Křesťanství je menšinové, ale nemizí - říká Jean-Luc Marion, letošní laureát Ratzingerovy ceny

14. listopadu mělo ve Vatikánu proběhnout slavnostní předání Ratzingerovy ceny laureátům jejího jubilejního 10. ročníku. Jak jsme referovali 1. října v souvislosti s jejich oznámením při tiskové konferenci Nadace Josepha Ratzingera – Benedikta XVI., stali se jimi australská teoložka Tracey Rowland a francouzský filosof Jean-Luc Marion. Tento dnes čtyřiasedmdesátiletý myslitel, žák Jaquese Derridy, inspirovaný fenomenologií Husserla a Heideggera a jejich následovníky Ricouerem a Levinasem, ale také největšími teology 20. století, Louisem Bouyerem, Henrim de Lubacem a Hansem Urs von Balthasarem, zakládal v roce 1972 spolu s dvěma naposled jmenovanými a s tehdejším kardinálem Josephem Ratzingerem mezinárodní teologický časopis Communio. Během své dlouhé akademické dráhy vyučoval mimo jiné na pařížské Sorbonně a na univerzitě v Chicagu (University of Chicago Divinity School). Vedle fenomenologie, v jejímž rámci rozvíjí koncept obdarovanosti, patří také k největším dnešním znalcům Reného Descartese. V roce 2008 byl zvolen mezi čtyřicítku tzv. „nesmrtelných“ Francouzské akademie.

Jean-Luc Marion představil některá východiska svého myšlení a pohledy na naši současnost v obsáhlém rozhovoru pro portál National Catholic Register.  Přinášíme vám výňatky z těchto jeho úvah

Vztah filosofie a teologie

Teologie nabízí vhled do všech ostatních disciplín a je ustavující součástí racionality, říká francouzský filosof. Humanitní vědy by se teoreticky měly zabývat vším co je, nebo přinejmenším vším, co je myslitelné. Tendencí moderní doby však je oblast metafyziky a teologie přehlížet. „Je to silná a škodlivá tendence. Protože otázka božského, nepodmíněného, absolutního principu, je-li jaký, je otázkou, která pronásledovala a nadále pronásleduje lidské myšlení. Pokud se s ní nebudeme zaobírat přímo, objeví se nepřímo v jiných oblastech. Obory jako historie, literatura, dějiny umění, sociologie nebo psychologie jsou nadále konfrontovány s teologickou otázkou nepřímým a někdy anonymním způsobem – totiž prostřednictvím otázky, zda Bůh může být odhalen, nebo zda se může odhalit, zjevit sám.“ – Říká Jean-Luc Marion a připomíná encykliku Jana Pavla II. Fides et Ratio, jejímž cílem bylo poukázat na kontinuitu teologie, totiž sacra doctrina, posvátného učení, jak se v západní tradici označovala, a rozumu „Domnívám se, že se člověk může jen ztěží věnovat filosofii, aniž by vstupoval do říše sacra doctrina.“

Náboženství jako základní kámen společnosti

V některých svých posledních knižních titulech, zejména v právě vycházející Brief Apology for a Catholic Moment (Chicago University Press 2021), se autor věnuje katolicitě ve smyslu všeobecnosti a otázkám, které před dnešní katolíky klade současná situace. Jean-Luc Marion se v ní široce věnuje problému laickosti, sekularity a ukazuje, že žádná společnost nemůže existovat bez principu společenství. A právě tento princip v naší západní civilizaci postrádá. „Nesnáze, s nimiž se potýkáme, jsou dílem způsobeny neznalostí a popíráním svého původu ze strany části společností, které se nicméně rozvinuly v křesťanském rámci. To je politický slabost. Popírání křesťanských kořenů naší společnosti není pouhým a slabým názorem, ideologií, ale také chybou z politického hlediska. Znamená to, že nerozumíme síle, která založila naše společnosti. Právě proto jsou současní politici tak špatní: nejsou vzdělaní, nejsou si vědomi skutečného historickému stavu společností, jimž mají vládnout.“

Oddělení státu a církve

Jedním z klíčových témat poslední knihy je oddělení státu a církve. „Oddělení je velmi dobrá věc, protože zajišťuje rozdělení politické moci a náboženské autority. Je to biblický objev. Starověký Izrael byl první a jedinou zemí, kde toto oddělení fungovalo, zatímco všude jinde byl zmatek mezi politickou mocí (císařem, faraonem apod.) a duchovním vedením. V případě Izraele nebyl král nejvyšším knězem. A nad oběma bděl prorok. Oddělení je tedy biblický koncept. A církev se vždy musí držet tohoto principu, protože pokaždé, když docházelo k alianci trůnu a oltáře, bylo to ke škodě církve. Křesťané mohou tedy jedině vítat takovéto oddělení.“

Pokud jde o krize, zmítající dnešní společností, přední francouzský filosof spatřuje v církvi instituci, která se k nim dokáže postavit lépe než jiné, které - jak říká - „tráví všechen svůj čas na zabránění krizím, jejich zakrývání nebo lhaní“. „Církev ví, jak se stavět ke krizím, protože ji ve skutečnosti tvoří lidé, které uvádí do krize Boží soud, Kristova krize. Jsou tedy na krize jaksi zvyklí,“ podotýká.

Křesťanství je menšinové, ale nemizí

Tichým optimismem zaznívají také Marionovy prognózy kolem budoucnosti křesťanství na západě. „Nové religiozity vtělené do různých ideologií, jako bolševismus, nacismus a všechny totalitní ideologie, byly od samého počátku zamýšleny jako náhražky křesťanství. V období nihilismu, to je stále viditelnější. Společnost sama o sobě je vždycky ne-křesťanská. Sv. Augustin to dobře vysvětlil ve spise O obcí Boží, který bychom si měli znovu přečíst. Problém nespočívá totiž v cézuře mezi církví a společností. Je to docela normální, protože církev přichází od Boha a společnost se nechce k Bohu vracet. Tak tomu bylo vždycky a není na tom nic překvapivého… Společnost nemůže nikdy být plně křesťanská, protože křesťané sami nejsou plně křesťanští…“ Podle francouzského filosofa není pravdou, že by křesťanství mizelo ze západu „Křesťanství bylo vždycky minoritou a v konfliktu. To není výsadou přítomnosti oproti minulosti. Procházíme obdobím radikálního nihilismu, to je pravda, ale současná situace církve není bezprecedentní. Církev vždycky stála proti odmítání Boha ve společnostech, což je přirozené.”

Problémy pandemické situace

Zcela nové otazníky, které filosofa nemohou ponechat bez znepokojení, klade současná chvíle. Jeden z Marionových učitelů Emmanuel Levinas je znám svou hlubokou reflexí nad lidskou tváří a její rolí ve vztahování k druhým, jako nad etickou dimenzí. Jean-Luc Marion se domnívá, že dlouhodobé používání roušek v otevřeném prostoru je děsivé, avšak věří, že nebude trvat věčně.

„Koronavirová krize není první zdravotní krizí… Jde v ní spíše o sociální a sociologickou – stručně řečeno – morální krizi. Nikdo nerozumí, co se děje, a politici, kteří dokazují, že nejsou schopni rozvinout seriózní zdravotní politiku, se snaží zachránit své pozice a zdravotní systém přenášením své vlastní odpovědnosti na občany. V praxi to znamená přenášení nemocničních problémů do veřejného prostoru. Když nejsme schopni zajistit dostatek lůžek pro léčení, protože buď nevíme jak léčit nebo to považujeme za příliš drahé, co uděláme? Řekneme lidem, aby se chovali jako nemocní na ulici a jednáme s nimi jako s podezřelými. To je naprosto zřejmé. Vzhledem k tomu, že jsme v nemocnici, svoboda je velmi omezená, a proto jsou nyní veřejné svobody omezeny pod záminkou boje proti epidemii. Dochází k znásilňování veřejné svobody. Politici by měli říci: „Měli bychom být schopni léčit nebo omezit šíření epidemie a neměli bychom obviňovat občany, že jsou za ni zodpovědní.“ To však rozhodně neříkají. A celá situace je velice bizarní.“

Jean-Luc Marion podotýká, že politici ovšem nebudou spěchat s návratem k občanským svobodám, protože za tohoto stavu je snažší vládnout. „V určité chvíli občané budou muset tyto restrikce nějak omezit. Doposud byli velmi poslušní a submisivní. Doufám, že tomu tak nebude i nadále,“ říká letošní laureát Ratzingerovy ceny, francouzský filosof Jean-Luc Marion.

Připravila Johana Bronková