Nadav Kipnis: Moji rodiče zemřeli v kibucu, kde pracovali pro mír

Francesca Sabatinelli a Roberto Cetera – Vatican News

Jakkoli je to bolestné, svědectví „je to nejlepší, co mohou udělat“ ti, jejichž rodinní příslušníci jsou stále v zajetí Hamásu. Nadav Kipnis je synem Eviatara a Liliach, italsko-izraelského páru uneseného v kibucu Be'er během útoku 7. října a později zabitého Hamásem, spolu s jejich ošetřovatelem a strýcem. Sedm dalších členů jeho rodiny je stále drženo jako rukojmí. Mladý muž, který je v těchto dnech v Itálii s delegací příbuzných unesených nebo zabitých izraelských občanů a který se setkal s institucionálními představiteli této země, líčí okamžiky útoku, úzkost z toho, že nemá žádné zprávy o svých blízkých, a dodává však, že viníky je třeba hledat nikoliv mezi Palestinci z Gazy, že je třeba rozlišovat mezi nimi a Hamásem, který vzbuzuje nenávist proti Izraeli a Izraelcům.

Nadav a jeho přítelkyně prožívají jeden po druhém okamžiky onoho 7. října, od chvíle, kdy je probudil poplach při raketovém ostřelování, až po okamžik, kdy se po rozhodnutí vydat se na sever pokoušejí kontaktovat jeho rodiče v kibucu u hranic s Pásmem Gazy. „Mysleli jsme si, že je to jen další odpálení rakety, jak se to stává každou chvíli a je to součást normálního života, pak jsme slyšeli, jak lidé říkají, že jejich domy hoří, že se dusí kouřem, jak volají o pomoc armádu, která tam nebyla, protože slyšeli střelbu, slyšeli jsme lidi křičící arabsky, viděli mrtvá těla a únosy. Teprve tehdy jsme si uvědomili vážnost situace. Lidé se snažili zamknout v bezpečnostních krytech“. Nadav se prostřednictvím zpráv vyměňovaných s rodiči přes aplikaci používanou obyvateli kibucu dozvídá, že Eviatar a Liliach jsou v bezpečí. Poslední kontakt mají s Paulem, ošetřovatelem jejich otce, který je vážně nemocný. Později zjistí, že Paulův poslední telefonát, ten s jeho ženou, je přerušen střelbou. „Od té doby jsme s nikým z nich nebyli v kontaktu“, říká Nadav, který má mezi unesenými strýce, z nichž jeden byl zabit, bratrance, neteře a synovce, celkem sedm lidí: „Zatím předpokládáme, že jsou naživu, abychom měli sílu dál bojovat za jejich návrat“.

Pro všechny příbuzné unesených nebo zabitých bylo velmi těžké okamžitě pochopit, co se děje v domovech jejich blízkých, hodně informací pak přinesla některá videa, například to natočené ve čtvrti obývané Nadavovými rodiči, „na kterém je vidět, jak teroristé odvádějí civilisty z kibucu, rozpoznatelné podle tváří“. To a svědectví těch, kteří masakru unikli, dalo Nadavovi pochopit rozměr toho, co se stalo. „Někdo, komu se podařilo z masakru uniknout, nám řekl, že viděl manžela mé sestřenice, jak ho svázali provazy, naložili do auta a odvezli. Doufáme tedy, že takový bude i osud dalších“. Podle informací, které má Nadav k dispozici, bylo v jeho kibucu zabito více než sto lidí. Stejně jako mnozí další, kteří byli svědky toho, co se stalo 7. října, si okamžitě vzpomněl na dobu před 80 lety, „během holocaustu, něco, o čem jsme si mysleli, že se už nikdy nebude opakovat: zapálené domy, sťaté hlavy, zastřelené děti“.  Nadav se prozatím nehodlá vrátit do svého domova. Především chce pokračovat ve svědectví o tom, co se stalo, aby pomohl těm, kteří jsou stále v rukou Hamásu.

Kibuc v Be'eru založili v roce 1946 Nadavovi praprarodiče, prarodiče jeho matky, která se tam stejně jako její syn narodila. V témže kibucu on sám, absolvent pedagogiky, pracoval jako poradce s dětmi a mladými lidmi z různých vrstev. „Můj život je svázán s dětmi.  Děsí mě představa, že některé z nich už tu nejsou, že jejich velký lidský potenciál byl potlačen. Stejně jako je strašná představa, že byli zabiti i ti, kteří byli mými učiteli, kteří mě vychovávali k lidskosti. Představte si, že desetina lidí z komunity, kde jste vyrůstali, zmizela během jediného dne. Jsou to lidé, kteří byli mými učiteli, lidé, které jsem učil, moji přátelé“. To, co se stalo 7. října, je nepředstavitelná událost, pokračuje Nadav, který také vysvětluje, že život tak blízko hranic, celkem čtyři a půl kilometru, nikdy v minulosti nevyvolával napětí. „Vždy jsme se cítili bezpečně. Samozřejmě, že tu a tam došlo k raketovým útokům, už když jsem byl dítě, ale tohle jsme si nikdy nedokázali představit“. Nadav vzpomíná na oddanost svých rodičů míru, stejně jako na mnoho Palestinců, které znali, z nichž někteří, ženy, byli součástí stejného mírového hnutí, k němuž patřila jeho matka.  „Hamas je u moci“, uzavírá Nadav, „obyvatelé Gazy jsou oslabeni a Hamas vytváří obraz Izraele a Židů jako monster, která situaci vytvořila. A to není pravda. Hamás si vybírá peníze a místo toho, aby vytvářel infrastrukturu, zásobování vodou, elektřinou a palivem, používá je na válku'“. Dodává, že i mezi unesenými jsou ti, kteří chtějí mír, a nyní jsou rukojmími Hamásu.