Svědectví řeholníka prchajícího z Mariupolu: Zázrakem jsme unikli peklu
Během jednoho z křehkých a chronicky nedodržovaných příměří zorganizovali konvoj stovky osobních aut s bílými vlajakami. „Nikdy nezapomenu na těhotnou ženu, která poklekla před separatisty z tzv. Doněcké republiky a prosila, aby nás nechali projít,“ říká polský řeholník. Město se změnilo v peklo, nejsou potraviny, elektřina a topení. „Lidé umírají, když vycházejí ze sklepů, aby hledali cisterny s vodou. Vyjít na ulici se rovná sebevraždě,“ popisuje otec Pawel, který v obleženém městě strávil jedenáct dní.
„Když jsme odjížděli, byl Mariupol už strašně zničený. Není čtvrti města, kam by nedopadaly granáty, kde by nedocházelo k ničení obytných domů a dalších budov. S ďábelskými úmysly ničí město, srovnávají ho se zemí. Je to velká tragédie, lidé nemohou chodit ven, nemohou si nic koupit, nemohou normálně fungovat, protože jsou stále v ohrožení života.“
Humanitární konvoj, ve kterém byl otec Pawel, vyjel z města v krátké přestávce mezi ostřelováním. Líčí děsivé scény rabování, kdy zoufalí lidé hledali něco k snědku a zejména k pití. „Vodu přivážejí jen čas od času cisterny, ale je jí velmi málo,“ líčí beznadějné scény, kterých byl svědkem v posledních dnech. „Nejtěžší pro nás byly čtyři dny, kdy kolem našeho domu docházelo k neustálému bombardování. Děsivé byly hlavně nálety, při kterých padaly velké bomby a celý dům se otřásal v základech. Bylo to hrozné a těžko představitelné,“ vypráví dále o prožitcích posledních dní:
„To, že se nám podařilo odjet, je zázrak. Shromáždili jsme skupinu lidí a vydali jsme se na cestu. Byla tam asi stovka aut. Působili jsme dojmem davu, ale byl s námi Bůh. Tři stanoviště Rusů nás nechala projít, na čtvrtém nás zastavili. Říkali, že jsme v Doněcké republice a že mají příkaz nikoho nepustit. O sobotní noci jsme spali pět hodin na pustém poli, kde nebylo vůbec nic. Neměli jsme signál, abychom se s někým dorozuměli a řekli, co se s námi děje. Byli mezi námi malé děti, těhotné ženy. Vojáci nám řekli, že ženy a děti mohou jít samy do Záporoží, které je ale vzdálené 200 kilometrů. Čekali jsme u silnice vedoucí do jedné malé vesnice, kde - jak jsme se dozvěděli - nás mohli přijmout. Lidé váhali, ale nakonec si řekli, že je jedno, kde nás zastřelí... Nevěděli jsme, co nás tam čeká, jestli tam náhodou nečekají Rusové, aby nás někam odvezli. Ale nakonec nás to zachránilo. Byla velká zima, několik stupňů pod nulou Někteří byli přijati v domech, další ve velké škole. Ráno jsme se všichni sešli před školou a přemýšleli, kam půjdeme. Někteří muži se vydali na průzkum, jak by se dalo obejít stanoviště, které nás nechtělo pustit. Nakonec nám bylo řečeno, že v neděli bude otevřen nový humanitární koridor. Kolem poledne jsme se rozhodli vyrazit tímto vyznačeným směrem. Následovali jsme vojáky po polních cestách. Doufali jsme, že vzhledem k velikosti naší kolony nás třeba pustí. A podařilo se to. Podél cesty jsme viděli na silnici mrtvé ruské vojáky, vypadalo to jako na bojišti. Bylo to hrozné, ale jako zázrakem se nám podařilo odjet. Nikdy jsem si nemyslel, že budu svědkem takového barbarství.“
Dosvědčuje o svém útěku z Mariupolu polský paulín, otec Pawel Tomaszewski.
