nabukadnezara II. a deportovanému lidu nic nezbylo. Obzor se zdá být uzavřený, budoucnost temná, každá naděje zmařená. Všechno by mohlo vyhnance přimět k tomu, aby se nechali zlomit, aby hořce rezignovali, aby se necítili nadále Bohem požehnaní.
A přece právě v tomto kontextu je Hospodinovým pozváním uchopit něco nového, co se rodí. Ne něco, co se stane v budoucnosti, ale něco, co se již děje, co klíčí jako výhonek. Co to je? Co se může zrodit, ba co už může vyklíčit v tak opuštěné a zoufalé situaci, jako je tato?
To, co se rodí, je nový lid. Lid, který po zhroucení falešných jistot minulosti objevil to podstatné: zůstat jednotný a společně kráčet v Hospodinově světle (srov. Iz 2,5). Lid, který bude schopen obnovit Jeruzalém, protože se daleko od svatého města, se zničeným chrámem, který už nemůže slavit slavnostní liturgie, naučil setkávat se s Hospodinem jiným způsobem: v obrácení srdce (srov. Jer 4,4), v praktikování práva a spravedlnosti, v péči o chudé a potřebné (srov. Jer 22,3), ve skutcích milosrdenství.
Je to stejné poselství, které můžeme jiným způsobem uchopit i v úryvku z evangelia (srov. J 8,1-11). I zde je člověk, žena, jejíž život je zničen: ne geografickým vyhnanstvím, ale morálním odsouzením. Je hříšnicí, a proto je vzdálena zákonu a odsouzena k ostrakizaci a smrti. Zdá se, že ani pro ni neexistuje žádná naděje. Bůh ji však neopouští. Vskutku, právě když už její trýznitelé svírají v rukou kameny, právě zde Ježíš vstupuje do jejího života, brání ji a zachraňuje před jejich násilím a dává jí šanci začít novou existenci: „Jdi“ - říká jí - „jsi svobodná“, „jsi zachráněna“ (srov. v. 11).
Těmito dramatickými a dojemnými příběhy nás dnešní liturgie vybízí, abychom na své postní cestě obnovili důvěru v Boha, který je nám vždy nablízku, aby nás zachránil. Žádné vyhnanství, žádné násilí, žádný hřích ani žádná jiná životní realita mu nemůže zabránit, aby nestál u našich dveří a neklepal, připraven vstoupit, jakmile mu to dovolíme (srov. Zj3,20). Skutečně, zvláště když jsou zkoušky těžší, jeho milost a láska nás drží ještě pevněji, aby nás pozvedly.
Sestry a bratři, tyto texty čteme v době, kdy slavíme Jubileum nemocných a světa zdravotnictví, a nemoc je jistě jednou z nejtěžších a nejtěžších životních zkoušek, v níž se vlastníma rukama dotýkáme toho, jak jsme křehcí. Můžeme se kvůli ní cítit jako lidé ve vyhnanství nebo jako žena v evangeliu: bez naděje do budoucna. Ale tak to není. Ani v těchto chvílích nás Bůh nenechává samotné, a pokud se mu odevzdáme právě tam, kde naše síly selhávají, můžeme zakusit útěchu z jeho přítomnosti. On sám, který se stal člověkem, chtěl sdílet naši slabost ve všem (srov. Flp 2,6-8) a dobře ví, co je to utrpení (srov. Iz 53,3). Proto mu můžeme říci a svěřit své trápení a máme jistotu, že nalezneme soucit, blízkost a laskavost.
Ale nejen to. Ve své důvěřivé lásce nás vlastně zapojuje tak, že se můžeme stát naopak „anděly“ jeden pro druhého, posly jeho přítomnosti, a to do té míry, že se často jak pro trpící, tak pro ty, kdo o ně pečují, může lůžko nemocného proměnit ve „svaté místo“ spásy a vykoupení.
Drazí lékaři, sestry a členové zdravotnického personálu, když pečujete o své pacienty, zejména o ty nejkřehčí, Hospodin vám nabízí příležitost neustále obnovovat svůj život, živit je vděčností, milosrdenstvím a nadějí (srov. bulu Spes non confundit, 11). Vyzývá vás, abyste je osvěcovali pokorným vědomím, že nic není samozřejmé a že všechno je darem od Boha; abyste je živili tou lidskostí, kterou zakoušíte, když necháte padnout vnější zdání, ale to, co se počítá, zůstává: malá i velká gesta lásky. Dovolte přítomnosti nemocných, aby vstoupila do vaší existence jako dar, aby uzdravila vaše srdce, očistila je od všeho, co není láska, a zahřála ho horoucím a sladkým ohněm soucitu.
S vámi tedy, drazí nemocní bratři a sestry, v tomto období svého života sdílím mnohé: zkušenost nemohoucnosti, pocitu slabosti, závislosti na druhých v tolika věcech, potřeby podpory. Není to vždy snadné, ale je to škola, ve které se každý den učíme milovat a nechat se milovat, bez předstírání a bez odmítání, bez lítosti a bez zoufalství, vděční Bohu a bratřím a sestrám za dobro, které dostáváme, opuštění a s důvěrou v to, co teprve přijde. Nemocniční pokoj a lůžko nemoci mohou být místem, kde uslyšíme hlas Pána, který i nám říká: „Hle, činím něco zcela nového: právě teď to vyrůstá, copak to nevidíte?“ (Iz 43,19). A tak obnovovat a posilovat naši víru.
Benedikt XVI - který nám v době své nemoci podal krásné svědectví o vyrovnanosti - napsal, že „míra lidskosti se zásadně určuje ve vztahu k utrpení“ a že „společnost, která nedokáže přijmout utrpení [...], je společností krutou a nelidskou“ (encyklika Spe Salvi, 38). Je to pravda: společné vyrovnávání se s utrpením nás činí lidštějšími a sdílení bolesti je důležitou etapou na každé cestě ke svatosti.
Drazí přátelé, neodsouvejme křehké lidi ze svého života, jak to bohužel dnes někdy činí určitý typ mentality, nevylučujme bolest ze svého okolí. Spíše z ní udělejme příležitost ke společnému růstu, k pěstování naděje díky lásce, kterou nám Bůh nejprve vlil do srdce (srov. Řím 5,5) a která je tím, co nad vším zůstává navždy (srov. 1 Kor13,8-10.13).
