Rozhovor s kustodem Svaté země o situaci v Izraeli a Gaze

Luca Collodi a Roberto Cetera - Vatican News

V záhlaví tohoto článku můžete shlédnout videozáznam rozhovoru v původním znění a v plné délce.

Dramatické důsledky války mezi Izraelem a Hamásem, a to i pro křesťanskou komunitu; obtížnost života v Betlémě zcela uzavřeném pro poutníky a turisty; náboženství musí podporovat zvěstování, které odzbrojuje nacionalismus a fundamentalismus. Otec Francesco Patton, kustod Svaté země, hovořil o těžkém okamžiku, který prožívá Izrael a území, kde násilí vyvolané útokem Hamásu 7. října neušetřilo žádnou komunitu. Diplomacie se potýká s problémy, protože ti, kteří by měli mít největší slovo, "mají potíže mluvit jasně", naznačuje Patton, který zdůrazňuje zásadní roli náboženství.

Otče Francesco Pattone, jaká je dnes situace na místě na humanitární úrovni?

Situaci na místě známe ze zpráv. Z určitého pohledu se zdá, že jde o patovou situaci, protože po porušení příměří už zřejmě nedošlo k žádnému jednání o propuštění rukojmích a v důsledku toho se obnovily i bombardování a vojenské akce proti Hamásu. Řekl bych, že je to patová situace také proto, že není vidět velká perspektiva, velké východisko. Ve skutečnosti vidím riziko v tom, že pokud budeme takto pokračovat, počet mrtvých se opět zvýší způsobem, který je, řekl bych, strašný. Víme, že to všechno začalo 7. října útokem Hamásu, kdy bylo 1200 mrtvých a 250 zraněných, ale teď už vojenská reakce přinesla více než 18 000 mrtvých na druhé straně a není vyhlídka na brzké uzavření a čím více času uplyne, tím více se věci samozřejmě komplikují. Je pak třeba mít na paměti, že tato situace, která je v Gaze naprosto strašná, a to i pro tam přítomnou malou křesťanskou komunitu, řeckou pravoslavnou a katolickou, má pak dopady v celé zemi.

Důsledky, které vidíme například na izraelské straně, jsou vlastně rozpadem rovnováhy soužití mezi arabskou izraelskou složkou a židovskou izraelskou složkou v Izraeli. Z toho vyplývá život v nedůvěře, život ve strachu, rozdmýchávání pocitů pomsty, nenávisti, zloby. Tedy směs, která je i z emocionálního hlediska výbušná. A následky pak můžeme vidět na územích palestinské autonomie, na takzvaném Západním břehu Jordánu. I tam bylo od začátku konfliktu zabito více než 300 Palestinců. Viděl jsem, že v tomto období existují některé iniciativy, dokonce i na úrovni OSN, které mají sankcionovat osadníky, když používají násilí vůči Palestincům, ale zapomínáme, že osady samy o sobě jsou násilím vůči Palestincům. A pak je tu náš problém, problém malé křesťanské komunity žijící na všech těchto územích, protože v Izraeli žijí křesťané, na Západním břehu Jordánu žijí křesťané, v Gaze žijí křesťané a také křesťané, kteří vykonávají vojenskou službu, například děti migrujících pracovníků. Mezi oběťmi 7. října i mezi rukojmími jsou migrující pracovníci. Někteří z nich také poskytli, troufám si říci, příklad velkého altruismu. Minulou neděli se v Jaffě konal křest dcery filipínského páru pracujícího v kibucu v Gaze, manžel zemřel, pravděpodobně ve snaze ochránit staršího muže, o kterého se staral. Jeho žena byla jinde, dovršila těhotenství a mohla se vrátit pouze do farnosti v Jaffě, aby požádala o křest jejich dcery.

V této atmosféře rozšíření tragických událostí za hranice Gazy jste, otče Pattone, před čtrnácti dny vstoupil na začátku adventu do Betléma, kde je situace obzvlášť vážná. Jaké Vánoce se připravují v Betlémě?

Situace v Betlémě je velmi vážná, protože Betlém bez poutníků a také bez turistů je vlastně město - alespoň pro křesťanskou část - ve velké nouzi. A důvod je zřejmý, protože většina křesťanů v Betlémě, bez ohledu na církev či vyznání, pracuje v hotelech, pracuje jako průvodci poutníků, vyrábí náboženské předměty, pracuje v malých obchůdcích, které je prodávají. Takže vlastně právě teď je celá tato "ekonomika" spojená s poutí zcela zablokovaná. Pro mě byl a zůstává můj přístup velmi důležitý, protože je to v každém případě akt se silnou symbolickou hodnotou, znamená to, že se průchodem přes tuto zeď dostávám z izraelské strany na palestinskou.

Otče Pattone, zdá se, že diplomacie se tolik snaží dosáhnout míru. Jak se do této roviny míru mohou zařadit náboženství a co mohou udělat?

Diplomacie se potýká s problémy, protože v tuto chvíli je tu tolik partnerů a ti, kteří by měli mít největší slovo, mají trochu problém mluvit jasně. Viděl jsem však, že v posledních dnech došlo ke změně pozice americké diplomacie s ohledem na načasování konce války, s ohledem na otázku příměří a s ohledem na další velmi důležité aspekty, jako jsou následky. A co mohou dělat náboženství? Náboženství hrají v tomto kontextu zásadní roli. Problém je v tom, že příliš dlouho byla náboženství i na světové a globální úrovni považována za nepodstatná v politických procesech, zatímco náboženský pohled se v naprosté většině zemí - a zdá se mi, že nyní i v Evropě - začíná stávat pohledem zásadním.

Co mohou dělat náboženští představitelé? Z mého pohledu mohou a musí náboženští vůdci udělat to, co v roce 2019 udělal papež František, velký imám al-Azhar Ahmad al-Tayyib, když podepsali dokument z Abú Zabí. To znamená, že náboženští vůdci musí iniciovat, řekl bych, multilaterální přístup, v němž pomohou svým věřícím provést výklad a v některých případech i reinterpretaci posvátných textů a tuto reinterpretaci orientovat na kulturu bratrství a míru. To je z mého pohledu naprosto zásadní. V tomto dokumentu byly některé mimořádné věci, jako například uznání plnoprávného občanství pro křesťany a věřící jakéhokoli náboženství, a to i v kontextech s muslimskou většinou, kde víme, že podle muslimského práva jsou křesťané tolerováni, nejsou plnoprávnými občany. Náboženští vůdci se tedy musí vydat tímto směrem a musí najít způsob, jak dostat hlavní myšlenky shora dolů. To znamená, že musí existovat také vzdělávání, kázání, které napomáhá, řekl bych, výkladu náboženských textů směrem k bratrství a míru. To je nezbytné, protože všechny náboženské texty, ale skutečně úplně všechny, bohužel obsahují výrazy, které by při fundamentalistickém výkladu naopak představovaly podněcování k násilí. Vedoucí představitelé tedy musí jít příkladem, vedoucí představitelé musí činit gesta, vedoucí představitelé musí také podepisovat dokumenty a prohlášení. Musí tak činit, a to nejen ve dvou, ale i ve třech, čtyřech, pěti, vždy v rozšiřujícím se počtu. A je nutné, aby tento typ orientace pak přešel od magisteria, které zůstává pro specialisty, ke kázání, které naopak jde k lidem, aby se jich dotklo. Pak už nebudeme mít davy podporující iniciativy, které zkratkovitě spojují politický rozměr s formami násilného nacionalismu a s náboženským rozměrem ve formě náboženského fundamentalismu.