Sylvie Menard: Od propagátorky eutanazie k zastánkyni paliativní péče

"Nikdo nemá právo rozhodovat o lidském životě. Lékaři mi dávali tři roky. Od jejich diagnózy uplynulo šestnáct let," zdůrazňuje lékařka, která se zapojila do debaty o legalizaci eutanazie v Itálii. Výzvu k referendu o této otázce již podepsalo 1 300 000 Italů.

Sylvie Menard byla studentkou známého italského onkologa a politika Umberta Veronesiho, s nímž dlouhá léta pracovala na onkologickém institutu v Miláně. Patřil deklarovaným zastáncům biologické závěti a práva na eutanazii. Po léta po svém učiteli opakovala, že "když tělo odmítá poslušnost, nebo ještě hůře, hlava už není plně funkční, není to už vlastně život a je lepší skoncovat s utrpením". Dlouho veřejně propagovala tento názor. Všechno se změnilo, když sama vkročila do nemocničního pokoje jako pacient onkologického oddělení, s rakovinou kostní dřeně. "Tehdy jsem si uvědomila, že všechny jistoty, které jsem měla jako zdravý člověk, přestaly platit ve chvíli, kdy jsem onemocněla. Zažila jsem utrpení a přestala jsem jen teoretizovat," vyznává Sylvie Menard. Namísto "práva na smrt" začala usilovat o právo “na dobrou léčbu a důstojnou péči".

Francouzská lékařka zdůrazňuje, že naléhavou výzvou dnešní doby je poskytnout pacientům, kteří již nechtějí žít, odpovídající systém péče. "Když existuje systém paliativní péče, máte možnost ulevit si od bolesti a v blízkosti lidí, kterým na vás záleží, přestanete myslet na smrt," říká Menard. Poznamenává, že v naší společnosti je bohužel nemocný a nemohoucí člověk vykreslován pouze jako přítěž a finanční zátěž, a proto existuje tolik ideologických tlaků, aby se vše rychle vyřešilo "smrtící injekcí". "Je snazší poskytnout soupravu pro eutanazii než kvalitní paliativní péči. To však vůbec neznamená, že i velmi nemocní lidé chtějí zemřít. To my jim často říkáme, že to chtějí," zdůrazňuje lékařka. Upozorňuje také, že lobbisté falšují údaje ze zemí, kde je eutanazie legální, aby dokázali, že jde o hlubokou a přirozenou lidskou touhu.

"Když se nyní v Itálii dohodneme na zabíjení lidí v terminálním stadiu, přijdou rychle na řadu lidé s depresemi, pohybovým postižením nebo tzv. “nedůstojný” život pacientů s Alzheimerovou chorobou, a pak také děti, které se narodí s jakýmkoli postižením. Kdo stanoví hranici mezi tím, kterým lidem máme pomáhat a které máme zabít? - ptá se Syvie Manard. Poukazuje na to, že legalizace eutanazie v Itálii, kde se život stále vysoce cení, by znamenala konec naší civilizace. “Eutanazie je falešnou odpovědí na skutečné potřeby lidských bytostí,” dodává francouzská lékařka.

(job)