Číše světla - Za Markétou Procházkovou
Johana Bronková - Vatikán
Hnaly jsme se Prokopským údolím, předjařím právě osvěženým ranním deštěm, ve vzduchu voněla hlína a kameny na cestě se leskly v paprscích slunce pronikajících mezi stromy. Na družinky rozdělený dívčí “tomácký” oddíl lovil za pařezy a výmoly poschovávaná slůvka, ze kterých jsme nakonec poskládaly verše: “Orosenou číši světla/ podalo mi horké ráno/ přetékala ptačím zpěvem/ každý doušek voněl lesem/ jímala mě modrá závrať/ s jakou v sobě slunce nesem. Markéta Procházková.
Tehdy jsme se poprvé setkaly. Bylo mi deset, nanejvýš dvanáct let a nemohla jsem to tenkrát vědět. Nemohla jsem vědět, co je to setkání. A přece spolu s těmito verši, toho rána tak pravdivými a zároveň otevírajícími krajiny mnoha dalších rán, se mi v paměti zapsala chvíle a nálada toho dne a s nimi také Markétino jméno.
Markéta Procházková-Lutková, básnířka, klavíristka, improvizátorka, hudební skladatelka odešla z tohoto světa 2. června 2020, ve věku 56 let.
Narodila se 25. září 1963. Vystudovala klavír a skladbu na konzervatoři u Ilji Hurníka a varhanní improvizaci u Jaroslava Vodrážky. Absolvovala v jednadvaceti letech s vlastním koncertem pro klavír a smyčcový orchestr. Mezitím již studovala skladbu také na AMU u Josefa Ceremugy. Od dětského věku psala básně, otištěné v různých periodikách, vítězila v literárních i skladatelských soutěžích. V šestnácti letech vydala básnickou sbírku Sny bez přístřeší, po níž následovalo Vítání světla (1981) a Na prahu lásky (1984). Na její verše napsali partitury například Milan Slavický, Ctirad Kohoutek nebo Zdeněk Lukáš. Komponovala vokální, komorní a symfonické skladby, spolupracovala s rozhlasem a televizí - zaznamenává spolu s některými podrobnostmi Slovník české literatury, v heslu naposled upravovaném v roce 2008 a opakovaném také v nemnoha nekrolozích, jež se v minulých dnech objevily. Snad jen s dodatkem, že posléze vydávala také klavírní a varhanní doprovody skladeb svého manžela, folkového zpěváka Petra Lutky.
Nabízelo by se cosi o mladých hvězdách, které zazáří a vyhasnou, jenže to by byla lež. Potkala jsem se s Markétou ještě několikrát v domě svých rodičů, v době, o které se zveřejněné biografické záznamy už nezmiňují. Mluvila o svých plánech s nahrávacím studiem, ale také o věřitelích a dluzích, jejichž termín splátky většinou končil právě toho dne. Zaplétala se do spárů finančnických stvůr s tváří Gorgony překrytých komickou maskou zdánlivých východisek, ústících do dalších a dalších tekutých písků.
Její dary a talenty nezmizely ani nevyhasly, nýbrž byly pohřbívány v soukolích nelítostných mechanismů naší společnosti, s nimiž každodenně uzavíráme kompromisy. Nemluvila jako snílek nebo člověk z jiného světa, spíš jakoby bytostně stála při tom podstatnějším, v přesvědčení, že dobré a krásné věci mají právo na existenci právě a jen proto, že jsou takové, a nepotřebují další argumenty.
Když si znovu vybavuji odzbrojující čirost její tváře, napadá mě, že všechno mohlo být jinak, kdyby žila v době, kdy bylo ještě možné potkat mecenáše, a nikoli ve světě agentur, grantů, manažérů a jiných o uši drhnoucích slov, skrze něž se dneska redukuje kultura - a člověk spolu s ní - na ztrátovou položku v rozpočtech.
Myslím, že Markétin život i její odchod, by měl být mementem. Bylo by dobré rozpomenout se, upamatovat se na duchovní rozměr života, pole, na němž jedině může kultura růst. Poslední měsíce to ukázaly s názorností přesahující veškeré fantazie. Pokud z materialistického ošálení neprocitneme, čekají nás nepochybně ještě větší obludnosti než onáhubkovaní zpěváci a hudebníci na Pražském jaru. Cosi lidského v člověku selhává a hlasů bijících na poplach je poskrovnu.
Pán života Markétu povolal, vysvobodil ji z těla zkroušeného nemocemi, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že tím, co bylo “neslučitelné s životem” v této dějinné chvíli, byla průzračnost její duše, číše světla. Nyní, orosená slovy a hudbou, které nám zanechává, v horkém ránu, jak psala v lyricky opojné básni o setkání na prahu dospělosti, vyšla v ústrety závratnému Slunci, jež v ní dávno žhnulo.
Zádušní mše za Markétu Procházkovou se bude sloužit v kostele sv. Bartoloměje v Bartolomějské ulici v Praze, v sobotu 27. června ve 14 hodin.
