Na handbiku z Brna za papežem
Ve studiu Vatikánského rozhlasu nás navštívil hlavní organizátor této pouti, pan Dušan Petřvalský. Můžete popsat, jak vše probíhalo?
„Expedice z Brna do Říma startovala 23.7., do Říma jsme dojeli včera. Tři z nás jeli na handbiku, pak tu bylo deset cyklistů a tři řidiči doprovodných automobilů. V týmu jsme měli jednoho kuchaře, který se o nás po celou dobu staral. Cesta probíhala podle plánu – občas jsme hledali kemp na přespání, protože jsme zmokli. Měli jsme nějaké drobné defekty na handbicích, dva dny před Římem se nám zlomil oj na karavanu, takže jsme ho museli svařovat. Podle plánu jsme ale měli jednodenní rezervu – do Vatikánu jsme měli přijet v úterý a ve středu se účastnit audience. Toto jsme splnili a podařilo se nám sejít se Svatým otcem.“
Pouť na handbiku do Říma se ale nekonala poprvé – byla připomínkou obdobné akce, která se uskutečnila před dvaceti lety a vyvrcholila setkáním s papežem Janem Pavlem II. Jaké bylo dnešní setkání s papežem Františkem?
„Bylo o něco zajímavější. Setkání s Janem Pavlem II. bylo více osobní. Byli jsme tehdy na Svatopetrském náměstí a řekl bych, že jsme k němu měli blíže, ačkoli to mohlo být prostorově dál. Jan Pavel II. se mnou mluvil déle než papež František. I když také dnes mi papež požehnal, udělal mi křížek, dostal jsem od něho dáreček, jako všichni, které přijal osobně, a dal jsem mu expediční placku, kterou jsme nosili během celé cesty z Brna do Říma. Navíc mu celá naše poutnická výprava předala dar, a sice ptačí budku. Kamarád z expedice tyto budky vyrábí ze smrkového dřeva. Lze ji přichytit na nějaký strom nebo kamkoli, kam budou přilétat ptáčci.“
Jak jste se ocitl na vozíčku a jakou roli sehrál sport ve vašem životě?
„Sportoval jsem už na základní škole. Zhruba v deváté třídě, bylo to v dubnu, na Velikonoce, mne srazil automobil. Měsíc před svými patnáctými narozeninami jsem se tak ocitl na vozíku. V brněnské úrazové nemocnici mi řekli, že mám jenom vyskočený obratel, a že bych to měl do tří měsíců rozchodit. Z oněch tří měsíců se stalo téměř pětadvacet let na vozíku. Papež Jan Pavel II. mě takovou krkolomnou česko-polštinou povzbuzoval, abych nadále sportoval, takže to konám. Dělám závody – cyklistické nebo pro handbiky – a pořádám takové akce, které by udělaly radost také druhým lidem, a především abych motivoval nejenom postižené, kteří skončí na vozíku, ale třeba také malé děti, aby věděly, že mají sednou na kolo a projet se na něm. V Žeravicích, v okrese Hodonín, už pátým rokem děláme závody nazvané Slovácký okruh. Při nich sportují také děti od nejmenších věkových kategorií – od dvouletých dětí na odrážedlech, které jedou tam a zpět tři sta metrů. Někdy nechtějí přestat v závodění a když jedou už potřetí, počtvrté či popáté, rodiče za nimi běží a zlobí se na mě, ale děti neopouští motivace, aby získaly medaili. Je pěkné, když je pak potkáte někde v obchodním centru a všimnete si, že na sobě mají triko Slovácký okruh, a řeknete si, to je Pepík, to je František... To opravdu člověka potěší.“
Proč jste se vůbec rozhodli, že budete putovat za papežem – před dvaceti lety i dnes?
„Všechny cesty vedou do Říma – já tam jedu taky. Tak zněl náš slogan před dvaceti lety. Letos jsme ho trochu poupravili: Ať se kola točí. Všechny cesty vedou do Říma – já tam jedu taky. Před expedicí nám na cestu požehnal otec z žeravské farnosti, Jan Šimoník, a z brněnského náměstí nám odstartoval pan hejtman Jan Grulich. Do Říma jsme se vydali po dvaceti letech, abychom se dostali znovu za papežem.“
Přejeme šťastnou další cestu a děkujeme za rozhovor.
Děkuji všem posluchačům a přeju jim hodně zdraví a sil.
(jag)
