O osvobozující milosti
P.Milan Glaser SI - Vatikán
Papež František překvapil obsahem svojí apoštolské exhortace o Amazonii. Zaskočil zejména ty, kteří význam tohoto textu řádného církevního magisteria redukovali na otázku, zda bude obsahovat alespoň nějakou poznámku o svěcení ženatých mužů pro tento region, což by prý vyřešilo tamější nedostatek kněží. Titíž pochlebovači však zároveň nereflektují nebo minimalizují papežovy radikální postoje vůči (ne)kulturnímu, ekonomickému a ekologickému drancování tamější populace. Tyto otázky je totiž nechávají zcela chladnými.
Tak i naše mediální scéna, nejen katolická, oplývala před vydáním zmíněné exhortace úvahami, v nichž profesoři a laureáti nejrůznějších ocenění, nezřídka i kněží, operovali latinským výrazem viri probati ve snaze naznačit, jak odborně se zaobírají problematikou církevního celibátu. Nebude proto bez zajímavosti doplnit některé zamlčené skutečnosti. Jejich zásadní omyl lze shrnout tvrzením, že „celibátní závazek pro kněze je středověké opatření“. Tím jen prozrazují, že jim zcela uniká podstata duchovenského povolání adresovaného Kristem „tomu, kdo může pochopit“ (Mt 19,12). Je to smutné, ale dávají pouze průchod svému vlastnímu nepochopení, zvláště jedná-li se zároveň o nositele svátosti svěcení. Jejich tvrzení nedávají šanci milosti, ani svobodě. Důvodem svobodné volby celibátu totiž není nějaký psaný příkaz či zákaz, nýbrž osvobozující milost Ježíše Krista.
Zmíněné středověké opatření má totiž ve skutečnosti význam zcela marginální. Vůbec nejde o nějaký příkaz adresovaný věřícím, nýbrž o interní církevní normu určenou představeným, kteří prověřují duchovenské povolání kandidáta před přijetím do kněžského semináře podle toho, zda přijal milost povolání k celibátu anebo cítí, že je ke kněžství přitahován něčím jiným, např. vidinou, že bude kazatelem či profesorem apod.
Ono opatření, přijaté na prvním lateránském koncilu roku 1123, tedy jen určilo, že kandidáti svěcení budou vybíráni pouze z řad neženatých mužů. Do té doby totiž skutečně byli svěceni také ženatí muži, ale jen jednou ženatí, jak podotýká sv. Pavel (1 Tim 3,2). Vždycky však s povolením manželky, protože podle téhož apoštola se k takovéto církevní službě pojí zdrženlivost (Tit 1,8), pokud jde o intimní soužití manželů. Zdrženlivost je totiž jádrem duchovenské služby, počínaje apoštoly, kteří takto svoje povolání žili. Písemně je tato tradice poprvé zaznamenána synodami a koncily ve 4. století, jakož i církevními otci na Východě i na Západě.
Zajímavý je výklad citované podmínky sv. Pavla, aby totiž duchovním představeným byl pouze unius uxoris vir, tedy jednou ženatý muž. Až do 20. století byla tato pasáž vykládána velice jednoduše podle klíče zdrženlivosti: kdo je ženatý po druhé (rozumí se po smrti první ženy), nebude schopen zdrženlivosti, a proto není vhodný pro svátostné svěcení. Tak jsou slova sv. Pavla chápána v celé západní i východní tradici a dokladů je spousta. Bohužel až ve dvacátém století začala být vykládána způsobem pouze zcela opačným, totiž jako důkaz toho, že manželský život a služebné kněžství je možné spojit.
Původní milost, která je rozhodující pro římskou církev, jak v nedávném knižním rozhovoru opět potvrzuje papež František, tedy zůstává netknuta i v případě apoštola Petra, což dosvědčuje rovněž svatý Pavel, když o Petrovi říká, že si s sebou „vodí věřící ženu“ (1 Kor 9,5). V původním řeckém znění této pasáže totiž není použit výraz žena (gynaika), což by mohla být i manželka, nýbrž sestra (adelfén), a svatý Pavel zajisté záměrně užívá tohoto slova v případě Petra, o kterém všichni věděli, že je ženatý, aby vyjádřil zdrženlivý způsob soužití těchto manželů.
Tyto skutečnosti v rozvířené mediální debatě chybějí a proto je dobré je zmínit. Vyniká z nich totiž, že Boží milost a svoboda jsou základem existence církve. Stává se tak zjevným, proč papež nemůže učinit opatření, které by popřelo, že duchovenské povolání uděluje pouze Ten, jehož je na zemi náměstkem.
